Kdo není dobrým klinikem, nemůže být ani dobrým učitelem

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

„Pokud se mladý lékař příliš brzy specializuje, hrozí, že se nenaučí všeobecnou medicínu, nenaučí se preklinické obory, na kterých klinická medicína samozřejmě stojí,“ říká prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc., z Kliniky dětí a dorostu 3. LF UK a FN Královské Vinohrady, někdejší dlouholetý přednosta Pediatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol.


prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Autor: Martin Tarant
 

Studoval na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze v letech 1967–1973. V letech 1977 a 1980 složil atestace z pediatrie. Absolvoval studijní pobyty na univerzitách ve Štětíně, Berlíně, Stockholmu a Budapešti. Hodnost kandidáta věd obhájil v roce 1988, hodnost doktora věd v roce 2002. V roce 1991 byl jmenován docentem a v roce 2003 profesorem pediatrie. Převážná část jeho profesního života je spojena s FDL (nynější 2. lékařskou fakultou) UK a Fakultní nemocnicí Motol. Zde byl v letech 1990 až 2004 přednostou II. dětské kliniky a v následujícím období 2004–2006 přednostou Pediatrické kliniky. Od roku 2006 působí jako profesor pediatrie na Klinice dětí a dorostu 3. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V minulosti se účastnil mnoha výzkumných projektů, z nichž řadu vedl. V současné době je členem evropské řídicí komise projektu TRIGR a zároveň jeho národním koordinátorem a hlavním řešitelem za ČR. V pozici hlavního řešitele či spoluřešitele se podílí i na dalších výzkumných úkolech zaměřených zejména na preventivní diabetologii a systémová autoimunitní onemocnění u dětí. Od roku 2005 je členem komise expertů EC v Bruselu pro diabetes mellitus. Vedle své výzkumné činnosti vede pracovní skupinu pro dětskou diabetologii České diabetologické společnosti ČLS JEP. Je koordinátorem pravidelných pracovních dnů dětské diabetologie v Karlových Varech. Je členem výboru České diabetologické společnosti ČLS JEP a členem výboru St. Vincentské deklarace v ČR. Patří mezi zakládající členy Diabetické asociace ČR. Je rovněž členem American Diabetes Association (ADA; Invited Membership) a European Association for the Study of Diabetes (EASD). Je držitelem certifikátu GCP NIH Bethesda: Human Participants Protection Education for Research Teams. Vedle sadaření a zahradničení odpočívá mj. při četbě literatury faktu a historické literatury.

OTÁZKA: * Váhal jste na střední škole mezi medicínou a jinými obory vysokoškolského studia? Hrála při vašem rozhodování nějakou roli rodinná tradice?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Studoval jsem na matematicko-fyzikální větvi střední všeobecně vzdělávací školy v Klatovech a před maturitou jsme museli našemu profesorovi biologie slíbit, že nikdo z nás nepůjde studovat přírodní vědy, o medicíně nemluvě, protože jsme jimi trochu pohrdali. Po maturitě jsem nastoupil na elektrotechnickou fakultu do Plzně, kde jsem vydržel rok. Bavila mě matematika, fyzika, deskriptivní geometrie, ale nedokázal jsem se nadchnout pro technické kreslení. Když jsem si představil, že bych mohl celý život stát u rýsovacího prkna, raději jsem šel na rok pracovat a pak se rozhodl pro medicínu. Studoval jsem v Praze na tehdejší Fakultě dětského lékařství, dnešní 2. lékařské fakultě UK. Všichni mí příbuzní jsou technicky zaměření, takže v rámci rodiny šlo o úlet.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Jakým směrem krystalizoval váš odborný zájem na fakultě?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Inklinoval jsem k chirurgickým oborům, chtěl jsem se věnovat neurochirurgii. V 6. ročníku jsem měl předběžně domluvené místo na chirurgickém oddělení jedné okresní nemocnice, ale tehdejší přednosta II. dětské kliniky v Motole profesor Houštěk mi nabídl, abych hned po promoci nastoupil k němu. Měl jsem tenkrát v Praze přítelkyni, a tak jsem nakonec nabídku přijal. Rozhodnutí pro pediatrii mě nikdy potom nemrzelo. Pokud bych se přidržel anglické terminologie, rozhodoval jsem se, jestli budu medical doctor, nebo surgeon. Chirurgické obory mě velice bavily, ale medicína, mohu-li to tak říci, mě bavila stejně tak.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Předatestační přípravu jste tedy absolvoval přímo na svém pracovišti?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

II. dětská klinika tenkrát byla jedním z největších pracovišť svého druhu v republice. Pod fakultu dětského lékařství patřily dvě dětské kliniky, obě se věnovaly všeobecné pediatrii, ale také se specializovaly a v tomto ohledu se vzájemně doplňovaly. V záběru I. dětské kliniky byla například neonatologie, nefrologie, gastroenterologie, II. se specializovala na hematologii, endokrinologii, diabetologii nebo respirační nemoci. Takže my jsme vlastně prošli veškerou pediatrií už před atestací 1. stupně. Před druhou atestací jsem potom strávil nějakou dobu na infekční klinice na Bulovce, na neonatologickém oddělení u Apolináře a tak dále… Většinu takzvaných koleček jsme absolvovali přímo na klinice tím, že jsme pracovali v jednotlivých oborech. Profesor Houštěk zastával zásadu, že mladý lékař by měl projít veškerou pediatrií, jednotlivými subspecializacemi, a potom se buď podle vlastního přání, nebo podle potřeb kliniky na určitou subspecializaci zaměřit. Tím se snížilo riziko předčasných specializací nebo superspecializací. Tady je tak trochu problém moderní medicíny – pokud se mladý lékař příliš brzy specializuje, hrozí, že se nenaučí všeobecnou medicínu, nenaučí se prekliniku, na které klinická medicína samozřejmě stojí. Za našich profesních začátků byly některé novější obory jako imunologie, molekulární genetika nebo regulační medicína v plenkách a my je museli dostudovávat později. Medicína znamená celoživotní studium. Systém postgraduálního vzdělávání by měl zároveň zamezovat již zmíněným předčasným specializacím. Tak, jak je navržen, ovšem tomuto požadavku nevyhovuje, protože řada kurikul pro konkrétní specializace byla vytvářena dosti spontánně. Na místě by bylo, aby se jednotlivé odborné společnosti držely zhruba stejných zásad, bohužel mnoho jejich protagonistů si prosadilo svůj vlastní názor tak, aby to pro ně bylo výhodné.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Ekonomická situace mladých lékařů mezi promocí a první atestací je nezáviděníhodná a lepší to zřejmě nebylo ani v době, kdy jste začínal vy. Vidíte nějakou cestu ke zlepšení?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Já nastupoval v roce 1973 za 1500 korun hrubého. Samozřejmě, byly jiné ceny, ale i tenkrát bylo patnáct set měsíčně dosti málo. Ani já, ani manželka jsme nebyli z Prahy, takže třeba jenom získat byt a vydělat na něj bylo obtížné. Dělali jsme to tak, jak to i dnes dělá řada mladých lékařů, to znamená pořád jsme sloužili. Já sloužil v různých nemocnicích, na jednotkách intenzivní péče a tak dále. Služby jsou už dneska lépe placené, nejenom v absolutní sumě, ale i relativně, pořád je to ovšem pro mladého lékaře jediná možnost jak si přivydělat. Samozřejmě na úkor volného času a také času, který by mohl věnovat vlastnímu studiu a přípravě na atestaci. V dnešní době je příprava na základní atestaci pětiletá a k tomu přistupuje ještě čas věnovaný přípravě na specializační atestaci, takže mladý lékař má velice dlouhou dobu značně limitovaný příjem. Kromě toho část mladých lékařů až do atestace pracuje na částečný úvazek a jejich příjem je ještě o to nižší. Potom je obtížné zajistit rodinu, opatřit si byt…
Jakákoli srovnávání s poměry v západní Evropě pokulhávají a při výkonnosti české ekonomiky se nedá očekávat podstatné zlepšení. Kromě toho i v západní nebo severní Evropě existují velké rozdíly v příjmech lékařů, diametrálně odlišná je v tomto smyslu třeba situace ve Švédsku ve srovnání s Norskem. Když jsem byl v roce 1984 na stáži ve Švédsku, tamní lékaři naříkali, že si v důsledku progresivního daňového systému nemohou vydělat, a mnozí z nich odcházeli za prací do Německa nebo jiných západoevropských zemí. V Norsku je situace jiná, ale musíme si uvědomit, že norský hrubý domácí produkt je někde úplně jinde než český. U nás existují tendence srovnávat příjmy lékařů třeba s jejich německými nebo rakouskými kolegy, i když průměrný plat v Německu nebo v Rakousku je podstatně vyšší než v České republice. Mně ale vadí jiná věc, totiž zhodnocení práce lékařů ve srovnání s jinými obory. Když si lékař vezme třeba své spolužáky, kteří šli studovat práva nebo ekonomii, je na tom podstatně hůř. Mladý lékař bohužel v současné době nemá jinou možnost než sloužit, sloužit a zase sloužit.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Lékařská komora už delší dobu upozorňuje na riziko odchodu mladých lékařů do zahraničí. Pokládáte toto varování za oprávněné, nebo myslíte, že komora trochu přehání?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Myslím, že tyto obavy zčásti oprávněné jsou. Faktem je, že spousta kolegů odchází do zahraničí a zase se vrací, rozhodně se však nevrátí všichni. Z hlediska rozhledu mladého lékaře je dobré strávit nějakou dobu v zahraničí, ale je škoda, že někteří velmi talentovaní lidé se nevrací…

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Převážnou část svého profesního života jste strávil v pražské motolské nemocnici. Jak dlouho jste jako přednosta vedl pediatrickou kliniku?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Do Motola jsem nastoupil po promoci v roce 1973 a s výjimkou let 1988 a 1989, kdy jsem pracoval na dětské klinice v Brně, jsem tam působil až do roku 2006. Kliniku jsem vedl od roku 1990 do roku 2004, pak došlo k reorganizaci. Část II. dětské kliniky byla převedena pod kliniku dětské hematologie onkologie, zbytek obou dětských klinik byl spojen jako pediatrická klinika. Tu jsem vedl ještě do roku 2006, potom se vyměnilo vedení fakulty, které se v novém složení ne zcela shodlo s vedením fakultní nemocnice. Kromě toho mi končilo funkční období a na místo přednosty byl vyhlášen konkurz, v němž rozhodovala šesti hlasy fakulta a pěti nemocnice. Šest ku pěti byl také výsledný poměr hlasů; já měl na některé věci diametrálně odlišné názory než nové vedení fakulty. Nakonec jsem tedy přešel do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Čeho se vaše názorové neshody s vedením fakulty týkaly?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Šlo jak o organizaci fakulty, tak o priority, které jsem prosazoval já a které naproti tomu akcentovalo nové vedení fakulty. V něm byli většinou velmi mladí preklinici a mně nejvíc vadilo, že z celé věci se jaksi vytrácel pacient, činnost kliniky se stavěla z velké části na publikacích, grantech… Tyto aspekty nijak nepodceňuji, chraň bůh, ale pro mě byli vždycky rozhodující pacienti. Když jsem kdysi bojoval s bývalým vedením motolské fakultní nemocnice, šlo vždycky o peníze, protože například naše hematoonkologie byla velmi drahá, prováděly se tam transplantace kostní dřeně z domácích i zahraničních registrů. Vždycky jsme se spolu s kolegy snažili posouvat klinické obory dopředu a držet krok se světem – včetně podílu na zahraničních výzkumných nebo grantových projektech. Mou zásadou je, že člověk může být dobrý klinik a nemusí ještě být dobrým učitelem, ale pokud není dobrý klinik, nemůže být dobrý učitel. Brzy se dostane do situace, kdy téměř nemá co učit; s nadsázkou řečeno je o pět stránek před studenty.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Co z vašich představ se vám v Motole za dobu vašeho působení podařilo zrealizovat?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Hodně jsem sázel na mladé lidi a také na preklinické obory, ze kterých klinická medicína hodně získává a na nichž je postavená. Špičkou není ani diagnostika, ani léčba, špičkou je etiopatogeneze konkrétních onemocnění. Ve střední Evropě je medicína rozdělená podle kritérií anatomických nebo v lepším případě funkčních, máme obory jako nefrologie, gastroenterologie, endokrinologie. Moderní medicína však jde napříč takto definovanými obory a spojuje se na základě etiopatogeneze. Existují velké mezinárodní společnosti a velké kongresy třeba o autoimunitních onemocněních, které pak zasahují do všech oblastí klinické medicíny, ať už jde o neurologii, pediatrii, revmatologii či další. A tento aspekt jsme se snažili prosazovat i ve výzkumu. Podařilo se nám vytvořit řadu laboratoří (molekulárně genetickou, laboratoř buněčné biologie a podobně), které v rámci grantů řešily problémy týkající se různých specializací klinické medicíny. Takže nějakou dobu pracovaly třeba na problému imunogenetiky a imunologie diabetu 1. typu. Stejné metody je potom možné použít při studiu souborů dětí se systémovými autoimunitními onemocněními, jako je revmatoidní artritida, stejně tak v neurologii roztroušená skleróza, takže jsme šli napříč obory. Potom mě mrzelo, že v tomto směru jsem už nepokračoval. Vinohradská klinika je malá, máme hodně výuky, protože musíme zajistit výuku pediatrie pro všechny studenty 3. lékařské fakulty UK. Tyto povinnosti jsme v Motole měli také, ale obě pediatrické kliniky nebo potom jedna spojená byly podstatně větší. Na Vinohradech je tudíž vytíženost ve vztahu k pregraduální výuce daleko vyšší.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Jak těžké je pro klinického lékaře udržovat se co do vědomostí na úrovni nejnovějších výsledků medicínského výzkumu?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Díky rozvoji informatiky je to na jednu stranu daleko lehčí, než jsme to mívali my, protože jsme museli studovat výpisy, separáty a tak dále, což v době informačních technologií víceméně odpadá. Já sám jsem žádost o separát psal naposledy před nějakými osmi lety, dnes je všechno k dispozici on-line na internetu. Na druhé straně se člověk musí naučit vybírat, protože suma dostupných informací je obrovská. Dalším aspektem je potřeba zapojit se do mezinárodního výzkumu. V tomto prostředí je trochu jiná konkurence, laťka je nastavena výš a ti, kteří se účastní, musejí hodně věcí nastudovat, jinak by neobstáli. A nezbytným předpokladem je i vědecká příprava, nejen profesní – nároky na doktorandské studium už jsou v České republice také dost vysoké. Skloubit všechny tyto požadavky a ještě ekonomicky zajistit rodinu rozhodně není jednoduché.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Medicína prošla od 70. let prudkým rozvojem. Které změny hodnotíte ve svém oboru jako nejdůležitější?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Kdykoli se mě kolegové ptají, jaká je vlastně moje specializace, jestli je to diabetologie, endokrinologie nebo revmatologie, odpovídám, že jde o jeden obor, totiž o pediatrii. Superspecializacím se nevyhneme, protože některé diagnostické a léčebné postupy, zejména v klinických oborech, výrazně specializované jsou. Ale když má člověk jedno autoimunitní onemocnění, má i riziko dalšího. Stejně tak v rodinách, kde se vyskytuje jedna autoimunita, se mohou u jiných jejích členů objevit jiná autoimunitní onemocnění. Když má pacient diabetes 1. typu plus revmatoidní artritidu (a mohli bychom ve výčtu pokračovat), ve většině případů navštěvuje několik různých specialistů, z nichž každý léčí, co mu náleží. Například diabetolog ale bude říkat, že nemůže kompenzovat diabetes, protože pacient nemá kompenzovanou juvenilní idiopatickou artritidu, a podobně. To je začarovaný kruh, a proto se začíná prosazovat přístup napříč obory, protože je třeba léčit pacienta, nikoli tu kterou konkrétní nemoc. V tomto směru se světová medicína hodně posouvá a kromě tradičních evropských či světových odborných společností už existují i takové, které se zabývají třeba autoimunitními onemocněními a kladou maximální důraz na etiopatogenezi. To je věcí molekulární genetiky, imunologie a dalších preklinických specializací a tento přístup se potom promítá do jednotlivých oborů klinické medicíny. Je to hodně náročný přístup, protože vyžaduje důkladné znalosti preklinických oborů, a mladý člověk má samozřejmě co dělat, aby se naučil vlastní kliniku, ať už diagnostiku nebo léčbu. O mně je známo, že od studentů vyžaduji hodně znalostí právě z preklinických oborů (patofyziologie, biochemie, molekulární genetiky, imunologie, regulační medicíny), protože pokud si dokážou jednotlivé preklinické specializace propojit, pak už jsou klinické výstupy jednodušší a oni je nezapomenou… V klinické praxi se snažíme co nejvíce napojovat na mezinárodní výzkum. Špičkový mezinárodní výzkum je z 80 procent financován Spojenými státy. Evropská unie je proti nim chudá, ale evropské státy samozřejmě na těchto projektech participují.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Jak rychle se výsledky výzkumu dostávají do praxe?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Když se vyvine nová diagnostická nebo terapeutická metoda (a krásným příkladem jsou biologické preparáty), výrobci mají snahu je odzkoušet co nejdříve, aby je dostali do klinické praxe, protože zrovna tyto léky jsou nesmírně drahé. Z medicínského hlediska jde ale o velký posun – biologické preparáty změnily prognózu řady těžce nemocných lidí, ať už onkologických nebo jiných chronických pacientů. Tempo rozvoje léčby imunopatologií – nejde jenom o autoimunity, ale i o imunopatologie typu atopií a o všechny alergické projevy atopie – je značné. Člověk má určitou genetickou predispozici vázanou v tomto případě na řadu genů, z nichž některé hrají větší roli, jiné menší. To spolu s faktory zevního prostředí, jako jsou třeba virové infekce nebo specifické poškození cílového orgánu (v případě diabetu beta-buněk Langerhansových ostrůvků), spolurozhoduje, zda se nemoc klinicky manifestuje, či nikoli. A moderní medicína se stále více zaměřuje na léčbu nejčasnějších stadií chronických chorob, nebo dokonce na jejich léčbu před klinickou manifestací. Dobrým příkladem je opět diabetes 1. typu. Autoimunitní proces, který vede k postupné destrukci beta-buněk, trvá poměrně dlouho a jeho trvání se prodlužuje s věkem. U kojenců jsou to měsíce, u dětí roky a u dospělých desítky let. V poslední době se hodně zaměřujeme na prvostupňové příbuzné pacientů s diabetem 1. typu, to znamená na sourozence diabetických dětí nebo děti diabetických rodičů, a snažíme se stanovit genetické riziko pro diabetes či jinou autoimunitu. Pokud takové riziko existuje, sledujeme rozvoj autoprotilátek proti cílové tkáni. Když dosáhnou určitých hodnot, vyšetříme, jak je na tom pacient se sekrecí inzulinu, v době, kdy má ještě glykemii a další parametry v normě. Moderní medicína pak již umožňuje zpomalit nebo zastavit další proces, který by vedl k destrukci 70 procent beta-buněk, což je hranice, za kterou se u dětí diabetes manifestuje. Tyto postupy jsou samozřejmě velmi drahé. Dokážeme významně zlepšit prognózu pacientů ve srovnání s dobou před deseti, patnácti lety, ale problémem zůstává jak zajistit pokračování nákladné léčby po ukončení projektu nebo klinické studie. Některé farmaceutické firmy po ukončení studií a schválení testovaných preparátů zajistí pro pacienty, kteří se studie účastnili, tyto léky i nadále. Není to ale jejich povinností, není to smluvně dáno a také to nedělají všechny firmy. Nevím, jak se budou tyto věci v budoucnu řešit, pokud dnes stojí třeba biologická léčba milion korun ročně a spoluúčast pacienta je víceméně symbolická.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Rostoucí nákladnost je neodmyslitelným atributem moderní medicíny. Je možné v tomto ohledu predikovat vývoj na příštích deset nebo dvacet let?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Problém zřejmě bude v tom, pro koho bude léčba dostupná a pro koho už nikoli. Ve výdajích na zdravotnictví existují a i nadále budou existovat rozdíly mezi jednotlivými státy, ale těžko říci, jak se bude tato disproporce řešit uvnitř jedné společnosti. My jako pediatři sice máme určitou výhodu v tom, že dětskou část populace vnímá celá společnost s jistým emotivním zabarvením a většina zdravotních pojišťoven také při jednáních o úhradách faktor preference potřeb dětí respektuje, ale stále platí zásada, že peníze jsou vždycky až na prvním místě.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: V posledních desetiletích se výrazně změnila i epidemiologická situace – velmi rychle přibývá případů cukrovky, alergií a dalších onemocnění. Známe příčiny tohoto trendu a existuje možnost zvrátit ho?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Pokud jde o diabetes 1. typu, proběhly celoevropské projekty sledování nových pacientů a víme, že největší nárůst počtu onemocnění se projevuje u dětí nejnižších věkových skupin. Snižuje se tedy i věková hranice manifestace. Když jsem s diabetologií začínal, byl kojenec-diabetik vzácností, dnes jich máme v České republice ročně řadu. Dokážeme také porovnat situaci v jednotlivých státech, ale přestože je studiu patogeneze této nemoci věnováno hodně projektů a peněz, nelze říci, že bychom o ní věděli všechno. Víme, že se zvyšuje genetická zátěž populace. Svého času bylo výjimkou, aby diabetické děvče porodilo zdravé dítě, existovalo riziko neotěhotnění, potratů, předčasných porodů a tak dále. Dnes je u spolupracujících pacientek díky kvalitě léčby daleko vyšší kompenzace, takže není výjimkou, že mladá žena, která má diabetes deset let, porodí zdravé dítě. To může a nemusí mít genetické riziko diabetu, což je zase úkol pro preventivní diabetologii. Ale zvyšující se genetická zátěž nevysvětluje ohromný nárůst počtu autoimunit nebo atopií. V této oblasti existuje řada hypotéz, často popularizovaná je například takzvaná hygienická hypotéza. Podle ní vede změna životního stylu k tomu, že se děti setkávají s antigeny, ať už infekčními nebo jinými, příliš pozdě z hlediska rozvoje systému získané imunity. Přispívá k tomu přílišná izolovanost, přehnaná čistota prostředí a děti se pak s antigeny, které imunitní systém ovlivňují na celý život, setkávají opravdu pozdě. Výsledkem jsou abnormální reakce imunitního systému. V řadě výzkumů se hygienická hypotéza potvrzuje, ale týká se zejména systému získané imunity v zažívacím traktu, nikoli třeba traktu respiračního. Existují i další hypotézy, každá z nich ovšem vysvětluje jen část problému.
U diabetu 2. typu je situace jednodušší, tam obezita evidentně urychluje manifestaci, ale existují zase rozdíly mezi etniky a rasami. Stejný typ obezity přináší menší riziko diabetu 2. typu pro bílou rasu, kavkazskou populaci, než třeba pro hispánce a indiány. Proto také diabetes 2. typu není u evropských dětí takovým problémem jako ve Spojených státech.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Máte představu o ideální podobě organizace pediatrické péče?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Je škoda, že bylo zrušeno metodologické vedení medicíny v jednotlivých specializacích – instituce krajských odborníků. Situace je kvůli tomu nepřehledná, ani ministerstvo přesně nezná skutečnou úroveň péče v jednotlivých nemocnicích a jednotlivých regionech. Já z vlastní praxe vím, že rozdíly mezi regiony mohou být dost velké. Klíčové v tomto ohledu není, jestli ten který stát má nebo nemá pediatry v primární péči. Rozhodujícím faktorem je v obou případech kvalita primární péče a její vazba na specialisty. Jde o to, aby bylo kam předávat pacienty. Například Švédové mají pediatrii na velmi dobré úrovni, přitom nemají pediatry v primární péči. Samozřejmě není problém uživit se jako praktický lékař pro děti a dorost ve velkých městech, horší už to je dejme tomu v pohraničí. Ve Švédsku by při jeho rozloze a nízké hustotě osídlení praktický pediatr většinu života procestoval. U nás je důležité, aby dobře fungovala spolupráce mezi soukromým sektorem, tedy praktickými pediatry, a státním zdravotnictvím. To občas pokulhává.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Z mnoha míst se ozývá, že medicína začíná být v nepřijatelné míře odosobněná. Čemu byste tento fenomén přičítal?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Jde jednoznačně o vztah mezi lékařem a pacientem, primárně je to v lidech. Fakt, že je dnes medicína z velké části odosobněná, je bohužel do značné míry odrazem celospolečenských poměrů.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Pokud se dostáváme ke vztahu mezi lékařem a pacientem, v čem jsou specifika práce s dětskými pacienty?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Zvláštní skupinou jsou samozřejmě novorozenci a kojenci. Mnoho let jsem pracoval jako vedoucí kojeneckého oddělení v Motole a mohu říci, že přes veškerou výuku etiky a podobně na lékařských fakultách je klíčová empirie, rozhoduje zkušenost. Když jsem na kojeneckém oddělení začínal pracovat, všichni kojenci mi připadali stejní. Rychle mě to ale přešlo, každý ten kojeneček je úplně jiný (mimochodem kojence mám rád mimo jiné proto, že si nestěžují na ředitelství). Vyžaduje velkou praxi, aby člověk poznal, co dítě bolí – takhle malý pacient to neumí říci. Tady je výhoda, že máme praktické lékaře pro děti a dorost, ti získávají potřebné zkušenosti velmi rychle. Když v některých regionech sloužili na pohotovosti internisté, vždycky měli z novorozenců hrůzu. Někteří naši studenti, kteří jako první státnici absolvovali internu, si mohou hodně věcí pro pediatrii odvodit, ale s výjimkou těch nejnižších věkových skupin. Kojenci a obzvlášť novorozenci, to je úplně jiná medicína. Proto také existuje neonatologie jako samostatná specializace.

12.5.2010 14:21:31

 

OTÁZKA: * Máte čas na nějaké koníčky?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

prof. MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.

Mým hlavním hobby je sadaření a zahradničení. Máme po babičce starý dům v Pošumaví a kousek od něj velký ovocný sad, kde se s manželkou o víkendech a dovolených realizujeme tím, že pěstujeme zeleninu a ovoce. Většinu ovšem rozdáme, protože máme velkou nadprodukci. Naši sousedé občas potřebují mou ženu, protože je revmatoložkou pro děti i dospělé, takže si málokdy troufnou odmítnout košíky jablek, které jim vozíme. Když je přivezeme, tváří se, že jsou rádi, a možná dokonce i jsou. *

12.5.2010 14:21:31

 
Kdo není dobrým klinikem, nemůže být ani dobrým učitelem
Ohodnoťte tento článek!
4.2 (84.44%) 9 hlas/ů