Pediatrie je nejkrásnější obor klinické medicíny

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Tvrzení přednosty Pediatrické kliniky 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Motole prof. MUDr. Jana Lebla, CSc., v titulku článku vyjadřuje jeho lásku ke zvolenému oboru. O své práci dále uvádí, že se jedná o povolání, které člověka naplňuje vrchovatou měrou.


prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Autor: Leoš Chodura

* 23. března 1955 v Praze

Po absolvování Fakulty dětského lékařství UK v roce 1980 postupně pracoval jako sekundární lékař, odborný asistent a docent na II. dětské klinice ve Fakultní nemocnici v Motole. V letech 1997––2003 působil jako přednosta Kliniky dětí a dorostu 3. LF UK a FN Královské Vinohrady. Poté se vrátil na 2. dětskou kliniku 2. LF UK a FN v Motole a zaujal pozici přednosty kliniky. Je místopředsedou výboru České endokrinologické společnosti ČLS JEP, členem výboru České pediatrické společnosti ČLS JEP, členem výboru Evropské společnosti pediatrické endokrinologie (ESPE), sekretářem jejího clinical fellowship committee, členem České lékařské akademie a dalších našich i mezinárodních společností. V září 2010 v Praze se svými spolupracovníky uspořádal Evropský kongres dětské endokrinologie, na který přijelo více než 3 tisíce účastníků. Publikuje v mezinárodních časopisech, přednášel v řadě zemí na několika kontinentech. Je ženatý a má dva syny. Do práce jezdí nejraději na kole.


V rodině jsem jediný lékař a jako jediný zřejmě i zůstanu, protože ani jeden z mých dvou synů se nevydal na dráhu medicíny. Jelikož jsem vstupoval na vysokou školu v roce 1974, volba byla podmíněna událostmi té doby. Lákala mě žurnalistika a některé humanitní obory, nechtěl jsem studovat technické směry a vylučovací metodou jsem dospěl k názoru, že ideologicky nejvíce neutrálním odvětvím bude medicína. Navíc se jedná o obor blízký člověku, což odpovídalo mému humanitnímu zaměření. Tehdy byl v Praze výběr z Fakulty všeobecného lékařství, Fakulty dětského lékařství a Lékařské fakulty hygienické UK. Moje nedokonalé kádrové hodnocení mi nedávalo mnoho šancí na přijetí na fakultu všeobecného lékařství, která byla v souvislosti s kádrovými předpoklady velmi výběrová. O fakultě dětského lékařství se naopak soudilo, že je liberálnější. A opravdu, studium na ní si nemohu vynachválit. I v letech tuhé normalizace tam byla příjemná atmosféra. Jistou byrokratickou procedurou navíc bylo možné po ukončení studia obor změnit.

OTÁZKA: Vy jste ale o změnu nepožádal. Proč?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

V našem ročníku dospěla většina z nás k závěru, že medicína s dětmi je krásná, a zůstala pediatrii věrná. V průběhu studia byla motolská nemocnice už z větší části dokončená, kromě I. a II. dětské kliniky se v ní nacházely i ostatní podobory pediatrie jako například klinika dětské chirurgie, dětská neurologická klinika, dětská ORL, dětská oční klinika, stěhovala se sem i dětská ortopedie. Naše vzdělávání probíhalo většinou na všech těchto klinikách a dětský pacient byl pro nás ten nejpřirozenější pacient. Když mi někdo řekne, že má zájem o pediatrii, gratuluji mu, že si vybral nejkrásnější obor klinické medicíny, který si dokážu představit. Moje volba byla šťastná volba.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: V čem jeho krása spočívá?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Většinou všechno dobře dopadne. A v současnosti ještě mnohem častěji než před třiceti lety.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Po studiích jste hned zůstal v motolské nemocnici?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Nastoupil jsem sem v roce 1980 na takzvanou aspiranturu. Po měsíci v základní vojenské službě jsem se dozvěděl, že moje aspirantura neexistuje, protože byla schválena omylem, ještě bez dobrozdání uličního výboru KSČ. Ten ji totiž z kádrových důvodů nepodpořil. Při pročítání kádrových materiálů získaných po revoluci jsem našel jako jeden z důvodů například, že můj otec je „člověk, který se v domě nebaví se členy KSČ, a netěší se proto dobré pověsti“. Přesto mě profesor Houštěk, který byl děkanem Fakulty dětského lékařství UK a současně přednostou 2. dětské kliniky, přijal jako zástup za mateřskou dovolenou. Po pěti letech jsem získal trvalé místo sekundáře a v říjnu 1989 jsem dostal povolení věnovat se vědecké přípravě. Stihl jsem složit zkoušku z ruštiny, ale z marxismu už ne… Hned po nástupu na kliniku mi bylo naznačeno, abych absenci kádrových předpokladů nahradil zápalem do práce. Tak jsem se snažil být výkonný a pracovitý a už mi to snad zůstalo.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Jaký byl pan profesor Houštěk?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Tento poněkud kontroverzní člověk byl hybatelem československé pediatrie od 50. let a zasloužil se o vytvoření celého systému pediatrické péče založeného na základních kamenech – tehdejších obvodních pediatrech, dnešních praktických lékařích pro děti a dorost. Pod jeho vedením vznikla síť místních, okresních a krajských dětských lůžkových oddělení, klinik fakultních nemocnic a síť jednotlivých specializací. I na úrovni okresů se nacházeli odborníci jednotlivých podoborů pediatrie, jako je dětská nefrologie, gastroenterologie, endokrinologie a další. V 80. letech jsem se s ním každodenně setkával na klinice. Bylo poznat, jak ho práce baví, že se stále vzdělává, přinášel nové podněty a informace, ale bylo patrné i to, že v té době už byl logicky za zenitem svého profesního života – vždyť se narodil v roce 1913. Po letech si uvědomuji, že jsem od něj odkoukal a svým způsobem dodnes používám některé jeho manažerské postupy, i když pochopitelně po dvaceti letech svobody a demokracie v trochu jiném kontextu.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Od jakých dalších osobností naší pediatrie jste se mohl učit?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Druhou osobností, která mě pozitivně ovlivnila na celý život, je profesor Otto Hrodek, nestor české dětské hematologie. Oslavil již 85. narozeniny, ale dodnes je vitální, mezi studenty velmi oblíbený a dosud pracuje na klinice dětské hematologie a onkologie. Třetí osobností je docent Alois Kopecký, náš velký učitel dětské endokrinologie a diabetu. Loni v červnu jsme si připomněli jeho 90. narozeniny slavnostním seminářem nazvaným „Půl století české pediatrie očima pamětníků a současníků“. Pan docent Kopecký tam naprosto bravurně přednášel o svém životě s dětským diabetem a dětskou endokrinologií. V 80. letech jsme s ním strávili několik nezapomenutelných letních táborů s diabetickými dětmi. Naučil nás lidskému přístupu k dětským pacientům a byl nositelem poselství humanity a laskavosti v pediatrii. Bohužel nebyl miláčkem mocných, musel ve svých 65 letech z kliniky odejít a tři roky působil se svou manželkou v Libyi – v jediné zemi, kam se nekomunisté mohli dostat na mezinárodní pomoc. Jeho žena kardioložka vyprávěla, jak tam koncem 80. let léčila děti s revmatickou horečkou a jinými, pro nás už historickými onemocněními. Po roce 1989 si otevřel privátní praxi dětského endokrinologa, kde donedávna působil. Není to dlouho, co jsme oslavili také 70. narozeniny profesora Jandy, předsedy České pediatrické společnosti ČLS JEP, bývalého přednosty 1. dětské kliniky. Oslava probíhala opět formou slavnostního semináře, tentokrát na téma „Možnosti a limity současné dětské nefrologie“. Při té příležitosti jsem vykutal dávno zasutou vzpomínku ze studentských let, kdy jsem si tak trochu realizoval svoje neuspokojené žurnalistické sklony. Vydávali jsme totiž studentský samizdatový časopis, ve kterém jsme komentovali dění na fakultě a v motolské nemocnici. Našel jsem tam poému „Kojenci a mravenci“, kterou napsal kolega Rudolf Lázníček, dnes praktický dětský lékař v Týně nad Vltavou, tehdy jeden z významných přispěvatelů. Báseň odráží realitu našich studií v 80. letech a představuje řadu našich tehdejších vyučujících. Profesor Janda v básni právem vystupuje jako bravurní diagnostik a oblíbený pedagog. Poéma začíná: Okolo lesa pole lán. Hoj jede, jede z lesa pán. Jede rychle přes pole, už aby byl v Motole. V Motole hned u silnice stojí velká nemocnice. V ní najdete velmi lehce ve všech patrech samé vědce. Není to však jejich vinou, že tam děti houfně hynou. Mezi všemi kojenci běhaj totiž mravenci. Nadsázka byla v těchto úvodních verších jenom částečná – kojenecká úmrtnost byla v 80. letech poměrně vysoká.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Naštěstí se nyní už můžeme pyšnit nízkou kojeneckou úmrtností…

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Pokles kojenecké úmrtnosti je jedním z největších úspěchů české pediatrie a vůbec české medicíny od roku 1989. Za dvacet let u nás naprosto unikátně klesla na čtvrtinu, což se nestalo nikde jinde na světě. Poéma dále poukazuje na technologické problémy motolského dětského monobloku, které začaly hned v prvních letech po jeho dokončení. Stavělo se ve druhé polovině 60. let, první oddělení se nastěhovalo v roce 1970 a ve druhé polovině 70. let nejenom, že budova byla kolonizována těmi mravenci, ale i vyšším hmyzem, jako jsou švábové a rusi, a dokonce menšími i většími hlodavci, kteří se tam proháněli po kuchyňkách. Také se již prohýbaly podlahy, padaly stropní omítky…

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: To tedy nebyla kvalitní stavba a dlouho nevydržela…

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Pořád jsme měli havárie, praskalo potrubí zalité v betonu, nefungovalo topení, protože bylo bez regulace, přestávala téct voda zarostlými vodovody, jejichž potrubí se nedalo vyměňovat. Teprve současná rekonstrukce je gruntovní… Jinak byla budova navržená rozumně, zřejmě díky požadavkům profesorů Houšťka a Švejcara. Jednalo se o univerzitní nemocnici v pravém slova smyslu. Lůžka pro pacienty, prostory pro výuku mediků, laboratoře a ambulantní provozy a veškeré další zázemí bylo ve velmi těsné návaznosti. Současná rekonstrukce tento charakter trochu vytěsnila. Hodně se staví operační sály a jejich zázemí. Tím nezpochybňuji význam chirurgických oborů, ale ke každodenní práci v univerzitní nemocnici patří také výzkum a jeho zázemí tato rekonstrukce neobsahuje.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Vy jste do plánů nemohl mluvit tolik jako vaši předchůdci?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Mezi lety 1997 a 2006, kdy probíhalo největší plánování, jsem působil ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady a do Motola jsem přišel až ve chvíli, kdy byla rekonstrukce rozjetá a hlavně její filozofie už dávno rozhodnutá.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Měli jste ještě před revolucí možnost kontaktů se svými zahraničními kolegy?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

V 80. letech to bylo obtížné, protože na zahraniční stáže a kongresy jezdili jen vyvolení. Profesor Houštěk měl kontakty v řadě zemí, byl členem evropských společností, což bylo tehdy poměrně neobvyklé. Díky tomu ale čas od času některý z významných evropských pediatrů přijel a měl u nás přednášku, čehož jsme si velice vážili. Bylo to jak poselství z jiného světa. Nechci tím říct, že bychom byli odborně zaostalí, ale chyběla nám inspirace, která přichází ze vzájemného setkávání a tříbení názorů mezi odborníky z jiných zemí a pracovišť, což pomáhá rozvíjet medicínské myšlení. Koncem 80. let jsem si už citelně uvědomoval tento nedostatek. Říkal jsem si, že pokud člověk nebude mít možnost vyjet alespoň na několikaměsíční stáž mimo republiku, bude odsouzen k práci druhořadé kvality. Viděl jsem totiž ohromný posun u šťastnějších kolegů, kteří se vrátili třeba jenom ze tříměsíční stáže v Západním Berlíně. Kromě nových zkušeností z každodenní medicínské rutiny a péče o pacienty získali také informace z medicínského výzkumu. A v něm už jsme začínali zaostávat. Tehdy ve světě začaly vznikat principy evidence based medicine, které jsou dnes základem moderního lékařství.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Fascinuje mě široký obor pediatrie, jenž pojme kojence stejně jako 19letého dospělého člověka. Musíte mít i ohromnou schopnost komunikovat s dětmi různého věku. Co je tedy nejtěžší?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Na rozdíl od běžného očekávání je mnohem složitější komunikovat s dospívajícím a mladým dospělým než s kojencem. Kojenec vám sice nepoví, co ho bolí, ale zkušený lékař díky laboratorním vyšetřením a zobrazovacím metodám pozná mnoho. Když se podíváte na jednotky intenzivní novorozenecké péče, leží tam děti narozené ve 24. a 25. týdnu a péče o ně se skvěle zvládá. Někdy říkám, že se jedná o fetální medicínu. Z každodenní praxe vyplývá, že nejtěžší je komunikace s adolescenty, kteří se v léčení stávají našimi partnery, ale bohužel často nedozráli tak, aby byli partnery spolehlivými. A to je velmi komplikované zejména u chronicky a vážně nemocných jedinců. Specifikem naší kliniky je kromě akutní medicíny pro spádové oblasti právě léčba vážně a dlouhodobě nemocných, kterých tady máme mnoho a kterým se snažíme poskytnout maximální péči. Nenarážíme už na bariéry technologických možností, dokonce ani ne tolik na bariéry finančních možností, ale na bariéry spolupráce s pacienty. Přicházejí k nám dospívající s rejekcí transplantované ledviny, protože si vysadili imunosupresi. Problémy bývají i s dospívajícími s Crohnovou nemocí, při jejíž léčbě je velmi důležitá dlouhodobá spolupráce. V poslední době narůstají problémy u pacientů s cukrovkou. Už ani nevymýšlíme jemné detaily léčby, protože některé pacienty musíme hlavně přesvědčovat, aby si nevysazovali injekce inzulinu, aby nezapomínali na inzulinové pumpě na tzv. bolusové dávky. Vůbec nejmarkantnější problémy mohou nastat u dospívajících s cystickou fibrózou, při které další život přímo závisí na pravidelných léčebných procedurách, jako jsou inhalace, rehabilitační cvičení a pravidelné užívání léků. Pokud u takového pacienta selže spolupráce, může dojít k úmrtí již v pediatrickém věku. A přitom právě u cystické fibrózy lze vidět, jak se medicína za ta léta, co ji mohu sledovat, fantasticky posunula. V 80. letech, to jsem ještě bydlel u rodičů, bylo pravidlem, že mě po službě vždy vítali slovy: „Tak co? Umřel ti někdo, nebo dnes ne?“ A skutečně to tehdy bylo tak, že průměrně každou třetí službu byl exitus. Hodně umíraly děti s leukemií, zatímco dnes prognóza už bývá excelentní. Umíraly ale i děti s cystickou fibrózou, nejčastěji ve věku mezi 13 a 18 lety.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Jaké je vlastně současné postavení pediatrie?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Není jednoduché. Tím, že naprostá většina nemocí v dětství je vyléčitelná nebo alespoň dobře léčitelná, se mění postoje rodičů ke zdraví a nemoci jejich dítěte. Někteří dnešní rodiče se domnívají, že mají od státu záruční list na zdravé dítě. A pokud náhodou zdravé není, přinášejí ho k lékařům jako do záruční opravny. Obávám se, že se ztrácí pokora. Zapomíná se, že zdraví je velký dar už od narození, nejen v pozdějším věku. Přicházím-li za lékařem s nemocným dítětem, přicházím s prosbou o pomoc a nikoli se žádostí o záruční opravu. Moc bych si přál, aby se pokora trochu vrátila. Možná je důvodem tohoto postoje snad i oprávněná víra ve všemocnost medicíny. Zároveň máme v pediatrii k dispozici řadu preventivních programů, které dovolují včas odhalit spoustu poruch, předejít plnému rozvoji nemoci a pomocí vhodné léčby také dlouhodobým následkům.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Jak rozsáhlá je prevence v pediatrii?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Prevence je základem současné pediatrie. Od roku 1796, kdy proběhla první vakcinace proti pravým neštovicím, přes preventivní programy za první republiky až po vznik programu pediatrické péče po druhé světové válce. V té době byl československý pediatrický systém velmi dobře propracovaný, pokrokový a v podstatě funguje dodnes. Síť praktických lékařů pro děti a dorost je všudypřítomná, každé dítě je u svého praktického dětského lékaře registrováno a prochází systémem jednotných preventivních prohlídek, které zahrnují vše podstatné – od útlého věku sledování, jak dítě prospívá, jak přibývá na váze, kontroluje se jeho neuropsychický, psychomotorický vývoj, smyslové a mozkové funkce. Součástí je i profylaktické podávání vitaminu D jako ochrany před křivicí, vitaminu K, cílené vedení kojenecké výživy, později také kontrola růstu a vývoje dítěte, školní zralosti a souběžně s tím samozřejmě také probíhá plánované očkování. Dnes se uvažuje o monitorování a ochraně před obezitou, což se velmi snadno řekne, ale jde o velmi těžký úkol. Uvedený systém má skoro 100% účinnost, protože skoro 100 % dětí navštěvuje preventivní prohlídky a absolvuje vše, co je při nich předepsáno. Excesy s odmítáním očkování jsou ojedinělé, mediálně zviditelňované, ale ve skutečnosti je většina rodičů rozumných. V pediatrii tedy prevence funguje skvěle a dík za to patří praktickým lékařům pro děti a dorost, protože je v jejich rukou. My jsme díky nim do značné míry ušetřeni spousty komplikovanějších klinických obrazů vážných zdravotních poruch, protože se na ně jejich zásluhou přišlo včas. V evropských zemích přicházejí na dětská oddělení v nejtěžším stavu často děti přistěhovalců. Nejsou totiž zahrnuty do systému preventivní péče nebo jde o děti, které právě přijely do země. U nás žijí především Vietnamci a Ukrajinci. Vietnamci jsou slušně asimilovaní a o své děti se starají pečlivě, stejně tak ukrajinští rodiče. Imigrantů ze zemí severní Afriky či Blízkého východu u nás ještě moc není. A to jsou ti, u kterých bývá v jiných evropských zemích poměrně dost dramatických onemocnění.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Jak spolupracuje vaše klinika s praktickými pediatry?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Rozhodně jsme rádi, že spojení s praktickými lékaři funguje, protože oni jsou prvními „vojáky v poli“. Setkávají se jako první s nemocnými dětmi a jejich úkolem je diagnostikovat onemocnění, která vyžadují hospitalizaci nebo dlouhodobější péči. Na jejich úsudku, kvalifikaci a zkušenostech záleží, jak rychle a jak přesně se potřebným dětem dostane klinické péče. Pracovníci všech dětských klinik jsou často zváni na semináře a odborné akce praktiků. Mám rád setkání s nimi, když jedu třeba do Příbrami, Benešova, Kutné Hory, Mladé Boleslavi… Můžeme si vyprávět o společných pacientech nebo o některých nových a zajímavých tématech.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Po změnách v postgraduálním vzdělávání došlo k rozštěpení pediatrie. Co o něm soudíte?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Jedná se o novinku, která vznikla v roce 2004 při zásadní novelizaci zákona o postgraduálním vzdělávání. Z hlediska odborné způsobilosti a z hlediska zákona existují dva medicínské obory pediatrie – dětské lékařství a praktické dětské lékařství. Vzájemně jsou nezaměnitelné, takže dětský lékař je kvalifikovaný pro práci u lůžka, nikoli pro práci praktického lékaře a obráceně. Významná část vzdělávacího programu u obou oborů je ovšem společná, takže by mohl stačit jenom rok další přípravy, aby člověk byl schopen získat obě atestace. Domnívám se, že vzájemná zaměnitelnost oborů by měla své výhody už proto, že dosavadní statistické údaje svědčí o větším zájmu o vzdělávání v oboru dětského „nemocničního“ lékařství. Vzdělávat se ve druhém oboru, aniž by student měl záruku získání privátní praxe, nevytváří jistotu jeho budoucí existence. Samozřejmými kandidáty mohou být snad potomci současných praktických dětských lékařů, kteří očekávají, že po nich převezmou praxi. V budoucnu nastane nezbytná generační obměna praktiků a budou zapotřebí i ti, kteří budou mít kvalifikaci v dětském „lůžkovém“ lékařství. Průměrný věk praktických pediatrů se zvyšuje, zatímco by měl zůstávat stejný.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Proč k tomuto rozštěpení došlo, jestliže je nevýhodné?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Na změnách se vždy nepodílí jenom odborné zájmy, mohly být ekonomické. V současné době je ekonomicky výnosnější být praktickým dětským lékařem než nemocničním dětským lékařem. Snad se časem najdou argumenty, aby se obory opět spojily a umožnila se jejich vzájemná zaměnitelnost. Optimální z hlediska odborné kvalifikace je jistě praxe v nemocnici a poté otevření vlastní privátní ambulance.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Proměnilo se spektrum nemocí za dobu, kdy v pediatrii působíte?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Vážných dětských nemocí ubývá, což je především důsledek velikých pokroků v medicíně. Tím hlavním byl objev antibiotik v polovině 20. století, což úplně změnilo charakter pediatrie. Výrazně ji proměnil i systém očkování spolu s preventivními opatřeními. Kromě toho se zlepšil celkový zdravotní stav dětských populací spolu se socioekonomickým vývojem. Není podvýživa, nejsou nemoci ze špatné hygieny. Ještě v 80. letech jsme často přijímali na kliniku kojence s průjmovým onemocněním a těžkou dehydratací – říkalo se jim dyspepsia toxica; dnes jsou takové těžké stavy výjimečné. Však si představte, jak se tehdy zhotovovala kojenecká výživa a jak se vyrábí dnes, kdy se kromě sterilní vody žádná jiná nepoužívá.
Na druhou stranu ve všech vyspělých zemích některých nemocí prokazatelně přibývá, především alergických a autoimunitních. Při hledání příčiny, proč tomu tak je, se objevilo více teorií. Jednou z nich je paradoxně tzv. hygienická hypotéza a ta praví, že příliš úzkostná čistota, která malým dětem už od narození zabraňuje setkat se s přirozenými antigeny v prostředí a nedovolí jim správně nastavit systém obranyschopnosti, později vede ke zvýšení rizika výskytu autoimunitních a alergických onemocnění. Samozřejmě si nepřejeme, aby děti opět vyrůstaly ve špíně nebo aby se jim dostávalo nesterilní vody, ale někdy si dělám legraci a říkám, že budeme muset podávat tabletky s nějakou definovanou špínou, aby se jim ten imunitní systém nastavil.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Objevují se i jiné choroby?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Od roku 1980 se nejméně na dvojnásobek zvýšil počet nemocných diabetem 1. typu. Zajímavé je, že podobný vývoj nastal ve většině postkomunistických zemí po zvratech v letech 1989–1990 a že stejným vývojem prošly západoevropské, skandinávské a další země přibližně o dvacet, třicet let dříve. Příčinou zřejmě bude nějaký faktor ze zevního prostředí. K vysvětlení se nabízejí změny životního stylu a do určité míry i ona již zmíněná hygienická hypotéza. Stačí porovnat, s čím přišel novorozenec v prvních dnech, týdnech či měsících života do kontaktu před dvaceti lety a s čím nyní. A čím se ředila mléka pro náhradní kojeneckou výživu. Dnes je vše k jednorázovému použití, všechno sterilní. Také přibývá nemocí, které bychom mohli do určité míry označit jako psychosomatické. Když jsme se hned po revoluci setkávali s našimi zahraničními kolegy, ptali se nás, kolik zde máme případů mentální anorexie. Odpovídali jsme: „Normálně, občas se nějaký případ objeví.“ A oni varovali: „Přijdou a brzy.“ A samozřejmě přišly a brzy! V 19. století měla mentální anorexii třeba císařovna Sissi, protože žila v nadbytku na císařském dvoře, ale v chudých chalupách zřejmě nikdo mentální anorexií netrpěl, protože se rád najedl. Mentální anorexie k nám tedy ve větší míře dorazila až s hojností a nadbytkem všeho, včetně jídla.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Jak je to u nás s dětskou obezitou?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Metla dětského a adolescentního věku – epidemie až pandemie obezity, která ve Spojených státech nabyla od počátku 90. let až katastrofických rozměrů, k nám zatím ještě nedorazila. Pokud ale vystoupíte z letadla někde na americkém středozápadě, stačí pouhý pohled na cestující v letištní hale, abyste si uvědomili, co by se i tady jednou mohlo stát. Proti vám se valí trojčlenná rodinka, desetiletý obézní chlapec drží v jedné ruce velkou colu s brčkem a ve druhé ruce mu z hamburgeru v nějaké plastové nádobce odkapává hořčice a majonéza. A pak opustíte letiště, vejdete do města a vidíte takové děti všude kolem sebe. Z tohoto stavu se dnes vyvozuje, že ve Spojených státech dnešní generace dětí bude mít zřejmě poprvé v historii lidstva kratší život než generace jejich rodičů. Rizika obezity ve smyslu kardiovaskulárních a metabolických onemocnění z ní plynoucích jsou tak veliká, že mohou zkrátit život. Poukazuje na to i četnost výskytu diabetu 2. typu podmíněného obezitou. V některých místech Spojených států se jedná až o třetinu nových výskytů dětského diabetu. U nás jsou tyto případy zatím stále výjimečné. Před dvěma lety na jednom sjezdu obezitologů kdosi pronesl, že poprvé v historii lidstva je na světě více obézních než hladovějících lidí. Potraviny se stávají tak malou položkou z rodinných výdajů, že přestala fungovat finanční bariéra. A fast food bývá zpravidla tím nejlevnějším a nejrychlejším stravováním. Dětská obezita představuje velkou hrozbu, která má tendenci zasahovat už i Evropu. Zajímavé je, že se vyskytuje mnohem více nejen ve Velké Británii, ale paradoxně také v jižní Evropě – v Řecku, Itálii, Španělsku…

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Nekonzumuje se tam vyhlášená zdravá středomořská strava?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

U výživy záleží více na snězeném množství než na složení stravy. Klasická italská kuchyně alespoň v tom, co se zahrnulo do světového dědictví, je energeticky hodně bohatá. Jak pizza, tak těstoviny jsou potraviny, jež mají poměrně vysokou energetickou hodnotu. Vždy je pak záludné, když člověk takovou stravou získá spoustu energie, ale přitom si příliš nenaplní žaludek.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Vaším zájmem je také genetika. V jaké oblasti?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Mojí odbornou vášní je odhalování genové podstaty dětských endokrinních nemocí. Za posledních deset, dvanáct let se nám podařilo nastartovat řadu projektů, které byly přinejmenším v českém měřítku v hledání genové podstaty řady nemocí dětského věku prioritní. Většina byla z oboru endokrinologie (což je vlastně pro genově podmíněné nemoci klasická oblast), ale i z některých dalších oborů medicíny. Myslím si, že to je velice zajímavé téma, protože zjištění genové podstaty a patofyziologie nemoci pomáhá nejenom porozumět tomu, proč nemoc vznikla, což je pro lékaře vždycky zásadní informace, ale často pomáhá porozumět i tomu, jakým způsobem se nemoc vyvíjí a bude vyvíjet a jaké by mělo být v rámci farmakogenomiky vhodné léčení.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Myslíte si, že jednou přijde doba, kdy se budou rodit jen zdravé děti?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Známe sice celý lidský genom, ale byl bych v této chvíli skeptický, jestli nám to pomůže, aby se rodily jenom zdravé děti. Za prvé bude vždycky pouze na rozhodnutí rodičů, zda si budou přát provést příslušné vyšetření, a pokud budou znát nepříznivý výsledek, jestli budou chtít, aby se dítě s geneticky podmíněným onemocněním narodilo, nebo nenarodilo. Současná medicína navíc stále umožňuje jen hledání jedné konkrétní poruchy, takže musíme vědět, co hledáme. Můžeme například pátrat, jestli sourozenec bude mít stejnou nemoc jako jeho starší bratr nebo sestra. Zatím ale nemůžeme propátrat jedenadvacet tisíc genů a hledat v nich nějakou možnou odchylku.

26.4.2011 16:11:08

OTÁZKA: Myslela jsem spíše, zda bude možné při odhalení některých syndromů odstranit příčinu již před narozením. Ale to je asi trochu science fiction, že?

ODPOVĚĎ:

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

prof. MUDr. Jan Lebl, CSc.

Zatím se zaměřujeme na situaci, kdy už víme, že počatý plod má v dané rodině dědičné dispozice k nějakému onemocnění, že může onemocnět třeba autozomálně recesivní nebo autozomálně dominantní poruchou, známe odchylku v genu a pomocí současných metod můžeme zjistit riziko. Teoreticky ho lze odhalit v zárodečné buňce, ale pak bychom museli provést umělé oplodnění. Nebo ho můžeme zjistit díky screeningu v prvních fázích těhotenství. Biochemických nebo ultrazvukových vyšetření, z nichž zjišťujeme obecně, jestli je dítě zdravé, je v průběhu těhotenství několik, ale postihují jen malou část všech možných nemocí. Pokud se zjistí, že dítě má anencefalii a po narození přežije pouze několik dnů či týdnů, je to jistě dobrý důvod k ukončení těhotenství bez velkého přemýšlení. Jsou ale i jiné poruchy, velice dobře slučitelné se životem, rodina s nimi má zkušenosti od staršího dítěte, a odmítne dokonce i prenatální diagnostiku. Ví, že nemoc sice komplikuje život, ale je léčitelná. Poslední možností jsou hraniční situace, kdy například při amniocentéze z důvodu věku matky náhodně zjistíme odchylku chromozomů, třeba Turnerův syndrom. U nás na klinice máme v péči desítky dívek s Turnerovým syndromem – mají sice některé zdravotní problémy, ale řekl bych, že docela dobře zvládnutelné. Víme o řadě z nich, které prožívají velmi šťastné dětství, dospívání a spokojený celý život. Kvalita života může být velmi dobrá, byť v některých bodech nikdy nebude srovnatelná s kvalitou života zdravých děvčat. Budoucí maminka tak stojí před rozhodnutím, jestli má, nebo nemá takové těhotenství přerušit. Takové rozhodnutí bude vždycky individuální a nevyhneme se tomu ani v budoucnu.

26.4.2011 16:11:08

Ohodnoťte tento článek!