Někdy mohu být mostem, možná prostředníkem

Vítězslav Vurst, B. Th.

„Duchovní by měl umět lidem naslouchat a rozumět jejich potřebám, pomáhat jim nacházet cestu i v situacích, kdy ji oni sami nevidí. Rozhodně nejde o evangelizaci či ‚obracení na víru‘. Pomoc a podpora člověka v tíživé situaci nesmí být nijak zneužita,“ říká o poslání své práce nemocniční kaplan motolské spinální jednotky Vítězslav Vurst, B. Th.


Vítězslav Vurst, B. Th.

Autor: Leoš Chodura
 

Vítězslav Vurst, B. Th.
*16. ledna 1950 v Újezdu u Mohelnice

Jako dítě z adventistické rodiny nedostal doporučení na střední školu, vyučil se malířem pokojů. V letech 1968–1972 absolvoval teologický seminář Církve adventistů sedmého dne.

Po ročním působení v roli duchovního v Českých Budějovicích byl v roce 1973 v důsledku svého náboženského přesvědčení odsouzen na 10 měsíců do vězení. V letech 1974–1979 působil v manuálních profesích, zároveň se angažoval v různých aktivitách s mladými lidmi a dětmi. Kazatelem se pak legálně mohl stát až od roku 1979, působil ve sborech ve Znojmě, Šumperku a Brně.

Po roce 1989 pracoval ve vedení církve adventistů na Moravě a od roku 1997 v humanitní organizaci ADRA, od roku 1998 jako předseda správní rady Nadace ADRA. Zúčastnil se humanitárních projektů na Balkáně, Ukrajině, Kavkazu či v jihovýchodní Asii. Je jedním ze zakladatelů Psychosociálního týmu ČR a zakladatelem projektu Cena Michala Velíška, kde dodnes působí jako čestný předseda.

Společně s dalšími nemocničními kaplany stál u zrodu Asociace nemocničních kaplanů a od jejího založení je jejím předsedou. Od roku 2009 působí jako nemocniční kaplan ve FN Motol.

Jeho manželka a starší dcera jsou učitelkami hudby, syn je teolog a nejmladší dcera žije v Anglii. Je čtyřnásobným dědečkem.

OTÁZKA: Vyrůstal jste v křesťanské rodině. Už jako kluk jste uvažoval o studiu bohohoslovectví?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vůbec jsem si nemyslel, že bych šel studovat teologii. V době, v níž jsem vyrůstal, to téměř nebylo možné. Mě neměla čekat žádná studia, už na základní škole nám dětem z věřících rodin vštěpovali, že nemáme šanci. Měli jsme ředitele, který si hodně dával záležet na tom, aby nám to dával „sežrat“ se vším všudy. Hodil se mu k tomu i první člověk v kosmu. Nás děti ovlivněné vírou si svolal, postavil se před nás a řekl: „Gagarin byl tak daleko, a Boha nikde neviděl. Tak doufám, že od této chvíle už je to jasné!“ S postupem času musím říct, že je mi to jasné stále méně.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Kam vás tehdy poslali namísto střední školy, na niž byste za normálních dob jistě patřil?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Směl jsem se vyučit a dostal jsem na výběr být truhlářem, malířem nebo obuvníkem. Vyučil jsem se malířem-natěračem. Neměl jsem to ještě celé srovnáno v hlavě a všechno ve mně se v tom učení vzepřelo, vadilo mi, že jsem diskriminován kvůli víře svých rodičů – ještě to totiž nebyla má víra. Prožil jsem krizi hledání sebe sama a mé vlastní rozhodnutí k víře přišlo až kolem osmnáctého roku věku. A za ním následovalo i to ostatní, včetně cesty k tomu, abych mohl studovat teologii.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Je podle vás víra spíš otázkou vlastního rozhodnutí? Rodiče ji nemohou dítěti vštípit?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Rodiče vám předají to stěžejní – zkušenost, informaci a vlastní příklad. Já dostal od rodičů strašně moc, a čím byli starší, tím víc jsem si uvědomoval, jak mnoho mi v životě dali ve srovnání s jinými rodinami, které jsem poznal. Nejcennější byl jejich příklad. Oni prožívali stejné situace jako ostatní lidé, často museli řešit problémy finanční i vztahové, řadu otázek běžného života, ale i hodnot. Vždy tam však byla jakási priorita, něco, na co se nesahalo, co bylo nade vším. Tomu posvátnému se podřizovalo i to, aby se vždy domluvili ve věcech svého vztahu, svých rozdílností – a našli řešení. Byli mi příkladem lidí, kteří to nikdy nevzdali. Byli spolu padesát čtyři let a prožili i neskutečně krásné stáří.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Jak se adventista-malíř pokojů přece jen dostal na studium teologie a co ho tam potkalo?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Naštěstí přišel 68. rok. Byl klíčový, tehdy se odehrála spousta věcí a bylo také možné řadu věcí dohnat. Jinak se přistupovalo i k lidem, kteří z důvodu náboženské perzekuce nemohli vychodit střední školu. V Praze byl otevřen seminář Církve adventistů sedmého dne a já do něj nastoupil. Rok 1968 byl pro mě ohromným darem. Mohl jsem něco začít – a pracně dokončovat, protože po nástupu normalizace to bylo stále složitější. Náš představený Miloslav Šustek byl bývalý salesián, který se později stal adventistou. Jestli mi studium teologie něco dalo, byl to vedle teoretických vědomostí v prvé řadě osobní příklad tohoto člověka a dalších, se kterými jsem se následně setkával. Jejich zapálení a oddanost víře, ale také jejich lidský přístup. Teologie má smysl, jestliže zasáhne vaše srdce. A lidské srdce není zasa30 hováno přes rozum, i když rozum tam sehrává svou roli, ale právě příklady lidí a víra v Boží moc působí v člověku velkou proměnu. Můžete vystudovat teologii, a vůbec se vás nemusí dotknout. Samotné poznání je málo. Ale ono je to tak i v jiných oborech. Vědomosti musejí být propojeny s charakterem a srdcem.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Dostudoval jste, ovšem režim vás stejně dostihl…

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Nastoupil jsem do duchovní služby v Českých Budějovicích, ale brzy jsem musel na vojnu, na dva roky. Neměli jsme samozřejmě vojenskou katedru, představte si faráře poddůstojníka. Politruk mi na uvítanou v kasárnách sdělil, že si kvůli mně půjčil Bibli, aby věděl, co jsem zač.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Opět někdo, do jehož temnot vnesl světlo Marx, Lenin a nakonec i Gagarin?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Ano. Jemu, ale i řadě jiných bylo hned všechno ohledně mne jasné. Jediný, komu všechno jasné nebylo, jsem byl já. Stále méně jsem chápal smysl toho, co se kolem mě dělo, nebyl mi jasný význam té vojny. Po měsíci mne odvezli na Pankrác a tam jsem zůstal dalších deset měsíců. Záminkou se stalo adventistické pojetí sobotního dne. I když se nabízely různé varianty řešení, scházela ochota. Po výkonu trestu jsem onemocněl a vyřadili mě z vojenské evidence. Možná bych k tomu trestu ještě měl dodat, že nedávno jsem byl soudně plně rehabilitován.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Na nezbytný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti nebyl právní nárok, a tak vám ho sebrali. Čím jste bez oprávnění dělat duchovního živil rodinu?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Společnost prý ve mně ztratila důvěru, alespoň tak zdůvodňovali jeho neudělení. Pět let jsem pracoval jako stavební dělník, později jako domovník. Mezi tím se představitelé naší církve snažili, abych souhlas od státu opět dostal. Po pěti letech se to podařilo alespoň na omezenou dobu, sloužil jsem ve Znojmě, nějaký čas dokonce bez státního souhlasu, pak to byl Šumperk a Brno.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Církve byly za normalizace pod bedlivým dohledem a na vás osobně si režim svítil obzvlášť důkladně, jelikož jste se navíc angažoval v aktivitách pro mladé lidi…

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

V průběhu školního roku jsme stále něco dělali s dětmi a s mladými lidmi a o prázdninách jsme pořádali i několikatýdenní tábory. Snažili jsme se našim akcím dávat různé maskovací účely a spolupracovali s organizacemi, jejichž vedoucí nad námi drželi ochrannou ruku. Jednou jsme jako skupina vodáků jeli čistit povodí Lužnice, řádně jsme všechno předem ohlásili úřadům a vedoucí té akce za to dokonce byl oceněn – oni totiž nevěděli, že to celé byl jen zastírací manévr pro setkání mladých věřících lidí. Prožili jsme si na různých akcích mnoho napětí, ale i humorných zážitků. Pro děti a mladé lidi bylo často velmi napínavé, když byli součástí různých zásahů nebo manévrů Státní bezpečnosti. Po revoluci, po prožití prvního tábora v klidu, náš syn zklamaně prohlásil: „Tati, to už není ono, už nás nikdo nehledá…“

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Farář, který vedl sbor bez státního souhlasu, organizátor nepovolených setkání… neměl jste strach z perzekuce?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Občas jsem za normalizace strach měl. Když státní správa předváděla svoji sílu, nebylo to jen naoko. A to si pak člověk na to dno sáhne. I já si na něj sáhl a nebylo to příjemné. Ale oni už potom ke konci slábli. Bylo vidět, jak už sami ztrácí sílu i motivaci. V době působení v Šumperku mne vyhledal příslušník Státní bezpečnosti – taková setkání nikdy nebyla příjemná. I když jsem mu zpočátku nevěřil, nakonec jsem poznal, že má hluboké osobní problémy a potřebuje o nich s někým mluvit. Později jsem se dozvěděl, že to neunesl a spáchal sebevraždu. Bylo mi ho líto. Jako jeden z mála jsem věděl, jak moc je sám obětí systému, který ho deptá. Nedokázal z něho vystoupit. Později jsem si mnohokrát kladl otázku, jestli jsem pro něj udělal, co jsem udělat mohl. On možná volal o pomoc mnohem víc, než jsem byl ochoten slyšet, nedůvěřoval jsem mu. Ze zkušeností, které jsem měl, jsem v tom vždy znovu viděl nějakou hru.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Není snad vševědoucí a všemocná až ta instance nad vámi?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Jistě, já vím, ale otázku, zda jsem udělal vše, co jsem udělat mohl, jsem si kladl. A nejen tenkrát, často si ji položím i teď.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Když už to bylo možné, otevřel jste někdy složku, kterou na vás Státní bezpečnost vedla?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Nechci vědět, co tam o mně je. S odstupem času mám velký problém, když lidé, kteří tu dobu nezažili, posuzují chování a jednání lidí tenkrát. Nejsem přesvědčený o tom, že by někdo z mých známých úmyslně ubližoval. Mnoho lidí bylo zneužito. Odevzdal jsem to všechno do Božích rukou. Velmi mi pomohla reakce jednoho katolického kněze. Když jsem mu po revoluci volal, že člověk, který nám oběma škodil, dál pracuje, odpověděl mi: „Ne všechno bychom měli chtít vyřešit. Nech taky něco na pánubohu.“ Asi to bylo moudré. Unáhlené čistky mnohdy vedou k dalším křivdám. Na druhou stranu – těžko jsem se vyrovnával s nepojmenováním a nepotrestáním zásadních komunistických zločinů a jejich strůjců. Některé věci už zůstanou jako výzva pro osobní vyrovnání se. Z chyb je třeba se učit, ale ne dovolit, aby v našich srdcích přetrvávala hořkost a touha po pomstě.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Byla pro vás sametová revoluce milníkem? Kudy se ubíral váš život po ní?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Chápal jsem, že je to zlom, a byl jsem za něj moc rád. Nebyl jsem ale nějaký výrazný aktivista. Tenkrát se hodně angažovali mladí lidé ve sboru, kde jsem byl kazatelem, a já je podporoval. Chodil jsem s dětmi na demonstrace a vzpomínám, jak si naše starší dcera vycpávala kalhoty polštářkem, aby to moc nebolelo, kdyby dostala pendrekem. Zúčastnil jsem se řady setkání, mluvil na některých shromážděních, ale v přímé politice jsem se nikdy neangažoval. Po revoluci jsem pracoval ve vedení adventistické církve, až do záplav na Moravě v roce 1997. Nehodlal jsem neštěstí jen přihlížet a také jsem na pomoc nechtěl jít jen sám, bylo potřebné s někým se spojit. Nabídl jsem spolupráci humanitární organizaci ADRA a pro tuto činnost jsem byl církví nakrátko uvolněn. Netušil jsem, že to změní můj život na dalších třináct let.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Od vašeho působení v humanitární organizaci ADRA se odvíjelo i založení Psychosociálního intervenčního týmu ČR?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Souviselo s ním. V průběhu práce v organizaci ADRA jsem se hodně setkával s lidmi postiženými nejen živelními katastrofami, ale i válečnými konflikty, například na Kavkazu. I tam jsem vnímal, že pokud svoji práci chceme dělat dobře, nesmíme myslet pouze na materiální potřeby lidí, kterým máme pomoci, ale na člověka jako celek – musíme tedy pamatovat i na jeho duševní a duchovní potřeby, s respektem k jeho víře a jeho vnímání spirituálních hodnot či spirituálních potřeb. V té době jsme společně s doktorkou Bohumilou Bašteckou a inženýrem Zdeňkem Procházkou začali uvažovat o vytvoření nějakého systému psychosociální podpory lidem zasaženým mimořádnou událostí. Společně jsme hledali různé systémy podpory, z nichž jednou bylo také založení Psychosociálního intervenčního týmu. Dnes už má tato forma podpory své místo ve všech organizacích zaměřených na pomoc při mimořádných událostech. Prošel jsem řadou různých výcviků. Dodnes se angažuji v oblasti psychosociální podpory policistů a jejich rodin, když se dostanou do složitých životních situací. Od založení psychologické podpůrné služby u hasičů trvale spolupracuji s řadou jejich psychologů a společně se dvěma dalšími kolegy máme akreditovaný výcvik zaměřený na podporu lidí, kteří prožívají složité životní situace. Má angažovanost v této oblasti byla oceněna generálním ředitelem HZS předáním pamětní medaile.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Co vás přivedlo zpět ke službě duchovního, nyní v nemocnici?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Chtěl jsem se k činnosti duchovního vrátit a spojit ji se zkušenostmi, které jsem získal s lidmi zasaženými mimořádnou událostí ve svých předchozích aktivitách. Duchovní by měl umět lidem naslouchat a rozumět jejich potřebám, pomáhat jim nacházet cestu i v situacích, kdy ji oni sami nevidí. Rozhodně nejde o evangelizaci, o „obracení na víru“. Pomoc a podpora člověka v tíživé situaci nesmí být nijak zneužita. Působení duchovního se také nemusí odehrávat v kostele či modlitebně. Je třeba přijít za lidmi a být s nimi tam, kde se ocitají a kde své bolesti prožívají. Logicky jsem proto došel k myšlence zkusit dělat nemocničního kaplana. Šanci jsem dostal v motolské nemocnici, PŘedstavujemepřijali mě a začal jsem tady jako kaplan působit v roce 2009, nejprve na spinální jednotce a pak i na dětské onkologii.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: V ideálním případě by pacientovi v jeho úzkostech měl být nápomocný i jeho lékař a klinický psycholog. Kde vnímáte rozmezí mezi vámi a psychology, vyjma náboženské oblasti?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Mezi lékařem a kaplanem je rozmezí výraznější, i když lékař se kromě starosti o fyzickou stránku pacienta také snaží naslouchat mu. Dobrý lékař si uvědomuje souvislost problémů těla, duše a ducha. S některými psychology k sobě máme velice blízko, i když já se snažím mnohem víc otevírat různé existenciální otázky. V době začátků mé práce na spinální jednotce klinický psycholog byl, ale působil tam velmi málo a dnes už tam není… Hrana mezi mou prací a prací psychologa je velmi rozmělněná. Jsou témata, jichž se psycholog při rozhovoru dotýká a přesahují do spirituálních oblastí. Podobně já se dotýkám oblastí, které přesahují spíše do oboru psychologie. Je dobré, když dokážeme znát své možnosti, ale i svá omezení a v tom dokážeme vzájemně spolupracovat.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Důvěra ve vaši mlčenlivost je jistě zásadní, ale co když se vám pacient spinální jednotky svěří s úvahami o sebevraždě?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Mnohý člověk, jemuž se v důsledku nějaké událostí zlomil život, si připustí myšlenku o nesmyslnosti takového života, jaký ho podle jeho úvah nyní čeká. Někdo může i říct, že takový život nechce žít. To ale není uvažování o sebevraždě a neznamená to, že ten člověk to chce opravdu udělat. Jde o normální reakci při zvažování situace, do níž se dostal a s níž se musí vyrovnávat – a on v tu chvíli nevidí východisko. Kdyby mi něco takového řekl pacient na jiném oddělení, asi by to mělo jinou váhu, ale na spinální jednotce to považuji za normální reakci na novou situaci. Zkuste si to představit, vždyť třeba ještě včera ten člověk úplně normálně běhal a nyní má přijmout skutečnost, že bude po zbytek života zcela závislý na pomoci jiných. V mé práci se může stát, že se dozvím některé věci, jež by měl vědět lékař, ale dozvím se je pouze já, protože jsme s pacientem navázali důvěrnější vztah. Já však tuto důvěru nemohu zklamat. Je-li to zásadní, vedu pacienta k tomu, aby našel odvahu a mluvil s lékařem otevřeně. Pokud pochopí, že to po něm chci pro jeho dobro, časem to udělá. Někdy mohu být mostem, možná prostředníkem. Nebo pomocníkem v otevření témat. A nemusí se to týkat pouze informací pro lékaře, ale i témat, pro jejichž otevření se nenašla odvaha mluvit s blízkými.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Pracujete i na motolské dětské onkologii. Jak moc se tato práce liší od působení na spinální jednotce?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Na onkologii se setkávám především s rodiči dětských pacientů a s dětmi na prahu dospělosti. Toto oddělení má psychologa a já tam působím jen zřídkakdy. Ale s tamním psychologem jsem v kontaktu. Je vždy ideální, když psycholog rozumí tomu, co může duchovní nabídnout, a požádá ho o spolupráci, což se občas stává. To je na jeho osobní zkušenosti. Znám psychology, kteří duchovní potřeby vnímají velmi silně. A umějí rozlišit náboženské potřeby od duchovních. Duchovní, tedy spirituální potřeby, má každý člověk, jen je někdy nedovede pojmenovat. A my s nimi musíme umět pracovat. Může jít o hledání smyslu, nových hodnot, nového zaměření, ale i o pocit viny a odpuštění. Někdy toto hledání může přerůst až k hledání toho, co (kdo) nás přesahuje.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Pacientem na spinálce se můžete stát i cizím zaviněním. Jak se potýkat s otázkou: „Proč já, který nikomu neublížil, ležím tady a ten syčák si chodí, dýchá a nic ho nebolí?“

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Otázka viny je časté téma zejména u lidí, kteří se stanou obětí dopravní nehody, již nezavinili. Vždy se snažím přistupovat k pacientovi s velkým respektem, protože nemohu urychlit proces jeho zrání. Rolí nemocničního kaplana není přesoustružit myšlení pacienta, ale pomoci mu, aby hledal cestu, jak tím projít – projít k zrání, k vnitřní proměně, ale i svobodě. Vyrovnání se s pocitem viny, ale i přijetí skutečnosti, že existuje viník, který mi něco způsobil, je strašně dlouhý proces. Nejhorší je, když u viníka schází pocit odpovědnosti. Některým pacientům by velmi pomohlo, kdyby mohli slyšet slova omluvy a upřímné lítosti. Žel málokdo to dokáže.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Stáváte se někdy mostem i takové katarze?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Doprovázel jsem viníka dopravní nehody. Způsobil smrt mladého chlapce. Vyhledal mě, přišel a byl to zlomený člověk, protože si uvědomoval dopady nehody, již způsobil. Přál si omluvit se rodičům, kteří přišli o syna. K setkání došlo a já ho k rodičům zemřelého doprovázel. Bylo to už druhý den po pohřbu, ale on to potřeboval udělat. Poskytoval jsem mu podporu a byl s ním. Celou dobu jsem stál kousek opodál. Vyřídit si to musel sám, on tam musel dojít, on musel zazvonit, muselo to být jeho až do konce. Nikdy nezapomenu na větu, kterou vyřkl otec mrtvého chlapce: „Já vás nenávidím za to, co jste udělal, ale přesto si vás vážím, že jste dokázal přijít.“ Viník dokázal najít odvahu a jít k nim. To byl hodně důležitý moment pro něj i pro rodiče chlapce. Před brankou svého pozemku neviděli gaunera, stál tam zlomený člověk. Ono to zasáhne všechny lidi – a kdo z nás neudělá chybu. Jde o čestnost, se kterou se k problému postavíte.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: S pacienty hovoříte, ale jste také kaplanem. Modlíte se s nimi?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Záleží na tom, co pod tímto slovem rozumíte. Jestliže máte na mysli odříkávání předepsaných modliteb, tak to nedělám. Pokud byste pacientům nabídla, že se tam pomodlíte, většina z nich odmítne a je to logické, necítí se být náboženští. Nikdo by neměl být tlačen k tomu, aby dělal něco, co necítí, čemu nerozumí nebo co nechce. V našich rozhovorech se ale nejednou stane, že se společně obracíme k „Tomu, který nás přesahuje“, abychom vyjádřili své obavy, bolesti a prosby. Musí to být způsobem, se kterým pacient souhlasí a jemuž rozumí. Já nesmím překročit hranici, na níž se vzájemně domluvíme. Tedy na otázku, zda se modlíme, odpovídám „ano“. Ale mnozí církevní věřící by některé věci za modlitbu nepovažovali. V takové prosbě myslíme v prvé řadě na lékaře, aby dokázali nemoc správně rozpoznat a měli moudrost, s níž ji léčí. Vždy také vyslovuji prosbu za pacienta, aby měl sílu projít úsekem života, který je před ním. Myslím, že na těchto třech věcech se mohu shodnout s každým pacientem. Žádná léčba bez důvěry k lékaři nemůže jít dobře kupředu. Svým působením musím podporovat to, co lékaři dělají. Ale i oni jsou jenom lidé a i oni potřebují sílu, povzbuzení. To vyjadřuji v těch prvních dvou prosbách: Lékař je pro vás teď důležitý. A tomu, „kdo nás přesahuje“, tuto prosbu vyjadřujeme. A pak je tu ten, který je na lůžku. Nemocný. Potřebuje sílu, aby tím, co je před ním, prošel. Někdy je naděje na vyléčení, někdy není. A přece je třeba jít dál. A jsou tu i ti, kteří se o něho bojí, kteří ho provázejí, kterým na něm záleží. I na ně často myslím. Důsledky některých nemocí a úrazů se trvale dotýkají celého tohoto pacientova okolí, nejen pacienta samotného. Mohou znamenat i narušení vztahů, narušení psychiky, proměnu dosavadních hodnot. Projít touto částí života je někdy velmi těžký úkol. Od těchto tří stěžejních věcí se odvíjejí i témata dalších rozhovorů.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Na konci modliteb největších monoteistických náboženství zaznívá slovo „amen“. Vysvětlujete ho?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Ano. To slovo znamená souhlas, je to prosba, „ať se tak stane“. Je to ztotožnění naslouchajícího s tím, který prosbu vyslovuje. A já to slovo používám a dám pacientovi možnost se takto k mé prosbě vyslovit. Nemusí to být vyjádřeno jen verbálně, může to mít podobu třeba jen stisku ruky. Vyjadřování podobných proseb, modliteb, není vyslovování zaklínadel, ale zkonkrétněním vnitřního zápasu a uvědomění si, že ne všechny věci mám ve své vůli a moci.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Provázet trnitou cestou zanechává šrámy i na průvodci. Pomáhají si nemocniční kaplani navzájem stejně jako například psychologové, tedy supervizemi?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

Ano, zúčastňujeme se supervizí a je to moc dobré.

25.9.2013 13:09:31

 

OTÁZKA: Dokážete se od trápení kolem sebe úplně odpoutat? Jak odpočíváte?

ODPOVĚĎ:

Vítězslav Vurst, B. Th.

Vítězslav Vurst, B. Th.

S oblibou říkám, jak úžasnou věcí pro mě bylo, že jsme s manželkou devět let opravovali domek po mých rodičích. Jsem z vesnice a mám rád manuální práci. Díky tomu, že už jsem v důchodu, v Motole pracuji na poloviční úvazek a manželka je učitelka, a tak má prázdniny, si můžeme dovolit i jiný luxus. Loni a letos jsme v létě strávili takřka měsíc ve Skandinávii, téměř po celou dobu za polárním kruhem. To nám oběma také hodně pomáhá. A pak mám své rituály. Chvíle ztišení. Ticho je časem pro osobní růst.

25.9.2013 13:09:31

 
Ohodnoťte tento článek!