Raduji se z každého uzdraveného

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

„Samozřejmě nejsme bozi, nemůžeme zachránit každého. Musíme se ale radovat z pacientů, u kterých se transplantace podařila. A neúspěchy nás musejí motivovat k dalšímu úsilí. Jinak to nejde,“ vysvětluje svůj „hnací motor“ primář hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň a vedoucí lékař Českého národního registru dárců dřeně MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.


MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Autor: archiv ČNRDD a FN Plzeň
 

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.
* 17. února 1966

Vystudoval LF UK v Plzni a od promoce v roce 1990 působil po boku MUDr. Vladimíra Kozy na 1. interní klinice LF UK a FN Plzeň, z níž se postupně vyčlenilo samostatné hematologickoonkologické oddělení zabývající se léčbou zhoubných poruch krvetvorby a transplantacemi kostní dřeně. Od roku 2000 pracoval jako zástupce primáře oddělení, 17. září 2012 byl jmenován primářem hematologickoonkologického oddělení FN Plzeň. Zároveň je vedoucím lékařem Českého národního registru dárců dřeně.

Podílí se na vědecké a výzkumné práci oddělení, je členem řady odborných společností v České republice i zahraničí, například European Group for Blood & Marrow Transplantation (EBMT), European Federation of Immunogenetics (EFI) a World Marrow Donors Association (WMDA), v posledních dvou pracuje i jako mezinárodní auditující inspektor.

Je ženatý a má dvě dcery. Mezi jeho koníčky patří literatura a sport.

OTÁZKA: Z jaké rodiny pocházíte? Měl jste v rodině lékaře?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Dalo by se říci, že pro předchozí režimy bych měl výborný původ, pocházím totiž z dělnického prostředí. Tatínek dělal ve škodovce, maminka také a jsem z relativně početné rodiny – jsme tři sourozenci. Mám dvojče, bratra Petra, který se narodil asi o deset minut dříve, a pak máme mladší sestru Lenku. Můj bratr je úplně jiný než já a věnuje se jiné profesi. Jeho oborem a koníčkem současně jsou dějiny umění, především výtvarného. Také sám maluje. Vystudoval dějiny umění a dnes pracuje jako zástupce vedoucího Západočeské galerie tady v Plzni.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Co vás tedy přivedlo k medicíně?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

O tom, že jsem šel studovat medicínu, v podstatě rozhodla náhoda. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku gymnázia, dostali jsme novou třídní profesorku. Byli jsme její první třída, kterou vedla. Měla čerstvě po absolutoriu pedagogické fakulty a její manžel Michal Michal právě dokončoval studium medicíny. Já chtěl studovat humanitní obory, nejraději literaturu na filozofické fakultě. Paní profesorka mě ale začala přesvědčovat, ať se na nic takového nehlásím, že tam budu nešťastný (to bylo v 80. letech) – že to je samá politika a že vlastně vůbec nebudu studovat to, co si představuju… Prostě velice mě zrazovala. Vyprávěla, že její manžel dělá medicínu, že to je takový čistý obor, kde se politika nepěstuje, ale kde jde jen a jen o řemeslo, a toho komunismu a socialismu je tam poměrně málo. A že její manžel si i při studiu najde čas, aby se mohl věnovat čtení a literatuře. Byla to právě ona, kdo mě ve 4. ročníku v podstatě nasměroval na medicínu. Ona i její manžel pro mě byli velké osobnosti, kterých jsem si velice vážil, tak jsem se nakonec pro studium lékařské fakulty rozhodl. Jak vidíte, nebyl jsem ke studiu předurčen původem, ale šlo o relativně rychlé rozhodnutí v průběhu posledního ročníku gymnázia.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Jaký jste byl student?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Možná si to u mě neumíte představit. Gymnázium, dlouhé vlasy, kapela – ve čtvrťáku jsme na to balili holky. Tehdy nás ještě ani nenapadlo, že by to mohlo mít jisté důsledky. Najednou přišla maturita a podmínkou pro připuštění k ní bylo nechat se ostříhat. Řekl jsem si, že to bych rodičům přece nemohl udělat, abych neodmaturoval, tak jsem rezignoval. Na medicíně v roce 1989 jsem si pohrával s myšlenkou, že bych podepsal prohlášení „Několik vět“, bratr jej tehdy podepsal. Dlouho jsem to zvažoval, uvědomoval jsem si, že by to znamenalo konec studií, byl jsem v šestém ročníku… Především kvůli rodičům jsem jej nakonec nepodepsal a dodnes nevím, jestli jsem byl prostě jen „rozumný“, nebo srab.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Studoval jste v 80. letech, zažil jste bouřivou dobu na podzim roku 1989…

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

S odstupem času si stále více uvědomuji, jak jsem šťastný, že jsem tu dobu mohl zažít. Období kolem listopadu 1989 patří k nejkrásnějším týdnům a měsícům mého života. Dočkal jsem se toho, v co jsem vůbec nedoufal. A událostí jsem se dokonce zúčastnil aktivně. Přiznám se, že jsem poslední roky před tím vážně uvažoval o tom, že tady nebudu žít, a jedině pomyšlení na rodiče a fakt, že jsem právě založil rodinu, byly důvodem, proč jsem myšlenky na emigraci nakonec opustil. Bylo pro mě čím dál těžší se studiem připravovat na budoucí povolání a – jiná cesta totiž nebyla – být relativně konformní s režimem, ovšem neztotožňovat se se vším, co člověk kolem sebe viděl. To, že listopad přišel a že mne zastihl právě v šestém ročníku, jsem považoval za obrovské štěstí. Samozřejmě jako jeden z nejstarších na fakultě jsem se okamžitě dostal do stávkového výboru. Byl jsem ve skupině studentů, kteří se velice aktivně účastnili dění, podíleli jsme se na organizaci veškerých studentských akcí a maximálně žili změnami ve společnosti.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Od promoce v roce 1990 jste působil po boku MUDr. Vladimíra Kozy na 1. interní klinice LF UK a FN Plzeň, z níž se postupně vyčlenilo samostatné hematologickoonkologické oddělení. Předpokládám, že jste sem docházel již během studií…

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Zase se vrátím k MUDr. Michalu Michalovi a své třídní z gymnázia. Celá moje studia jsme byli v kontaktu a dá se říci, že se přátelíme dodnes. Paní profesorka se mě také samozřejmě ptala, co budu dělat, až ukončím medicínu. Já vůbec netušil. Věděl jsem jen, že nechci dělat chirurgický obor; představoval jsem si něco, co je spojeno s přímou péčí o pacienty, ale zároveň je tam laboratoř. A doktor Michal mi řekl, že zná mladého a šikovného lékaře na hematologicko-onkologickém oddělení FN Plzeň, Vladimíra Kozu – že zrovna hledá do týmu mladé lidi, kterým by nevadilo dělat v laboratoři i u lůžka, a abych za ním zašel.
Tak jsem za ním v létě roku 1988, to bylo v době mezi čtvrtým a pátým ročníkem medicíny, zašel do jeho tehdejšího lékařského pokoje, popovídali jsme si a domluvili se, že do konce studia sem budu chodit do laboratoře prohlížet si preparáty z nátěrů z kostní dřeně a uvidíme, jestli mi to půjde a bude mě to bavit. Pokud v tom najdu zalíbení a bude se zdát, že pro to nějaký talent a předpoklady mám, mohl bych tam po absolutoriu nastoupit jako lékař. Tak se i stalo, chodil jsem tam a natolik mě to chytlo, že jsem pak hned po promoci v srpnu 1990 nastoupil na hemato-onkologii, což tehdy nebylo samostatné oddělení, ale ještě součást interní kliniky.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Co vás na tomto oboru nejvíce zaujalo?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Roli hrálo více věcí. Především mě velice zaujala osobnost primáře Kozy, protože jsem měl pocit, že to je opravdový šéf. V té době mu bylo nějakých šestatřicet let, byl to mladý, otevřený člověk s naprosto jasnými postoji, což – jestli si tu dobu vybavujete – zdaleka neměl každý. Zkrátka jsme věděli, že jsme naladěni na stejnou vlnu, i na tehdejší režim jsme měli stejné názory. Měl tenkrát představu, vlastně to bylo jeho podmínkou, aby na toto místo nastoupil kluk, uměl trochu anglicky a nebyl ve straně. Přece jen to byla fakultní nemocnice, kam se režim snažil protlačit nejrůznější prominenty, svazáky a podobné lidi. Takový postoj mě zaujal ze všeho nejvíc – řekl jsem si „ano, je to fajn pracoviště, takový šéf by se mi líbil“. A samozřejmě později, když jsem do té problematiky trochu pronikl, jsem získal pocit, že je to obor nesmírně dynamický, který se ohromně vyvíjí a má před sebou velkou perspektivu ve smyslu rozvoje, pokroku a celkových výsledků medicíny. Hlavně se mi na něm líbilo, že při práci nejste jen u lůžka, nečekáte jen na výsledky jiných vyšetření, ale že si sami do té dřeně píchnete, hned se běžíte do laboratoře podívat, o jakou nemoc jde, a je jen na vás stanovit diagnózu. Začnete léčit a opět nemusíte jen čekat na výsledky z rentgenů či laboratoří; sami si účinek léčby sledujete z morfologie kostní dřeně. Prostě je to taková živá medicína, zahrnující jak klinickou práci, tak i laboratoř, máte možnost sledovat, jak se nemoc vyvíjí a jak pacient reaguje na léčbu. Právě tohle se mi na našem oboru od začátku strašně líbilo.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Jaký byl primář Vladimír Koza jako šéf?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Moc šéfů jsem nepoznal, toto bylo moje první místo po medicíně, nemohu tedy příliš srovnávat. Vlastně jsem měl zatím jen jednoho přímého vedoucího. Primář Koza byl v mých očích nejlepším šéfem, jakého jsem si mohl přát. Nesmírně motivující, povzbuzující, přitom náročný. Příliš člověka nechválil, ale dokázal personál pro své vize a představy nadchnout, výborně pracoval s týmem, uměl každému nalézt jeho místo v něm, aby měl pocit, že je důležitý, a z každého dokázal dostat to nejlepší, co v něm bylo.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Přechod ze studia do praktického života je vždy velký skok až šok. Co pro vás v praxi bylo tím největším překvapením?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Největším překvapením pro mě bylo, že medicínu vůbec neumím. Studoval jsem opravdu lehce, studiu jsem se více věnoval prakticky jen ve zkouškovém období a fakultu ukončil s červeným diplomem. Vždycky jsem měl pocit, jak tu medicínu umím a zvládám; že až někam nastoupím do praxe, budu tam za hvězdu. Samozřejmě trochu přeháním. Když jsem pak skutečně nastoupil do nemocnice, najednou se mě zmocnil pocit, že neumím vůbec nic, že je něco jiného naučit se na zkoušku text z knížek a zcela něco jiného je pak znalosti aplikovat v praxi, povídat si s pacientem, rozhodnout se, dávat věci do kontextu… Nebylo to tedy nic příjemného. Upřímně řečeno, když si na to dneska vzpomenu, asi po týdnu jsem měl pocit, že půjdu za primářem Kozou a řeknu mu, že se ve mně musel splést, že na to prostě nemám, že jsem zklamal a nechci, abych mu jen přidělával starosti, že to určitě taky tak cítí, ale možná neví, jak mi to má sdělit, takže raději odcházím sám. Lidem, kteří dnes nastupují po promoci, říkám, že 90 procent z medicíny, co dnes vím, jsem se naučil až po škole. Škola mi dala asi 10 procent základu a těch 90 jsem získal až praxí, učím se dnes a denně a budu se muset učit celý život. Ale protože se učím rád, tak mi fakt, že toho ještě mnoho neumím, a tudíž se musím učit neustále, vlastně docela vyhovuje…

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: V září 2012 jste se stal primářem hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň. Co to pro vás znamenalo?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Tehdejší mix pocitu nesmírné zodpovědnosti, nemístné troufalosti, ale současně i chuti se s tím co nejlépe poprat se těžko popisuje. Moc dobře si na tu chvíli pamatuji i z toho důvodu, že to pro mě mělo takovou zvláštní časovou souvztažnost. V témž roce mi náhle zemřel tatínek, asi čtyři měsíce před tím, než odešel primář Koza. Tato osobnost mě profesionálně i lidsky velice formovala, jeho ztrátu jsem pocítil velmi silně. A co pro člověka znamená ztráta táty, snad ani nemusím zvlášť povídat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že teď už definitivně nejenom jsem, ale že už musím být doopravdy dospělý. Že už se nemůžu na nic vymlouvat, za nikoho se schovávat, už za mě nikdo nic nerozhodne. Teď už se musím sám poprat se životem a výsledek – ať již prohra či výhra – je jen na mně.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Po Vladimíru Kozovi, zakladateli Českého národního registru dárců dřeně (ČNRDD, v roce 1992), jste převzal štafetu i v tomto směru a stal jste se zde vedoucím lékařem. Bylo těžké navázat na jeho práci?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Já v registru s primářem Kozou začínal, na jeho popud jsem zakládal laboratoře pro vyšetřování transplantačních znaků a pak je měl na starosti, s jeho podporou jsem vybudoval jednu z největších a z nejdříve akreditovaných laboratoří v regionu střední Evropy. Od začátku své profesní dráhy jsem opravdu aktivně žil nejen životem hematologicko-onkologického oddělení. V registru jsem doktora Kozu i tenkrát zastupoval, takže toto následovnictví bylo přirozené a vnímal jsem jej jako normální. Registr je tak trochu naše společné dítě; on jej sice – obrazně řečeno – zplodil i porodil, ale já se s ním pak podílel na jeho výchově. Určitě ne tolik jako on, ovšem dá se říci, že jsme spolu registr piplali, spolu podstupovali akreditace, třeba tu první jsme v podstatě připravili sami dva; takže bylo celkem přirozené, že jsem se stal také vedoucím lékařem registru.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Co pokládáte dosud za svůj největší úspěch v této roli? 44 269 registrovaných dárců k 31. 12. 2013 je velmi slušné číslo…

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Registr svým způsobem patří mezi úplně největší v zemích tohoto regionu. Jsme naprosto srovnatelní s registry z Dánska, Belgie či třeba Rakouska. Vezměte si, že počátkem 90. let, po čtyřiceti letech komunismu, jsme s registrem začínali ve stejnou dobu nebo i malinko dřív jako registry, které vznikaly v relativně bohatších zemích. Ten náš přitom v současnosti svou kvalitou a kvantitou naprosto konkuruje, možná dokonce i převyšuje rakouský, belgický, dánský, švýcarský a další, což je obrovský úspěch. Když vezmu země, které jsou s námi vývojově nebo historicky srovnatelné, jako Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko či Slovensko, tak na Slovensku mají 1500 dárců, v Bulharsku 600, v Chorvatsku 20 tisíc a Slovinsko jich má také méně než my. Podíváme-li se, jak si vedeme ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi, o to více vynikne velkolepost toho, co tady primář Koza dokázal vybudovat. Navzdory nepřízni státu a státních institucí. Ono se to moc neví, ale musel si registr zpočátku velice tvrdě vybojovat. Byly tlaky, že jde o nezdravé aktivity, že se to všechno má nechat v Praze v Institutu klinické a experimentální medicíny, že budovat druhý registr je nesmysl, tříští se tím síly a prostředky… Opravdu to neměl jednoduché, ale tvrdě si stál za svým a registr tady dokázal etablovat, vybudovat, a to bez podpory státu, jen s dobrovolnými prostředky z Nadace pro transplantace kostní dřeně.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Český národní registr dárců dřeně se v roce 2005 stal po Francii, Walesu a USA čtvrtým na světě, který získal mezinárodní akreditaci Světové asociace dárců dřeně (WMDA). Obhájili jste ji v roce 2010, to znamená, že další obhajoba vás čeká v roce 2015? Co taková akreditace obnáší?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Trochu se změnila pravidla, akreditace se teď obhajuje po čtyřech letech, takže nás to čeká už nyní v roce 2014. A co obhajoba obnáší? Především to není otázka jednoho měsíce a také to není otázka jednoho člověka, ale výborného a dlouhodobě budovaného týmu lidí. Systém se musí nastavit tak, aby splňoval všechny standardy a nejpřísnější požadavky příslušných světových organizací. Aby mohl věrohodně poskytovat buňky pacientům do Německa či Velké Británie. Samozřejmě centra spolupracujících států chtějí vědět, že dárce je dobře odebrán, správně vyšetřen, že štěp je kvalitní, zkrátka že kostní dřeň od našeho dárce jejich pacienty nepoškodí. V podstatě to představuje nesmírnou hromadu papírů, administrativy a všech možných dokladů, ovšem jde o to, aby ta administrativa nebyla jen nějakou kulisou, ale skutečně fungovala. Systém musí být zaběhnutý a perfektně šlapající. A v praxi to vypadá tak, že sem přijedou nezávislí inspektoři Světové asociace dárců dřeně (WMDA), dva dny tu projíždějí veškerou dokumentaci a případy registru a při tom pečlivě sledují, zda splňujete požadavky akreditace ve všech daných ukazatelích. V podstatě doposud je náš registr jediný v celém středoevropském regionu, který tuto akreditaci má; nemá ji rakouský, nemají ji zatím žádné registry postkomunistických zemí. Hematologicko-onkologické oddělení a registr jsou tak unikátní v tom, že jako jediné nejen v republice, ale i v regionu postkomunistické a celé střední Evropy poskytují kompletně mezinárodně akreditovaný program.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Před dvaceti lety se věková hranice pro provedení transplantace pohybovala kolem 45 let. Dnes se běžně provádějí trans -plantace i u pacientů starších 60 let. Co všechno při tom hraje roli?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Ve hře je řada faktorů. V obecném povědomí lidí je, že leukemie je nemoc dětí. Pravdou ovšem je, že akutní leukemií ponejvíce onemocní lidé kolem padesáti a více let věku. Když jsem na toto oddělení nastoupil, hranice pro transplantaci se skutečně pohybovala kolem 45 let věku. Od té doby se mnoho změnilo. Je kvalitnější takzvaná podpůrná péče, máme lepší přístroje i diagnostiku obecně, umíme se o pacienty lépe starat, dárce kostní dřeně lépe vyšetříme, umíme i lépe stanovit shodu transplantačních znaků, takže transplantujeme obecně se shodnějšími dárci než před dvaceti lety. Průměrný věk našich transplantovaných pacientů dnes přesahuje padesát let a určitě máme více transplantovaných padesátiletých než třicetiletých lidí. Běžně se již transplantují lidé po šedesátce, vždyť řada šedesátníků žije naprosto plně aktivně, jsou jinak zdrávi, máme dokonce i sedmdesátileté transplantované pacienty. Samozřejmě je musíme pečlivě vybírat, ale není možné udělat nějakou čáru a říct „tak, 65 let a dost“. Je třeba přihlížet k biologickému věku člověka.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Nedeprimuje vás někdy fakt, že přes veškerou vaši snahu někteří pacienti stejně zemřou?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Samozřejmě nejsme bozi, nemůžeme zachránit každého. Na nemocného s akutní leukemií je třeba se dívat tak, že má diagnózu, která je stoprocentně smrtelná. Podaří-li se zachránit třeba tři z deseti, což je 30 procent, tak to je přece hodně. Jsou to tři lidé, kteří mají své rodiny, děti, přátele a ty všechny učiníte šťastnými, protože jim zachráníte život. A těch sedm, které nezachráníte, vás musí motivovat. Motivovat ke snaze dělat to stále lépe, aby byly lepší výsledky oddělení, lepší registr… Musíte se zkrátka radovat z těch, kteří se povedli, a ti, kteří se nepovedli, vás musejí vést k dalšímu úsilí. Samozřejmě vás to štve, jinak to ale nejde. Musíte mít jistotu, že pracujete poctivě, nic nešidíte, a tak možná za rok budou z těch tří povedených čtyři, pak pět a třeba za deset dvacet let nebo na konci své kariéry si řeknete: „Když jsem začínal, byli to tři zachránění z deseti, dneska jich je sedm.“

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Můžete tedy každým dnem sledovat, jak se medicína vyvíjí mílovými kroky…

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Ano a právě hematologie zrovna patří k nejrychleji se vyvíjejícím oborům. Musím s potěšením říci, že v naší zemi se hematologie vyvíjí nadprůměrně dobře. Veškerá transplantační pracoviště v Česku jsou srovnatelná s německými, francouzskými či britskými centry. Vím to z vlastní zkušenosti i ze zkušeností zahraničních kolegů. Transplantační medicína obecně, ať už jde o kostní dřeň či jiné orgány, je u nás na úrovni naprosto srovnatelné se světem.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Na internetu kolují rozdílné informace, kdy a kde byla provedena vůbec první transplantace kostní dřeně v České republice. Kdy a na kterém pracovišti se tedy uskutečnila?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Je to častý omyl novinářů. První transplantace neproběhla na plzeňském pracovišti ani ji neprovedl primář Koza. První transplantace kostní dřeně od jiného dárce, tedy alogenní, byla provedena v roce 1986 v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Již tehdy ovšem bylo znát, že kapacita jednoho pracoviště nestačí. Měli jsme pacienty, kteří transplantaci potřebovali, ale v podstatě vůbec neměli šanci se do Prahy dostat. I to byl jeden z důvodů, proč chtěl primář Koza transplantační program otevřít také tady u nás, abychom všem našim pacientům mohli transplantaci nabídnout. Co se týče prvenství našeho pracoviště, byla tu provedena první transplantace od českého nepříbuzného dárce z registru, a to tuším v roce 1993.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Jaká je vize transplantací kostní dřeně do budoucna? Může nastat doba, kdy věda a výzkum krve pokročí natolik, že se transplantace kostní dřeně budou moci provádět častěji a pomohou každému? Nebo že by životy lidí při poruchách krvetvorby mohlo zachránit něco jiného než úspěšná transplantace kostní dřeně?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Na to je těžké odpovědět několika větami. Možností vývoje je řada. Před 15 lety byla nejčastěji transplantovanou diagnózou chronická myeloidní leukemie. Dnes ji léčíme specifickými léky zaměřenými přímo na defekt, který ji vyvolává, a tito nemocní se dnes již prakticky netransplantují. Lze očekávat, že u řady typů leukemií se specifické léky fungující na podobném cíleném principu objeví a u nich potřeba transplantovat klesne. Pořád si myslím, že nemalá část leukemií nebude léčitelná jinak než transplantací. Ale budeme třeba transplantovat jen specifické podtypy krvetvorných buněk, budou to transplantace více „šité“ na míru konkrétnímu pacientovi a jeho nemoci.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Skloubit dvě takové významné funkce se soukromým životem určitě není snadné. Zbývá vám ještě čas na nějaké koníčky?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Musím vám upřímně říct, že oproti primáři Kozovi jsem úplný „lenoch“. Vladimír svou prací doslova žil a ničemu jinému se už v podstatě nevěnoval. V nemocnici pak dokonce i bydlel, takže ve srovnání s ním mám stále výčitky, že se své práci věnuji málo. Samozřejmě bez nějakých volnočasových aktivit bych se z toho zatížení asi zbláznil. Jak už jsem říkal, mám rád literaturu, takže hodně čtu. A pak sportuji – strašně rád jezdím na kole, často i do práce, je to úžasný způsob jak si vyčistit hlavu. A když pak v létě jedu večer z nemocnice a je více času, cestu si protáhnu, zastavím se na jedno pivo a uvolním se. Rád také běhám na běžkách, jednou za čas si jdu večer zahrát tenis, občas vyrazím do posilovny. Ale samozřejmě čas honím zoufale.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Jste ženatý, co dělá vaše paní Eva? Je také zdravotnice?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Kdepak, manželka je ze zcela jiného oboru, je inženýrka ekonomie.

31.1.2014 09:53:45

 

OTÁZKA: Čemu se věnují vaše dcery Karolína a Michaela?

ODPOVĚĎ:

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

MUDr. Pavel Jindra, Ph. D.

Starší Karolínu jsme si „pořídili“ ještě za mých studií na lékařské fakultě. Dnes je jí pětadvacet let a studuje na pedagogické fakultě sociologii a historické vědy, teď by měla končit. Mladší Michaele je dvanáct a studuje ve druhém ročníku osmiletého gymnázia.

31.1.2014 09:53:45

 
Ohodnoťte tento článek!