Srdce je naše srdeční záležitost

Rodina kardiologů Widimských

Otec, dva synové a všichni tři mají stejný zájem, který se stal jejich povoláním i láskou. Rodina kardiologů Widimských se svou prací neustále zapisuje do dění v naší i světové medicíně, byť doyen rodu zanedlouho oslaví již své 89. narozeniny.


Rodina kardiologů Widimských

Autor: Leoš Chodura
 

prof. MUDr. Jiří Widimský, DrSc., FESC, FCMA
* 31. března 1925 v Plzni

Po absolvování Fakulty všeobecného lékařství UK se v roce 1957 stal kandidátem lékařských věd, v roce 1968 docentem vnitřního lékařství a doktorem lékařských věd a v roce 1978 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Po působení v nemocnici v Karlových Varech pracoval v letech 1951– –1969 v Ústavu pro choroby oběhu krevního, v letech 1970–1983 pak jako přednosta II. interní výzkumné základny (nynější Kliniky kardiologie) IKEM. V roce 1961 získal roční stipendium Švédské kardiologické společnosti a rok pracoval na interní klinice Lékařské fakulty Göteborské univerzity. V letech 1976–1993 byl přednostou katedry kardiologie IPVZ. Působil v mnoha kardiologických a internistických společnostech, v letech 1976–1980 byl členem výboru Evropské kardiologické společnosti (ESC) a v letech 1980–1984 jejím viceprezidentem. V letech 1974–1983 byl konzultantem Světové zdravotnické organizace (WHO). V současné době je mj. členem výboru European Board for the Speciality of Cardiology (EBSC) a stále ještě pracuje na malý úvazek na Klinice kardiologie IKEM v Praze. V období 1974–1992 byl šéfredaktorem mezinárodního časopisu Cor et Vasa a dosud je členem několika redakčních rad. Je autorem či spoluautorem přibližně 1000 publikací a 59 monografií. Od roku 2003 je zvoleným členem České lékařské akademie. V roce 2005 získal zvláštní uznání ministra zdravotnictví ČR za mimořádný přínos pro české zdravotnictví. Je čestným členem České angiologické společnosti ČLS JEP, České kardiologické společnosti, České internistické společnosti ČLS JEP, České společnosti pro aterosklerózu nebo České společnosti pro hypertenzi, kterou v roce 1983 jako pracovní skupinu České kardiologické společnosti založil. V roce 2007 byl jmenován čestným členem European Society of Hypertension a byla mu též udělena Hlávkova medaile za celoživotní vědeckou práci. V roce 2010 mu bylo uděleno čestné uznání za celoživotní vědeckou práci nadací Dagmar a Václava Havlových.


prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc., FESC, FACC
* 29. března 1954 v Praze

Na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze promoval v roce 1979, od počátku své lékařské praxe působí ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. V roce 1983 se stal kandidátem lékařských věd, v roce 1995 doktorem lékařských věd, roku 1991 podstoupil habilitační řízení a v roce 1998 byl jmenován profesorem vnitřního lékařství. Od roku 2001 pracuje jako přednosta III. interní – kardiologické kliniky a vedoucí lékař Kardiocentra 3. lékařské fakulty UK a FNKV a zároveň je proděkanem pro vědu a výzkum 3. LF UK. V roce 2011 obdržel od Rady pro výzkum, vývoj a inovace Národní cenu Česká hlava za mimořádné výsledky v oblasti intervenční léčby akutního infarktu myokardu. V databázi PubMed je registrováno přes 200 jeho prací a dalších cca 200 publikoval v tuzemských odborných časopisech. Od roku 2005 je předsedou Akreditační komise MZ ČR pro obor kardiologie. Působí v řadě mezinárodních společností, je národním koordinátorem pro ČR u několika mezinárodních výzkumných projektů. V letech 2004–2006 byl členem výboru Evropské kardiologické společnosti a v letech 2006– –2008 viceprezidentem Evropské kardiologické společnosti. Ve funkčním období 2011–2015 působí jako předseda České kardiologické společnosti.


prof. MUDr. Jiří Widimský ml., CSc., FESC, FACC
* 10. května 1956 v Praze

Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze absolvoval v roce 1981. V roce 1993 se stal kandidátem lékařských věd, v roce 1999 obhájil habilitační práci a profesorem byl jmenován v roce 2004. Od roku 1999 působí ve funkci vedoucího Centra pro hypertenzi III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Od roku 2010 je místopředsedou České společnosti pro hypertenzi,
kterou v letech 2003–2009 vedl. Současně je místopředsedou České internistické společnosti ČLS JEP a organizátorem řady odborných sjezdů či sympozií. Působí ve funkci sekretáře pracovní skupiny Endocrine hypertension ESH, je členem redakčních rad některých domácích či zahraničních časopisů a členem grantové komise KV choroby MZ ČR.


Jiří Widimský: Za války jsem odmaturoval na plzeňském klasickém gymnáziu, ale otec, který vlastnil tiskárnu, se domníval, že ji jediný syn převezme. Plnil jsem tedy jeho přání a současně se vyučil sazečem. Výhodou bylo, že jsem nemusel na práci do Německa, ale zůstal jsem u otce v tiskárně.
Na gymnáziu jsem koketoval s několika obory. Bavila mě chemie a cizí jazyky. Kromě rozsáhlé výuky latiny, řečtiny a povinné němčiny jsem studoval také francouzštinu, soukromě ruštinu u jednoho emigranta a angličtinu u učitele, který nám nabídl, že nás ji naučí za dva roky, ale všechny varoval, že takto intenzivní kurz nás zvládne jen polovina. Přesně to se stalo. Když však přišli do Plzně Američané a radnice potřebovala tlumočníky, neměli jsme problém se domluvit.

OTÁZKA: Co bylo hlavním momentem, kdy se váš život obrátil k medicíně?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Jednoho dne do kanceláře tiskárny přišel otcův přítel a přinesl německou „Biologii člověka“. Podal mi ji a řekl: „Přečti si to, jestli tě to bude zajímat.“ Knihu jsem přečetl jedním dechem a byl jsem rozhodnutý – to a nic jiného! Prvního dva a půl roku jsem studoval na plzeňské lékařské fakultě a v roce 1948 jsem se přihlásil na prázdninovou praxi do Prahy. Chtěl jsem poznat naše hlavní město a jeho lékařskou fakultu. Přidělili mne na IV. interní kliniku. Během studia jsem pracoval jako volontér v Ústavu tělovýchovného lékařství a fiškusoval na IV. interní klinice profesora Bohumila Prusíka. Praha se mi zalíbila a požádal jsem o přestup.
Chtěl jsem zde zůstat i po promoci, ale dostal jsem umístěnku do Karlových Varů. Tam mě na nádraží čekala kamarádka ze studií a sdělila mi, že mě chtějí poslat do Kraslic, a pokud chci být v nemocnici v Karlových Varech, je volné místo sekundáře na rentgenovém oddělení. Věděla, že bych rád dělal internu, pro niž by se rentgen mohl hodit. Na krajském národním výboru jsem tedy oznámil, že bych rád dělal rentgenologii. Za čas na interně onemocněl lékař a sama ředitelka mi jeho místo nabídla. Tím jsem se dostal k vytouženému oboru.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Přesto jste se vrátil do Prahy – na jakou pozici?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Zúčastnil jsem se konkurzu na vědeckou aspiranturu Ústavu pro choroby oběhu krevního (ÚCHOK), neboť jsem v době svého působení v Ústavu tělovýchovného lékařství publikoval jednu práci. Přijímací komise, která se skládala z profesorů Ivana Málka, Heleny Raškové a Otakara Šmahela, se se mnou bavila o problematice cor pulmonale při silikóze, kterou jsem tehdy řešil v Karlových Varech na oddělení pracovního lékařství. Do ÚCHOK jsem se dostal k profeso30 Janu Brodovi s tím, že bych se měl po třech letech na tělovýchovný ústav vrátit jako kandidát věd. Ale zůstal jsem. V 50. letech tento ústav představoval hotovou oázu. Mým bezprostředním nadřízeným byl profesor Zdeněk Fejfar. Věnoval jsem se hypertenzi, což byl začátek mého vztahu k ní, i moje kandidátská disertační práce pak byla na téma hypertenze.
Ale aby to všechno nebylo jen příjemné a jednoduché, přišlo na mě po třech letech udání od kolegy, který mě znal z Plzně a s nímž jsem se sešel na jedné přednášce. Byl tak překvapený, že mě vidí mezi vědeckými aspiranty, že hned ohlásil na ministerstvo zdravotnictví, že jsem synem buržoazních rodičů, kteří byli dokonce z Plzně vystěhovaní, že otec byl dva roky osoba státně nespolehlivá, a měl bych proto být z aspirantury vyloučen a pracovat jako obyčejný lékař. Skoro rok jsem čekal, jak bude stížnost vyřešena, ale díky rozumnému postoji ministerského kádrového referenta to dobře dopadlo.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: V jednom článku jsem o vás četla, že vaším druhým domovem je Švédsko…

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Na doporučení profesora Broda jsem požádal o stipendijní místo Švédské kardiologické společnosti zprostředkované Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Byla jmenována přijímací komise, které jsem předložil curriculum vitae a seznam prací publikovaných v zahraničí a čekal na rozhodnutí. Od roku 1953 jsem marodil s Ménierovou chorobou, a když jsem právě ležel se záchvaty na ušním oddělení ve Vinohradské nemocnici u profesora Chládka, volal Jan Brod a gratuloval mi, že jsem konkurz vyhrál. Oznámil jsem mu, že nebudu moci kvůli svému zdravotnímu stavu nastoupit, ale on pravil: „Tam to ztratíš.“ A z části měl pravdu. Poprvé jsem byl ve Švédsku od února 1961 do konce března 1962.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Co vše vám pobyt ve Švédsku dal?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Hlavním ziskem z pobytu pro mne bylo poznání švédské kardiologie a pneumologie. Naučil jsem se hodně z kardiorespirační medicíny, zejména funkční diagnostiku, která u nás byla trochu zanedbaná. Umožnili mi pravostranné a levostranné srdeční katetrizace, které jsem uměl z ÚCHOK v Praze. S jedním kolegou jsme požádali našeho šéfa profesora Werköho, aby nám zprostředkoval návštěvu švédských interních klinik v Lundu, Stockholmu a Uppsale. Okružní cestu po klinikách opravdu zařídil a všude nám ochotně vyprávěli, co a jak dělají.
Vědeckým výsledkem pobytu ve Švédsku bylo osm publikací v západních časopisech. V jedné jsem byl uveden jako první autor, u dalších jako druhý nebo třetí. O některé práce jsem se podělil s kolegy, kteří se potřebovali habilitovat, což velmi ocenili. Profesor Brod mi umožnil krátkodobé pobyty v letech 1965, 1967 a 1968. Naposledy jsem ve Švédsku pracoval v roce 1969. Z každého pobytu jsem měl jednu zahraniční publikaci v časopise s impakt faktorem. Poslední roky jsem vyjel na pracovní vízum.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Takže jste se ještě ke všem jazykům, které jste už uměl, naučil i švédsky?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Chodil jsem hned při prvním pobytu do německo-švédského kurzu, ale musím přiznat, že Němcům se v něm dařilo lépe, protože švédština je germánský jazyk. S pacienty jsem se ale domluvil.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Zastihly vás ve Švédsku srpnové události v roce 1968?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Dokonce s celou rodinou. Užívali jsme tehdy malý byt na ubytovně, kde bydlely mimo jiné sestřičky, ale také docent Stiksa z Prahy, který se nakonec rozhodl emigrovat, žije od té doby ve Švédsku a jsme stále blízcí přátelé. A byl to on, kdo přiběhl 21. srpna 1968, bouchal na dveře a křičel, co se v Československu stalo. „Tak a co teď?“ říkal jsem si. Manželka měla bratra, který se mohl doma postarat o její rodiče, ale já byl jedináček a představa, že bych rodičům v posledních letech jejich života, kdy živořili v letním domku v Nové Huti u Plzně, nepomáhal a nechal je o samotě, byla hrozivá. Dostal jsem ihned dvě pracovní nabídky, na pneumologické klinice a na fyziologii, a další nabídku z Basileje od profesora Herzoga. V Göteborgu nám přidělili šestipokojový byt se dvěma koupelnami, synové tam začali chodit do školy a všichni předpokládali, že zůstaneme. Vrátit se toho roku koncem října zpět do vlasti byla velká odvaha. Profesor Wilhelmsen za mnou přišel s dotazem: „Můžeš mi říct, Jirko, co jsme ti udělali, že se vracíš?“ Vnímal můj odchod jako chybu. I spolužáci našich synů dávali najevo své překvapení. Petr jim na to řekl: „Kdyby náhodou Rusové přišli k vám do Švédska, také byste svou zemi opustili?“ – „Ne,“ odpověděli. „My jsme doma tady, ale Rusové tady doma nejsou.“
*PETR WIDIMSKÝ:* Na ráno 21. srpna nemohu zapomenout, protože jsem našel plačící rodiče před televizí, kde sledovali záběry ruských tanků v Praze. Nevěděli jsme, jestli ještě někdy uvidíme babičky a dědečky. Jakmile padlo rozhodnutí o návratu, byl jsem stále jediný, kdo byl proti, ale dnes už vím, že toho z celé rodiny nikdo nelitujeme a jsme rádi, že jsme se vrátili.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Přestože mi tehdy bylo jen 12 let, byl to nepříjemný zážitek, navíc v daleké cizině. Nicméně já si přál vrátit se, neboť jsem to tehdy posuzoval ze zorného úhlu existence kamarádů doma, měl jsem navíc nedávno zakoupené jízdní kolo Favorit, začínal jsem s tenisem a tak dále.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Po návratu tu najednou byl IKEM…

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* V době, kdy jsme ještě nebyli zcela rozhodnuti, zda Švédsko opustíme, mi telefonoval primář Bergmann, vynikající kardiolog a internista, který se stal nástupcem Jana Broda po jeho emigraci, jestli bych se nemohl vrátit, protože Ústav pro choroby oběhu krevního stojí před zánikem. Tehdy ho opustilo mnoho lidí. Nejen profesor Brod, který se velmi angažoval v Pražském jaru a stal se iniciátorem „Dvou tisíc slov“ (když šel spolu s profesorem Otakarem Poupou za Ludvíkem Vaculíkem, aby manifest sepsal), ale také dalších dvanáct lékařů. Ze zbývajících jsem měl nevyšší vědeckou kvalifikaci, protože jsem byl na jaře 1968 habilitovaný na Fakultě dětského lékařství UK, kde jsem od roku 1965 přednášel. Profesor Fejfar zůstal ve Světové zdravotnické organizaci, profesor Píša byl v Kodani a pak v Ženevě.
Vznik IKEM pro mě byl překvapením. Myslel jsem, že jdu zachraňovat ústav, a netušil jsem, že ze čtyř samostatných klinických pracovišť (Ústavu klinické a experimentální chirurgie, Ústavu experimentální a klinické terapie, Ústavu výživy lidu a našeho ústavu) vznikne IKEM. Vše se sloučilo do jednoho celku, podařilo se zachránit naši činnost, zkoncentrovat duplicitní provozy a laboratoře, propojit vědecké a klinické týmy, vznikla výborná centrální knihovna a tak dále. Od roku 1971 jsem byl přednostou II. interní výzkumné základny (dnešní Kliniky kardiologie) IKEM.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Nebylo vedení kliniky spíše práce personální a manažerská? Dostal jste se vůbec i k výzkumu a kardiologii jako takové?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Věnoval jsem se především plicní hypertenzi. S docentem Aloisem Ouředníkem a po jeho smrti s profesorem Janem Hergetem jsem realizoval mezinárodní sympozia o plicní cirkulaci a plicní hypertenzi pod záštitou Evropské kardiologické společnosti. Dokonce se nám podařilo, aby přijel nositel Nobelovy ceny profesor André Cournand. S velkým úspěchem jsme sympozia pořádali každých pět let až do roku 1999. Výstupy z prvních pěti byly publikovány ve Švýcarsku formou monografie v nakladatelství S. Karger v Basileji.
Po listopadu 1989 se otevřely hranice a lidé mohli na kongresy do celého světa. Navíc poslední sympozium neskončilo dobře, protože přijela velká americká delegace a profesor Fishman, takový papež kardiopulmonální problematiky v USA, si na jeho závěru posteskl: „My musíme shánět granty na cestu do Prahy a není to jednoduché sem přijet. Je nás tady třicet a Čechů a Slováků je patnáct.“ Byla to tvrdá kritika, ale spravedlivá. A tak tato tradice zanikla.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Jak moc obtížné pro vás bylo prosadit se v mezinárodních odborných společnostech? Režim patrně výjezdům na Západ moc nepřál…

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* V roce 1976 jsem byl v tajných volbách zvolen do výboru Evropské kardiologické společnosti (ESC) a po čtyřletém volebním období mě výbor navrhl jako viceprezidenta, takže jsem v organizaci setrval do roku 1984. Byť jsem byl v této mezinárodní funkci, nebyla dostatečným argumentem pro to, abych v roce 1983 neztratil pozici přednosty kliniky, protože po mém místě zatoužil blízký přítel soudruha Biľaka, profesor Fabián. Mohl jsem ale zůstat dál v ústavu. Od roku 1972 do roku 1984 jsem působil jako konzultant Světové zdravotnické organizace a účastnil se multicentrické mezinárodní studie o rehabilitaci pacientů po infarktu myokardu.
Měl jsem po celou dobu výhodu, že klinické oddělení vedli k mé spokojenosti primář Karel Bergmann s vrchní sestrou Růženou Novotnou. Často jsem vyjížděl do zahraničí především na schůze výboru Evropské kardiologické společnosti, za což jsem byl opakovaně kritizován, ale věděl jsem, že v Praze vše funguje, jak má. Předsedání v mezinárodních organizacích by nemělo být pouze formální. Na první schůzi výboru ESC mě přivítali slovy: „Před tebou tady byl doktor Glazunov z Moskvy a my ho viděli jenom na první schůzi. Tak doufáme, že tady s námi budeš doopravdy pracovat.“ Otevřeně jsem jim vysvětlil, že to prostě v socialistických zemích nevidí rádi, když jezdíme na západ, ale pokud pozvánky psali jménem Světové zdravotnické organizace, mohl jsem se zúčastnit všech akcí.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: A jak jste se dostali k medicíně vy? Ovlivnil vás otec svým povoláním?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* Přibližně od osmi let mě zajímaly přírodní vědy, ve škole mě bavil přírodopis, chemie a četl jsem si i takto zaměřené knížky. Před maturitou na gymnáziu už byly úvahy širší, avšak postupně se soustředily na jasný cíl. Rozhodující roli ve volbě medicíny hrál fakt, že jde o smysluplnou činnost, která pomáhá lidem, a že se může stát skutečnou náplní života. Navíc za minulého režimu nebyly některé profese zdaleka tak nezávislé jako právě medicína (s výjimkou některých vedoucích pozic) a lékař na rozdíl třeba od právníků, ekonomů nebo filozofů mohl vykonávat práci bez politického tlaku na její obsah. Samozřejmě rozhodovala i racionální úvaha, že se jedná o práci, která vás vždy uživí. Historicky vzato lékaři byli schopni se uživit za jakékoli situace a v jakémkoli režimu… Vliv otce na volbu povolání byl také zcela přirozený. Měli jsme v něm příklad člověka, kterého práce nesmírně baví, má smysl a získal si v ní velké uznání – a takový příklad musí mladého člověka ovlivnit. Táta nás nikdy ani slůvkem nenutil jít studovat medicínu, ale jeho příklad byl velmi silný.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Paradoxně k výběru medicíny přispěla i skutečnost, že nás do ní otec vůbec nenutil. Navíc jsme měli i na gymnáziu velmi dobré učitele chemie a biologie, což možná také hrálo svou roli. Medicína je velmi atraktivní obor, o čemž mne přesvědčili někteří otcovi přátelé – kolegové. Mezi nimi rád vzpomínám na MUDr. Jaromíra Volfa, našeho uznávaného lékaře a horolezce, účastníka mnoha himálajských expedic. Díky mému velmi pozitivnímu vztahu k vysokohorské turistice a k horám vůbec měl na mé rozhodování o volbě povolání velký vliv a jsem mu za to dodnes vděčný.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Kardiologie, které se věnoval váš tatínek, byla stejně přirozenou volbou i pro vás?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* V pětadvaceti letech má člověk svou hrdost a chce si jít svou cestou, nikoli být přívěskem svých rodičů nebo stát v jejich stínu. Táta to dotáhl ve svém oboru tak daleko, že jsem si nikdy neuměl představit, že bych někdy mohl dojít aspoň přibližně tam co on. „Než dělat kardiologii a být celý život druhý Widimský, to si raději zvolím jiný obor, kde budu víc sám sebou,“ říkal jsem si. Ale po době, kdy jsem při studiu sloužil jako sanitář na koronární jednotce, abych si přivydělal, po čtyřech letech kardiologické zkušenosti jako medik a zhruba po prvním roce reálné zkušenosti jako mladý lékař jsem věděl, že mě kardiologie baví nejvíc.
Mým šéfem byl tehdy přednosta II. interní kliniky profesor Vlastimil Víšek, který nedávno zemřel. Právě s ním jsem řešil otázku, kterému oboru se v rámci vnitřního lékařství budu věnovat. Z uvedených důvodů jsem se klonil k nefrologii, která se mi také docela líbila. A on se zarazil: „Docela?
A který obor se ti z interny líbí nejvíc, bez ohledu na otce?“ „Kardiologie,“ odpověděl jsem. „Tak se vykašli na všechny úvahy, protože to bude tvůj život, a jestli je táta viceprezidentem Evropské kardiologické společnosti, ty můžeš být jednou jejím prezidentem,“ pravil. A bylo rozhodnuto. Navíc jsem měl v té době unikátní možnost jednou otce doprovázet na kongres v Rakousku a tato zkušenost, setkání se špičkami oboru z celé Evropy, mne samozřejmě též ovlivnila.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Už během studia medicíny jsem pracoval jako pomocná vědecká síla v laboratořích III. interní kliniky. Měl jsem to štěstí, že mým učitelem byl od začátku profesor Karel Horký, který mě uvedl do problematiky arteriální hypertenze. Díky jeho podpoře se nám povedlo nejen postoupit do mezinárodního kola studentské vědecké odborné činnosti, ale navíc i později vyhrát mezinárodní soutěž mladých výzkumníků v Berlíně. Arteriální hypertenzi jako oboru přesahujícímu hranice kardiologie jsem zůstal věrný. Určitou část mého zájmu představují endokrinní hypertenze.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Co se vám na kardiologii líbí nejvíc?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* Spojuje pozitivní intelektuální aspekty z interny s manuálními aspekty blízkými chirurgii, současně jde o „akční“ obor, který obsahuje boj o život. Má blízko i k anesteziologii a resuscitaci a tím, že instrumentálně léčí srdce pomocí specializovaných zákroků, se blíží kardiochirurgii.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Já kardiologii posuzuji z pohledu neinvazivně laděného kardiologa. Arteriální hypertenze je oblast na hranici mezi kardiologií a vnitřním lékařstvím. Na mém oboru se mi líbí, že dokážeme část pacientů zcela vyléčit a u značné části dalších dokážeme znormalizovat krevní tlak a výrazně tak ovlivnit prognózu.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Nezatoužili jste někdy pracovat s otcem v IKEM?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* Žádnou takovou touhu jsem neměl, až na jednu výjimku. Jsem tady spokojený a daří se mi zde dělat s celým týmem na slušné úrovni i výzkum. Do IKEM jsem měl možnost odejít v roce 2000, kdy jsme tady usilovali o vytvoření kardiologické kliniky a tehdy se to nesetkávalo s pochopením vedení nemocnice a fakulty. V IKEM právě končil přednosta kardiologie profesor Vladimír Staněk a já dostal nabídku vzít místo po něm. Už jsem měl připravenou přihlášku do výběrového řízení, ale asi dva dny před jejím podáním se zde na Vinohradech prolomily ledy a samostatnou kardiologickou kliniku zřídili. Tak jsem zůstal věrný „své“ nemocnici.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Po tom jsem nikdy netoužil a myslím si, že by to ani nebylo moc vhodné.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Nejen interna, ale i samotná kardiologie se dnes tříští na jednotlivé specializace… Jde ještě vůbec některý obor obsáhnout z celkového pohledu?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* Pojmout tělo jako celek je sice krásná myšlenka, ale ani v interně už to nejde. Již v roce 1998 na světovém sjezdu, kde jsem navštívil přednášky sekce „Současnost a budoucnost vnitřního lékařství“, špičkoví internisti z různých zemí včetně Spojených států amerických, Velké Británie, Francie a Německa dospěli k závěru, že interna, jaká byla zhruba před rokem 1980, v podstatě už ani neexistuje. Když se dnes mladí lékaři připravují na atestaci z interny, nemají šanci vidět všechny existující choroby. Mohou se naučit z každého oboru trochu, ale zůstanou „na povrchu“, nemohou jít do hloubky.
Specializace je proto nutná a celkový pohled na pacienta přísluší spíše praktickým lékařům než internistům. Dobrý praktik by měl být schopen vidět člověka v celku a posílat ho k jednotlivým specialistům. Ti by pak měli odvést co nejlepší práci v dané oblasti. V tomto názoru se občas neshodnu s některými představiteli interny, kteří si myslí, že interna zůstane trvale mezičlánkem mezi praktickým lékařem a specialistou. Já se obávám, že internista se pomalu stává zbytečným. Debatu na toto téma vedeme i v naší nemocnici. Problémem je například, kdo v budoucnu bude zajišťovat interní konzilia před operacemi nebo třídit akutní příjmy interních nemocných.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* V pohledu na internu se s mým bratrem stejně jako s některými dalšími invazivními kardiology neshodujeme. Tento rozdílný pohled se však netýká pouze naší rodiny, ale platí obecně. Záleží na zorném úhlu hodnocení, který u internistů či neinvazních kardiologů může být odlišný. Vždyť do které přihrádky řadit velmi časté stavy, jako jsou arteriální hypertenze, dyslipidemie, ateroskleróza a další. Kam máme například zařadit nejčastější sekundární hypertenzi, kterou je primární aldosteronismus – bývá zde těžká hypertenze i vyšší riziko kardiovaskulárních komplikací včetně arytmií. Je to kardiologické, nebo endokrinologické onemocnění?
Možná spíš interní. A takových případů bychom našli daleko více. S postupujícím věkem navíc přibývá polymorbidních nemocných s více diagnózami a diferenciální diagnostika v rámci interny je velmi důležitá. Téma vnitřního lékařství by však samo o sobě vydalo na samostatnou kapitolu.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Jaká byla kardiologie ve vašich začátcích?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* Promoval jsem v roce 1979. V Československu jsme měli v 70. a 80. letech dobrou špičkovou kardiologii, vzdělané lékaře, ale průměr byl kvůli nedostatečnému přístupu k technologiím a moderním lékům zoufalý. Pamatuji se dokonce na dvouleté období, kdy nebylo možné sehnat ani ty nejobyčejnější léky – prolongované nitráty, úplně základní terapii pro anginu pectoris v situaci, kdy nebyla dostatečně dostupná angioplastika nebo bypass. Nebyly k dispozici téměř žádné léky „západní“ výroby ani speciální zákroky prováděné na „západních“ přístrojích (například angiografech). Dostat se na kardiochirurgii bez osobních kontaktů nebo úplatků nebylo možné. Dnes se mluví o korupci ve zdravotnictví, ale prostor pro korupci přece vzniká pouze z nedostatku (z převisu poptávky nad nabídkou služeb), což dnes v kardiologii ani kardiochirurgii neexistuje, protože na každý (i ten nejdražší) zákrok se pacient dostane bez čekání nebo s minimální čekací dobou.
V minulém režimu jsem prožil jedenáct let svého profesního života, pracoval jsem stále ve Vinohradské nemocnici a stěžovat si osobně nemohu. Dnes je ale situace nesrovnatelně lepší; tehdy nemocní umírali zcela zbytečně a lékaři se na to museli často bezmocně dívat. Bohužel tehdejší cenzurovaný tisk o problémech nepsal, jen neustále opakoval lži o dokonalém socialistickém zdravotnictví, zatímco dnešní tisk upadl do druhého extrému, píše jenom o problémech (hlavně o financích) a zcela opomíjí fakt, že se v Česku dělá špičková medicína (myslím, že český průměr je nyní lepší než průměr v USA) za neuvěřitelně málo peněz (nejen USA, ale i většina zemí západní Evropy na stejnou nebo horší medicínu vydává mnohonásobně více prostředků, než je tomu u nás).
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Myslím, že ani v 80. letech nebyla díky kvalitním lékařům na špatné úrovni. Tehdejší limity byly technicko-ekonomické povahy. Postupem času se situace výrazně zlepšila, jak dokládají například epidemiologická data týkající se vývoje kardiovaskulární morbidity a mortality v ČR. Kromě výrazných pokroků v péči o akutní kardiologické situace se zlepšila i úroveň kontroly rizikových faktorů ischemické choroby srdeční, sekundární prevence a tak dále.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Všichni pracujete ve výzkumu. Čemu jste se věnovali nejvíce?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Prioritou číslo jedna byla v 70. a 80. letech v IKEM chirurgická léčba ischemické choroby srdeční a číslo dvě transplantace srdce. Mezi priority naopak nepatřila hypertenze ve velkém ani v malém oběhu, což ale byla moje dvě hlavní témata. Přesto jsme například s profesorem Bohuslavem Ošťádalem z Akademie věd, kde byl společný tým kardiologů a fyziologů a dělala se tam zapálená klinická a experimentální věda, studovali vliv intermitentní opětované hypobarické hypoxie na kardiopulmonální systém a možnosti farmakologického ovlivnění a spontánní reverzibility vyvolaných změn. Těší mě, že řada výsledků naší práce je dodnes citována.
Cílem léčby hypertenze je její kontrola, to jest snížení TK na hodnoty pod 140/90. Původně tomu tak u nás bylo jen asi u 15 procent hypertoniků, nyní se dosahuje kontroly hypertenze v populaci u 30 až 40 procent. Potíže jsou zejména s pacienty, kteří tvrdí, že berou pravidelně léky, ale ve skutečnosti je neužívají vůbec. Veliký objev statinů, který nastal už před 20 až 30 lety, pak občas přirovnávám k objevu penicilinu. První studie ukázala, že se během 2 let snížil počet infarktů o 40 procent a úmrtí na něj o 30 procent. Jde o léky, které jsou snášené a radikálně snižují cholesterol, navíc je mohou předepisovat i praktičtí lékaři.
*PETR WIDIMSKÝ:* Já se prvních 10 let svého profesního života věnoval echokardiografii ve vztahu k srdečnímu infarktu. Až po roce 1990 jsem se přeorientoval na intervenční kardiologii – zejména koronární angioplastiky, opět se zaměřením na akutní infarkty. První angioplastiku na světě udělal Andreas Grüntzig ve Švýcarsku 16. září 1977 a pacient dodnes žije, zatímco lékař zahynul v roce 1985, když havarovalo jím pilotované letadlo. Pacient měl anginu pectoris, takže byl ve stabilním stavu a nešlo v tu chvíli o život. Nizozemci poté byli první, kdo vědeckým způsobem dokázal, že tato metoda je lepší než trombolýza. My potom byli první, kdo tento způsob léčby ve spojení s předáním pacienta do kardiocentra zavedl celostátně.
Správný proces je ten, že pacient s bolestí na hrudníku zavolá záchranku, ta přijede, udělá EKG, a pokud je typické pro infarkt, pacienta veze rovnou do specializovaného kardiocentra, kde jde přímo na operační sál na zákrok. Nemá se zastavovat ani na koronární jednotce, ani na centrálním příjmu. Studie PRAGUE-1 a PRAGUE-2 na přesných číslech vyléčených pacientů dokázaly, že kardiocentra a moderní metoda léčby angioplastikou jsou v případě akutního infarktu myokardu nejdůležitější. Výsledky byly prezentovány v letech 1999 a 2002 na kongresech Evropské kardiologické společnosti, kde se sešlo 25 tisíc kardiologů, a v celém světě se nyní podle tohoto modelu mění léčba infarktu. V roce 2008 jsem v rámci ESC založil celoevropskou iniciativu Stent for Life, jejímž cílem je rozšířit léčbu infarktů pomocí angioplastiky do všech zemí Evropy.
Pár let po smrti Andrease Grüntziga Evropská kardiologická společnost zřídila tradici slavnostních přednášek na Evropském kardiologickém kongresu, které jsou po něm pojmenovány, a vždy vyberou jednoho intervenčního kardiologa z celého světa, který přednášku pronese. Loni jsem měl tu čest, že jsem ji mohl přednést na kongresu ESC v Amsterdamu.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Od začátku své profesní dráhy se věnuji problematice vysokého krevního tlaku z různých aspektů. Koncem 80. let jsem pracoval v Institutu klinického výzkumu v Montréalu na problematice natriuretických peptidů u experimentální hypertenze, což navazovalo na můj dlouhodobý zájem o humorální aspekty hypertenze. V této oblasti se nám společně s mými spolupracovníky povedlo publikovat řadu původních prací, z nichž některé byly opakovaně oceněny odbornými společnostmi. Můj zájem o problematiku hypertenze vyústil v založení prvního centra v ČR pro její výzkum, diagnostiku a léčbu, které se zabývá komplexním přístupem k nemocným s různými poruchami kontroly krevního tlaku, od kardiologie a angiologie přes endokrinologii, metabolismus (včetně diabetes mellitus), nefrologii až k molekulární biologii. Na klinice se hodně věnujeme endokrinním hypertenzím z různých aspektů, máme například rozsáhlé soubory pacientů s primárním aldosteronismem. V současnosti se hodně věnujeme problematice výzkumu vlastností cévní stěny a také rezistentní hypertenzi. V programu renální denervace u hypertenze spolupracujeme s některými dalšími kardiocentry v Česku.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Jak vnímáte vývoj diagnostiky, invazivní léčby a farmakoterapie v oboru kardiologie?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*PETR WIDIMSKÝ:* Všechno souvisí se vším, všechny oblasti jsou důležité, všechny se až neuvěřitelně rozvinuly. Měl jsem na své profesní dráze to štěstí, že jsem už jako mladý lékař mohl být u rozvoje moderních zobrazovacích metod. Zrovna se totiž na Vinohrady zakoupil dvourozměrný echokardiograf, první v Československu, a my tu echokardiografii dělali trochu pionýrským způsobem, ale s obrovským nadšením. Druhé štěstí jsem měl v roce 1990, kdy jsem získal stipendium Evropské kardiologické společnosti na roční výzkumný pobyt v nizozemském Rotterdamu. Poté mi mí noví kolegové nabídli druhý rok na klinice ve Zwolle, kde jsem se dostal k pořádné invazivní kardiologii, jaká se na Vinohradech předtím provozovala jen ve velmi omezené míře. Za rok jsme zde tehdy zvládli přibližně 60 až 100 koronarografických vyšetření a můj tehdejší přímý nadřízený docent Václav Červenka provedl kolem 20 angioplastik ročně, kdežto ve Zwolle jich ročně dělali 2 tisíce. Navíc v době mého působení začali tímto způsobem jako první na světě léčit infarkt. Viděl jsem neuvěřitelné výsledky a nadchnul jsem se pro tuto metodu tak, že se v podstatě stala náplní pro následujících 20 let mého profesního života.
Co se týče farmakologie, pokroky, které se v ní dějí, jsou rovněž gigantické, včetně prodlužování délky života a snižování úmrtnosti na kardiovaskulární choroby. Ještě několik let po mé promoci byla nemocniční úmrtnost na akutní infarkt kolem 30 procent, dnes je to pouze okolo 5 procent. Při přesné a včasné diagnostice už v průběhu onemocnění lze pro pacienta mnohem více udělat. Typickým příkladem je třeba případ nestabilní anginy pectoris a infarktu myokardu. Počet velkých infarktů klesá mimo jiné proto, že se pacient podchytí dříve, a to v době, kdy má nestabilní anginu pectoris nebo malý infarkt. Lepší se také prevence a životospráva a klesá počet kuřáků.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Čím se dnes zabývá preventivní kardiologie?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Prevence je důležitá, ale žel – hodně se o ní mluví, málo se dělá. Vezmete-li hlavní faktory kardiovaskulárních chorob, jedná se o hypertenzi, která je dobře léčitelná, o hyperglykemii či dyslipidemii, která je také léčitelná, ale s kouřením, jež je vážnou toxikomanií a není na něj žádný lék, jsme žádnou díru do světa zatím neudělali. Přitom máme příklady ze zemí jako třeba Skotsko, kde zakázali kouření v restauracích, barech a dalších veřejných prostorech. Data ze skotské studie, nedávno uveřejněné v New England Journal of Medicine, ukazují, že po přijetí protikuřácké legislativy poklesl o 17 procent počet pacientů přijatých do nemocnic pro akutní koronární syndrom; v Anglii, která v té době obdobnou legislativu neměla, poklesl ve stejném časovém období pouze o 4 procenta, což je silný argument. Zákon o omezení kouření chrání nejen nekuřáky, ale zároveň ovlivňuje i kuřáky ve snaze o snížení počtu vykouřených cigaret nebo zanechání kouření. Majitelé restaurací si kupodivu nestěžují na žádné snížení návštěvnosti.
Bohužel jsem neodnaučil kouřit ani svého blízkého přítele docenta Ouředníka, se kterým jsem pořádal v Praze tři mezinárodní sympozia o plicní hypertenzi. Říkal jsem mu: „Jak můžeš kouřit, když jsi pneumolog?!“ A on mi na to odpověděl, že se v jejich rodě všichni dožívají devadesáti let a že to má v genech. V genech to neměl a umřel v osmapadesáti.
*PETR WIDIMSKÝ:* Myslím, že všichni o škodlivosti kouření vědí a záleží na individuálním rozhodnutí. Jsem liberální, protože nejsem přítelem direktivního jednání s lidmi. Každý člověk je pánem svého těla, má svůj rozum a není možné mu něco zakazovat a přikazovat. Nedávno jsem odmítl podílet se na jedné protikuřácké kampani, která se mi zdála příliš agresivní. Lidé by měli dostat opakovaně přesnou informaci, jak kouření škodí, čím škodí a jaká je úmrtnost na infarkty, rakovinu, a pokud se ve světle těchto informací rozhodnou kouřit, už je to jen jejich volba. Něco jiného je kouření u zdravotníků. U lékařů to považuji za profesionální selhání. Jak mohou přesvědčovat své pacienty, aby přestali kouřit, když je z nich samotných cítit nikotin?!
*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* Už začátkem 70. let jsme prováděli pod vedením profesora Šimona studii populace z Prahy 4, dále ze Škodových závodů v Plzni, z Frýdku-Místku a jinde, z jejíchž výsledků vyplynulo takzvané pravidlo 10. Asi 10 procent ze 100 kuřáků se podaří cílenou osvětou a intervencí přivést k tomu, aby přestali kouřit. Sám jsem kdysi kouřil 10 cigaret denně po dobu asi 10 let a potom jsem dokázal naráz přestat. Manželka také dokázala přestat s kouřením, synové nekouřili nikdy, vnoučata také nekouří. Celá naše rodina je nekuřácká.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Zřejmě proto, že jste také rodina sportovců…

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* V mém věku už je sport passé. V mládí jsem však byl závodním kanoistou v oddílu vodáků v Klubu českých turistů, kde byla výtečná parta. Jakmile jsem pak ale začal studovat, byl se závoděním konec. Kanoistika vyžaduje každý den dvě hodiny tréninku a to je moc. Myslím si, že závodní sportování a medicína, kterou chce člověk dělat s vědeckým zaměřením, nejde dohromady. Musíte pravidelně sledovat všechny kardiologické žurnály, studovat vlastní problematiku a to se prostě nedá stihnout. Později jsem byl turistouvodákem, turistou pěším, jezdil jsem na lyžích a na kole.
*PETR WIDIMSKÝ:* Ke sportu jsem inklinoval od dětství, jako hodně kluků. Závodně jsem dělal nejprve házenou od 10 do 12 let jako žák, pak jsem začal hrát tenis, ale na rozdíl od svého bratra jsem moc velké úrovně nedosáhl. Když jsem se dostal na medicínu, založili jsme v prvním ročníku softballový oddíl a já se stal jeho předsedou, později i trenérem a kapitánem, a setrval jsem u toho asi 20 let. Po promoci jsme softball hráli už jako lékaři, přicházeli k nám mladí medici a z oddílu se stal velmi živý organismus. Potom jsme jej rozšířili o baseball a v nejlepších dobách jsme měli 6 družstev – dvě na softball, dvě na baseball a dvě družstva žen. Dokonce jsme jeden rok hráli 1. ligu a také jsme v červnu 1986 sehráli přátelské utkání proti výběru baseballistů USA, kteří byli v Evropě na turné. Už jako funkcionář jsem byl v čele výpravy českých baseballistů a softballistů na mistrovství světa v baseballu v Nizozemsku. Odehrálo se to v roce 1986 a tehdy jsem tam absolvoval své první vystoupení v televizi v životě. Což je úsměvné, protože jsem později mockrát stál před kamerou jako lékař, ale moje první zkušenost byla jako baseballista v nizozemské televizi, kde jsem vyprávěl, jak vypadá baseball za železnou oponou.
Nyní už jen rekreačně jezdím na kole, běhám, lyžuji… a mám rád hory. Speciálně mě lákají sopky a ledovce. Nejsem ale horolezec, jsem „horochodec“. Nejvýše jsem byl v Andách, ve výšce 5300 metrů, kde to bylo trochu dramatické, neboť tam jeden kolega málem zemřel na horskou nemoc. Tahle příhoda se stala v Chile, pak jsem byl ještě později v Peru a několikrát v severní Americe (v Kanadě, ve Spojených státech amerických na Aljašce) a samozřejmě po Evropě (Alpy, Pyreneje, Tatry…). Zatím nesplněným snem jsou Himálaje.
*JIŘÍ WIDIMSKÝ ML.:* Kromě házené ve velmi mladém věku jsem do 20 let hrál závodně tenis a poté ještě softball a baseball za tým TJ Medicina Praha.

25.2.2014 13:47:34

 

OTÁZKA: Co říká nejstarší kardiolog rodinné tradici, která pokračuje i v dalších generacích?

ODPOVĚĎ:

Rodina kardiologů Widimských

Rodina kardiologů Widimských

*JIŘÍ WIDIMSKÝ:* V současnosti je starší syn předsedou České kardiologické společnosti a byl také viceprezidentem Evropské kardiologické společnosti, takže mě dohonil. Mladší syn šel ve šlépějích mé lásky – hypertenze. V roce 1983 jsem založil pracovní skupinu pro hypertenzi při České kardiologické společnosti, kterou jsem vedl asi 10 let, a tato pracovní skupina se díky snaze výboru dostala na úroveň společnosti. Nyní je to Česká společnost pro hypertenzi, jejímž předsedou byl můj mladší syn Jiří. Jeho dcera pracuje na interním oddělení nemocnice v Berouně a syn loni v říjnu nastoupil na interní oddělení Krajské nemocnice Liberec.
Kontinuita medicíny v naší rodině tak pokračuje již ve třetí generaci. Mám z úspěchů synů a jejich dětí radost a je velmi příjemné, že jdou v mých šlépějích. Těší mne také, že se láska k lékařskému povolání dědí i po linii mé matky Marie Widimské Breiské (profesoři Breiský a Hamerník působili již v 19. století).

25.2.2014 13:47:34

 
Ohodnoťte tento článek!