Teď ještě vhodnou budovu a víc sestřiček

Primář Nemocnice Bubeneč MUDr. Matěj Voskovec-Vaksman je s Bubenčí spjatý doslova od narození – na svět přišel v bývalé nedaleké porodnici. O mnoho let později pak jako medik stážoval na interně ve stejné budově, kde nyní, po dalších desítkách let, zastává funkci vedoucího lékaře.

Na začátku letošního roku jste nastoupil do Nemocnice Bubeneč, a to na pozici primáře. Teď už tu za sebou máte několik měsíců práce, část v nynějších extrémních epidemiologických podmínkách. Nelitujete svého rozhodnutí?

Nelituji ho. Je to mé třetí působiště ve zdravotnickém zařízení typu lůžek následné péče, získával jsem s touto péčí zkušenosti na různých místech, mohu tedy jak porovnávat, tak i zkoušet aplikovat, co se osvědčilo jinde. A musím konstatovat, že tady jsem ze všech svých dosavadních působišť nejspokojenější. Jsem tu rád i proto, že si maximálně vycházíme vstříc s ředitelem nemocnice, doktorem Werbikem. Vidím, že změny k lepšímu, které chceme, můžeme realizovat. Tam, kde jsem působil dříve, jsem s nimi prorážel mnohem obtížněji, pokud vůbec. Já jsem nastoupil v lednu, náš ředitel, MUDr. Petr Werbik, v únoru, a pokroky jsou tady i za tu krátkou dobu patrné.

Čím se už teď vaše nabídka liší od obdobných zdravotnických zařízení?

Rozhodně se lišíme pestrostí nabídky lůžek, máme jak LDN (lůžka dlouhodobě nemocných), tak rehabilitační lůžka, tak i lůžka ošetřovatelská. Do našeho konceptu péče výborně zapadají i lůžka sociální. Ta pro nás nejsou klíčová, ale máme možnost umístit na ně alespoň dočasně jinak obtížně umístitelné „problémové“ pacienty v těžké sociální situaci. Vyzvednout ale musím naše rehabilitace, jsme v nich velmi úspěšní, kromě radosti z výsledků nám to přináší i značnou prestiž v rámci oboru. Mrzí nás, že rehabilitační lůžka můžeme poskytovat jen pro pojištěnce VZP. Je jich sice většina, ale jsou tu i klienti jiných zdravotních pojišťoven.

Rehabilitujete ale všechny pacienty, nebo ne?

Ano, rehabilitujeme samozřejmě všechny naše pacienty, ale v různé míře a různými způsoby, to je třeba správně zvolit. Pacienty přijmeme nejprve na lůžka následné péče. Tam zjistíme i jejich možný profit a perspektivy i z hlediska fyzioterapeutické práce s nimi. Ti, pro které by přinášela největší benefit, jsou adepty pro rehabilitační lůžka. Výborné je, že tam pak provádíme rehabilitaci velmi intenzivně. Výsledek je vidět, ti lidé se opravdu výrazně zlepšují, což i nám dělá velkou radost.

Co vám naopak radost z práce nejvíc kazí?

Náš největší limit je budova, ve které se nacházíme. Je to velmi starý dům, jeho koncepce a dispozice naprosto neodpovídají současným standardům pro zdravotnické zařízení. Například pacienti tu mají společné koupelny a sociální zařízení. Potřebovali bychom vhodnější prostory. Tíží nás také doslova boj o kvalitní personál. Pokud jde o lékaře, jsme na tom nyní velmi dobře. Od května nastoupila MUDr. Anna Táborovcová, zkušená lékařka s atestací z geriatrie a  z paliativní medicíny. Máme také výbornou paní doktorku Tajsiju Vačajevu, ta zde pracuje delší dobu a má zkušenosti s tímto zařízením a jeho chodem. Na částečný úvazek máme paní doktorku Lucií Bockovou, takže lékařský tým je na počet lůžek dostačující a velmi kvalifikovaný – a kvalitní. Tíživý moment je nedostatek středního  zdravotního  personálu, sesterského i ošetřovatelského.

Máte nějaké přání pro svůj obor, kromě dostatku sestřiček?

Jak ubývá akutních lůžek, tlak na následná lůžka se zvyšuje, narůstá jejich potřeba. Pacienti se na ně dostávají nedoléčení. Pacienti překládaní z akutních na následná lůžka, a jejich rodiny, bývají někdy neúplně informovaní a mají velká očekávání, v duchu „tam už se to doléčí“ i ve stavech, kdy to není reálné. Zároveň ale ještě stále laická a mnohdy i odborná veřejnost chápe LDN jako místo, odkud není cesty domů. To je opravdu chybné chápání. Moje přání je, aby se prestiž LDN zvedla a hlavně aby byla jinak prezentována veřejnosti. Svoji službu děláme kvalitně a spoustě lidí pomáháme překrýt dobu, kdy v důsledku nemoci nebo úrazu nejsou soběstační a vracíme je zpět do samostatného života. Nebo, pokud to nejde, alespoň jejich rodiny získají čas pro řešení jejich sociální situace.

Ohodnoťte tento článek!