Tento záměr, i když nemá být bezvýhradný, vzbudil obavy jak u rodičů dětí s LMP, tak u učitelů. První se obávají, jak jejich děti zvládnou běžný studijní program, druzí, jak ony zvládnou výuku v takových podmínkách.
Obavy jedněch i druhých jsou oprávněné. Argumentace ministerstva, že dětem s LMP budou ve výuce pomáhat asistenti, je nesprávná. Bude-li takové dítě zvládat s pomocí asistenta látku přizpůsobenou jeho schopnostem, pak se nebude jednat o společné vzdělávání, ale o vzdělávání na dvou (nebo více?) úrovních.
A jak pak má učitel takového žáka klasifikovat? Jak má zachovat objektivnost a spravedlivost klasifikace rozdílných úrovní žáků?
Ostatní děti budou vnímat rozdílnost v hodnocení svých znalostí a znalostí dětí s LMP jako nespravedlivé. A pocit nespravedlnosti vnímá každý člověk velmi úkorně.
Ovšem zásadní je otázka, jak taková společná výuka bude probíhat a jaký bude mít na žáky vliv. Je všeobecně známo, že úroveň kázně na základních školách, a to i při hodinách, není nejlepší. A jestli v průběhu hodiny bude učitel žákům vysvětlovat látku a zároveň pedagogický asistent bude tuto látku „tlumočit“ žákovi s LMP, jaká bude celková úroveň výuky? Odpověď není obtížná.
Ministerstvo se brání kritice tím, že o převedení žáka s LMP do běžné školy si rozhodnou sami rodiče těchto dětí. Ale co rodiče ostatních dětí? Jich se přece nikdo ptát nebude, zda chtějí, aby se takto postižení žáci učili zároveň s jejich dětmi a tím aby utrpěla celková úroveň výuky. A jejich děti budou touto novou situací poškozeny!
Ale proč se to vlastně dělá, když ani rodiče dětí s LMP, ani ostatní rodiče po takové reformě nevolají? Vždyť přece jsme měli léta propracovaný systém speciálních škol, který jak studijní program, tak podmínky výuky přizpůsoboval potřebě a schopnostem dětí s LMP a i jim se dostalo v rámci možností kvalitního vzdělání.
Tak proč tedy rušíme něco, co po léta fungovalo a co nám ostatní svět záviděl? Z médií se dozvídáme, že za tímto problémem, ostatně jako za řadou dalších, jsou peníze. Peníze od EU ohrožené kritikou toho, že se v naších speciálních školách vzdělává příliš velké procento dětí.
A tak ne z vnitřních potřeb této společnosti, ale z potřeby vyhovět kritice ze strany EU rušíme to, co po léta zdařile fungovalo. A argumentace k takovému postupu je založena na pokrouceném hledisku lidskoprávním.
Ve snaze hájit prý ohrožená práva menšiny (v tomto případě dětí s LMP), po kterém ze strany jejich zákonných zástupců nikdo nevolá, ohrožujeme základní právo většiny na kvalitní vzdělání. Tedy další oblast, ve které vidíme, že v zájmu ochrany pochybně chápaných práv menšiny poškozujeme práva většiny. Podobně je tomu např. v oblasti povinného očkování (viz můj článek „Základní práva společnosti“ – zdravi.e15.cz z 27. 1. 2016).
Přitom je-li třeba provést nějakou reformu našeho základního školství, pak se domnívám, že tato reforma by měla být vedena přesně opačným směrem. Měli bychom vytvořit lepší podmínky pro mimořádně talentované děti, aby vzdělávací systém jejich talent včas podchytil a dále rozvíjel, místo aby ho nechal zakrnět v šedi průměrnosti, pro kterou je vzdělávací systém nastaven. Talenty jsou jako drahokamy. Je třeba je hledat a nechat jim pečlivým opracováním zazářit. Protože právě vynikající jednotlivci dokážou posunout naši společnost vpřed v jednotlivých oblastech.
Není žádným tajemstvím, že úroveň všeobecné vzdělanosti v naší společnosti se v celosvětovém srovnání za posledních 20 let nevyvíjí tak, jak by bylo třeba a jak by to odpovídalo naší tradici. O tom nejlépe svědčí celosvětové žebříčky úrovně znalostí středoškolské mládeže, ve kterých jsme v minulosti obsazovali přední pozice a nyní se pohybujeme kolem 50. místa na světě.
Chceme-li tuto situaci zlepšit, musíme ji kultivovat od základu, tedy od základního školství, přes střední až po vysoké. Vidíme však, že na samém začátku tohoto procesu chystáme reformy, které zákonitě povedou k horším výsledkům na jeho konci. Stát se tedy pouští do další nepromyšlené reformy nepoučen z nezdarů předchozích.
autor je vysokoškolský pedagog