Výskyt diabetu se výrazně zvyšuje na všech kontinentech, mnohde nabývá epidemického charakteru. V České republice se počet diabetiků za posledních třicet let ztrojnásobil a v r. 2012 dosáhl počet evidovaných diabetiků 8,5 % obyvatel. Předpokládá se, že dalších asi 200 tisíc osob má nepoznaný diabetes. Nárůst postihuje v ČR oba typy diabetu, 1. typ narůstal dokonce výrazněji než 2. typ. Současně se zvyšuje výskyt chronických komplikací, na němž se podílí zvyšující se úroveň péče, a tím i prodloužení života diabetiků. Zvyšuje se proto potřeba časné diagnostiky diabetu a intenzívní léčby od počátku onemocnění.
Klíčová slova
diabetes mellitus • epidemiologie • prevalence • chronické komplikace
Diabetes mellitus byl ještě v první polovině minulého století onemocněním relativně řídkým, postupná změna způsobu života v průběhu 20. století vedla k jeho prudkému nárůstu. Na počátku 21. století se již hovoří o epidemii diabetu. Přestože je diabetický syndrom z hlediska etiologie značně heterogenní, nárůst výskytu diabetu postihuje oba hlavní typy, tedy diabetes 1. a 2. typu. Typickým znakem konce 20. století je zvyšující se incidence i prevalence obezity, a to nejen u dospělé populace, ale i v dětství a dospívání. Podílí se na ní zejména klesající fyzická aktivita, sedavý způsob života následkem rostoucího využití dopravních prostředků a též práce s počítači, ale vedle toho i nepřiměřeně velká konzumace jídla. Je pak celkem pochopitelné, že denní přísun energie převyšuje její výdej z organismu. Pozitivní energetická bilance je pak příčinou narůstající obezity i v dětském věku, která úzce souvisí s inzulínovou rezistencí. U jedinců s genetickou predispozicí k diabetu se rozvíjí při zvýšené inzulínové rezistenci diabetes 2. typu. Právě tento typ diabetu, který je zastoupen v evropské populaci asi u 90 % diabetiků, doznává vlivem nevhodného životního stylu nebývalého rozšíření. Naproti tomu výskyt autoimunitně podmíněného diabetu 1. typu, který má zcela odlišnou etiologii, sice též narůstá, ale absolutní počet se zvyšuje pomaleji. Globální faktory začínají působit postupně na všech kontinentech, kdežto specifické vlivy včetně etnických pak dotvářejí konkrétní podmínky pro manifestaci diabetu.
Výskyt diabetu ve světě
Statistiky WHO i Světové federace diabetu (IDF) pravidelně poskytují údaje o výskytu diabetu na jednotlivých kontinentech (Obr. 1). Nejde však jen o rozdíly ve výskytu v jednotlivých částech světa, ale i o vlivy etnické. Údaje z roku 2013 vyčíslují celkový počet diabetiků na světě na 382 miliónů, které odpovídají 8,3 % populace ve věku od 20 do 79 let.(1) Podle dosavadního vývoje se předpokládá nárůst populace s diabetem na 592 miliónů v roce 2035 se zvýšením o 55 % současné populace diabetiků a tomu odpovídající prevalenci 10,1 %. Přitom kalkulace vycházejí ze studií provedených jen v některých zemích, takže mnohá data se často extrapolují.(2) V prevalenci diabetu jsou značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi i mezi kontinenty (Obr. 2).(1) Již samotné rozdíly ve věkové struktuře obyvatelstva mohou přispívat k rozdílům v prevalenci diabetu a k problémům při srovnávání výsledků mezi státy či oblastmi. Proto se vedle „regionální prevalence“ používá ještě „komparativní prevalence“, u níž se srovnává populace se stejným věkem. Značné rozdíly ve výskytu diabetu jsou např. v Africe. Zatímco komparativní prevalence diabetu v Africe byla v roce 2013 asi 5,7 %, výskyt byl nejnižší v Mali (pod 2,5 %), zatímco v Jihoafrické republice kolem 8 % a v Egyptě více než 12 %.
V Evropě bylo v roce 2013 celkem 56 miliónů diabetiků odpovídajících prevalenci asi 6,8 %, kdežto v roce 2035 se odhaduje celkem 69 miliónů (komparativní prevalence 7,1 %). Nárůst výskytu diabetu v Evropě je v porovnání s ostatními kontinenty nejnižší. Také na evropském kontinentu jsou zřetelné rozdíly ve výskytu diabetu, od komparativní prevalence 4,0 % ve Velké Británii po 10 % uváděné v Německu. Nejvyšší prevalenci má Turecko (14,8 %).
Značné rozdíly jsou zejména v asijské oblasti, a to v oblasti Indočíny a Tichého oceánu. Nejnižší prevalence byla v r. 2013 v Kambodži (3 %), pak následuje Vietnam, Laos a Thajsko (4–5 %), ale v Hongkongu bylo přes 9 %, v Malajsii 9,4 % a Číně 9,6 % diabetiků. Naproti tomu v populacích na tichomořských ostrovech přesahuje diabetes prevalenci 30 %. V r. 2013 byla nejvyšší prevalence diabetu na ostrově Tokelau (37,5 %). Překvapivé jsou rozdíly mezi Indonésií s kalkulovanou prevalencí kolem 4 % a nedalekým Singapurem s prevalencí přes 12 %.
Deset zemí s největším počtem diabetiků v r. 2013 a 2035 uvádí Tab. 1.(1) Data ukazují též na změnu v pořadí jednotlivých zemí ve vztahu k prognóze dalšího vývoje diabetu.
Z hlediska plánované péče o diabetiky jsou v popředí pozornosti vývojové trendy. Také v nich se země odlišují, a to i uvnitř kontinentů. Na všech kontinentech se tedy očekává nárůst, který je významný zejména v těch oblastech, kam proniká změna způsobu života ve smyslu „západních civilizací“ (tzv. westernalizace).
Týká se to především Indie, Číny, Pakistánu, Mexika a Egypta, u nichž se předpokládá více než padesátiprocentní nárůst počtu diabetiků do roku 2035, kdežto v USA stojících na třetím místě v absolutním počtu diabetiků se odhaduje nárůst populace diabetiků asi dvacetiprocentní.
EPIDEMIOLOGICKÝ TREND DIABETU 1. TYPU
V roce 2013 bylo ve věku do 14 let na celém světě asi 497 000 diabetiků, což odpovídá prevalenci 0,02 %. Na výskytu diabetu 1. typu v dětském věku se podílela především Evropa, následována Severní Amerikou a Jihovýchodní Asií. Vysoká incidence diabetu 1. typu v dětském věku je patrná v rozvinutých zemích, a to na jednotlivých kontinentech (Tab. 2). Incidence diabetu uvedená v České republice je ve skutečnosti ještě vyšší, o čemž svědčí vlastní národní registr.(3) Rozdíly zjištěné mezi jednotlivými oblastmi na kontinentech mohou být zatíženy chybou vzniklou extrapolací výsledků v určité zemi, zatímco v jiné nejsou k dispozici hodnotná data o incidenci onemocnění. Vedle tohoto aspektu je však zřejmé, že genetická predispozice i faktory prostředí jsou značně rozdílné i uvnitř kontinentů.(4, 5) Patří sem jak vliv virových infekcí během gravidity, tak expozice kravskému mléku či nitrosaminům v potravě.(4) Přejídání v dětském věku i málo pohybu zvyšují manifestaci jak diabetu 1., tak i 2. typu u této mladé populace.(6) V Evropě jsou k dispozici data ze studie EURODIAB.(7) Zatímco nárůst incidence se v Norsku, Švédsku a Dánsku téměř zastavil, incidence stále roste ve Finsku a podobně v řadě dalších evropských zemí, kde je nárůst mezi 3–4 % za rok.(8) Znamená to, že i mezi populacemi, a dokonce i uvnitř populací, lze nalézt v incidenci diabetu rozdíly.(3, 9) Typická je v tomto směru Čína, kde byla zjištěna incidence od 0,1 do 4,6 na 100 000/rok. Také v Evropě jsou rozdíly v incidenci diabetu u dětí více než desetinásobné (např. v Makedonii 3,2/100 000/rok či ve Finsku přes 60/100 000/rok). Rozdíly nalezené mezi populacemi jsou podmíněny jak genetickými faktory, tak i faktory zevního prostředí, o čemž svědčí geneticky podobné populace na Islandu a v Norsku nebo v Estonsku a Finsku, mezi nimiž existují v incidenci diabetu rozdíly. Ve Finsku je nyní incidence diabetu 1. typu pětkrát vyšší než před šedesáti lety a úloha negenetických faktorů je nesporná.(8) Navíc je zřejmé, že většina geneticky predisponovaných jedinců nedostane diabetes 1. typu. Jen asi 10–20 % nově diagnostikovaných diabetiků 1. typu má prvostupňové příbuzné s diabetem.
Lze shrnout, že se diabetes 1. typu, zejména v dětské a mladistvé populaci, stává významným problémem s řadou nezodpovězených otázek.
EPIDEMIOLOGICKÝ TREND DIABETU 2. TYPU
Výskyt diabetu 2. typu navyšuje populaci diabetiků pochopitelně více než diabetes 1. typu. Závisí to především na obezitě v populaci a rostoucí inzulínové rezistenci. Jedná se o důsledek klesající fyzické aktivity a tomu nepřiměřeně velkého energetického příjmu. Analýza Framinghamské studie (Framingham Heart Study) ukázala, že za dvacet let (1970–1990) se zdvojnásobila incidence diabetu 2. typu, a to více u osob s BMI nad 30 kg/m2 než u osob s normálním BMI.(10) Prakticky na všech kontinentech lze pozorovat zvyšující se výskyt diabetu 2. typu, a to nejen u dospělé populace, ale též i u mladistvých.(11,12) Průzkum diabetu u dětí a mladistvých prováděný v USA v r. 2001 ukázal prevalenci 0,18 %.(13) Epidemiologické studie dokládají, že se diabetes 2. typu u mladistvých stává vážným globálním zdravotním problémem.(14) Na rozdíl od diabetiků 1. typu jsou mladiství diabetici 2. typu asymptomatičtí, takže jejich onemocnění zůstává delší dobu nerozpoznáno. Zvyšující se urbanizace a přibývání obezity, které vedou k nárůstu diabetu u mladistvých, dokládají význam měnícího se způsobu života v zemích, jako je Indie.(15) Ve výskytu diabetu 2. typu existují rozdíly podmíněné etnickým vlivem. Zřetelně vyšší prevalence tohoto typu diabetu je u asijské, hispánské a afroamerické populace.(16) U Pima indiánů došlo během dvaceti let až k šestinásobnému nárůstu prevalence diabetu.(17) Změna životního stylu zahrnující pokles fyzické aktivity a rostoucí tělesná hmotnost vedou ke stoupajícímu výskytu inzulínové rezistence. Výsledky ukazují, že europoidní populace má nižší inzulínovou rezistenci než afroamerická či hispánská populace dětí, přičemž u posledně jmenovaných byla pozorována jak snížená clearance inzulínu, tak jeho zvýšená sekrece.(18) U dětí a dorostu se pak uvádí pojem „dvojnásobného“ nebo „hybridního“ diabetu, u kterého jsou přítomny autoprotilátky typické pro diabetes 1. typu a současně se vyskytují obezita a inzulínová rezistence.(19) Za neméně významné se považují vlivy intrauterinního vývoje plodu. U diabetických matek byl pozorován soustavný nárůst prevalence porušené glukózové tolerance s rostoucím věkem u jejich dětí, a to až na osminásobek v porovnání s kontrolní populací těhotných nediabetiček.(20) Vedle vyšší porodní hmotnosti je rizikovým faktorem rozvoje diabetu 2. typu i snížená porodní hmotnost.(21) Předpokládá se vliv horší výživy matky podmiňující porušený vývoj ostrůvků. Metabolické vlivy se pak promítají do rozvoje inzulínové rezistence dítěte. Poslední výzkumy však dokládají úlohu epigenetických změn ještě v průběhu intrauterinního vývoje, které jsou podmíněny nadměrnou, ale i nedostatečnou výživou plodu.(21)
Výskyt diabetu v České republice
Podobně jako v ostatních zemích evropského kontinentu je v České republice zaznamenán postupný nárůst diabetu. Každoročně se hlásí do Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) data o diabetu zahrnující počty základních typů diabetu, jejich mikrovaskulární komplikace a léčbu diabetu. Lze pak vytvořit trend vývoje sledovaných ukazatelů i při určité nepřesnosti dat. Vedle toho existují cíleně zaměřené studie, které poskytují data sice početně limitovaná, ale přesněji vystihující sledovaný jev. Z nich lze pak odvodit některé údaje a učinit tak celorepublikovou představu o stavu hodnocených parametrů. Takto existuje např. pražský registr diabetiků z r. 1992(22) nebo epidemiologická studie iniciovaná výborem České diabetologické společnosti.(23) Na základě údajů získaných z ÚZIS je zřejmý nárůst diabetiků za posledních 35 let (Obr. 3).(24) Počet diabetiků se v tomto období více než ztrojnásobil. Podrobnější sledování vztahující se k typu diabetu probíhá od r. 1990 a již z něj je patrné, že vzestup počtu se týká obou typů diabetu (Obr. 4). Z tohoto grafu je zřejmé, že za posledních dvacet let stoupl počet diabetiků 1. typu o více než dvojnásobek, kdežto počet diabetiků 2. typu vzrostl o 65 %. Přestože je zapotřebí posuzovat absolutní počty rezervovaně a počítat s chybou vkládaných údajů, vývojové trendy dokládají, že diabetes mellitus se stává narůstajícím celospolečenským problémem, neboť podstatně ovlivňuje morbiditu i mortalitu postižené populace.
Naproti tomu tzv. pražský registr vzniklý na základě individuálně vyplňovaných dotazníků umožnil před dvaceti lety přesnější analýzu sledovaných údajů. Ze srovnání tohoto registru a epidemiologického šetření vyplývá,přestože jde o různá zdrojová data, že se zvýšil průměrný hmotnostní index u obou typů diabetiků, tedy že narůstá výskyt nadváhy, resp. obezity v české populaci (Obr. 5). Tento fenomén odpovídá dosavadnímu trendu v Evropě i na dalších kontinentech, kam proniká novodobý způsob života zahrnující snižování fyzické aktivity a s ní vázané pozitivní energetické bilance. Zvýšení inzulínové rezistence pak snadněji demaskuje vrozenou náchylnost organismu k poruše homeostázy glukózy.
EPIDEMIOLOGICKÝ TREND U DIABETU 1. TYPU
Data pocházející z Českého registru dětského diabetu svědčí o zřetelném nárůstu incidence onemocnění od 90.let minulého století.(25, 26) Incidence totiž narostla z 6,8/100 000/rok v roce 1989 na 18,3/100 000/rok v roce 2003. Průměrný meziroční nárůst je asi 0,85 případu/100 000. Mezi pohlavími je patrný rozdíl ve vrcholu incidence související s pubertou.(26) U dívek nastává asi o 1–2 roky dříve než u chlapců. Prevalence dětských diabetiků ve věku do 14 let byla v roce 2003 1,01/1000 dětí při celkovém počtu 1576 diabetických dětí. V prvních dvou letech po narození je prevalence diabetu minimální, pak postupně narůstá a kolem sedmého roku života dosahuje hodnot přes 1,0/1000 dětí. Vývoj incidence dětského diabetu v České republice však doznal překvapivého zvratu a v letech 2002–2009 proti 90. letům stagnoval.(26) Statistické hlášení ÚZIS podává informaci o změnách prevalence dospělého diabetu 1. typu v letech 1990–2010, tedy v období dvaceti let (Obr. 4). Výsledky jsou sice zatíženy řadou chyb (např. nepřesná diagnostika typu diabetu včetně nepoznaných diabetiků LADA apod.), ale trend dokládá nárůst v celkové populaci diabetiků ze 6 % na cca 8 %.(24) Za uplynulých 20 let se zvýšil absolutní počet pacientů s diabetem 1. typu ve vztahu k počtu diabetiků na začátku období o 122 %. Incidence diabetu 1. typu z tohoto hlášení nevyplývá.
EPIDEMIOLOGICKÝ TREND U DIABETU 2. TYPU
Také výsledky z hlášení ÚZIS přinášejí informaci o vývoji diabetu 2. typu (Obr. 4). Onemocnění se podílí více než 90 % na celkovém počtu diabetiků a současně je provázeno značným výskytem zejména makrovaskulárních komplikací. Je tudíž v této populaci z hlediska morbidity a mortality závažnou diagnózou. Údaje ÚZIS informují sice o mírném snížení relativního počtu pacientů s diabetem 2. typu z 94 % na 93 %, na němž se podílí zmíněný nárůst diabetu 1. typu zejména vlivem klasifikace diabetu LADA, ale absolutní počet se za posledních dvacet let v porovnání s počtem diabetiků 2. typu na začátku období navýšil o více než 65 % . Tento trvalý vzestup má samozřejmě za následek stále rostoucí náklady na péči o diabetiky.
Výskyt chronických komplikací
Vlivem dlouhodobé expozice zvýšené koncentraci glukózy ve tkáních podmiňuje diabetes změny, z nichž nejzávažnější jsou cévní komplikace postihující různé úseky krevního řečiště. Vedle mikroangiopatie (zahrnující retinopatii, nefropatii a neuropatii) jsou významné především komplikace podmíněné makroangiopatií odpovídající vystupňované ateroskleróze, které ovlivňují morbiditu a mortalitu diabetické populace. K nim se řadí ischemická choroba srdeční, cévní mozkové příhody a ischemická choroba dolních končetin. S délkou trvání diabetu přibývá cévních změn, a proto rozdílné věkové složení diabetiků a délka trvání diabetu mohou značně přispívat k odlišným výsledkům. Srovnání mezi zeměmi a kontinenty bývá obtížné i z jiných důvodů, neboť zdrojová data jsou závislá na způsobu sběru v populaci (registry, náhodné populační vzorky v ambulantním nebo i lůžkovém provozu apod.). V následujícím textu jsou uvedeny vybrané údaje z IDF Diabetes Atlas 2013. Pro srovnání jsou uvedeny výsledky z epidemiologického šetření v České republice z roku 2002.(23)
DIABETICKÁ RETINOPATIE
Údaje o prevalenci diabetické retinopatie jsou značně heterogenní, což je podmíněno též závislostí změn na délce trvání diabetu. U diabetu 1. typu uvádí IDF Diabetes Atlas 2013 prevalenci mezi 15–45 %, zatímcou diabetu 2. typu mezi 10–61 %, s průměrem kolem 40 % (diabetes 1. typu), resp. 35 % (diabetes 2. typu). Obtížnou srovnatelnost údajů dokumentuje studie o retinopatii u diabetu 2. typu v rozvinutých a rozvojových zemích.(27)
Epidemiologické šetření provedené
Českou diabetologickou společností v České republice v roce 2002 ukázalo prevalenci retinopatie asi 44 % u diabetu 1. typu a 17 % u diabetu 2. typu.(23) Údaje poskytované ÚZIS svědčí o nárůstu celkového počtu pacientů s retinopatií (Obr. 6), a to za dvacet let o více než dvojnásobek. Naproti tomu výskyt proliferativní retinopatie se zvýšil téměř čtyřnásobně. Uvedené údaje je třeba správně interpretovat, neboť by se mohlo zdát, že se úroveň péče o diabetiky v České republice zhoršuje. Je tomu však naopak, neboť intenzívnější vyhledávání a časnější léčba vedou jak k prodloužení průměrného věku diabetiků, tak k mnohem přesnější evidenci jednotlivých forem komplikací.
DIABETICKÁ NEFROPATIE
Mikroalbuminurie charakterizující postižení glomerulů, resp. cévní stěny, se vyskytuje u diabetu 1. typu s prevalencí asi 12–27 % u populačně vedených studií, kdežto u diabetu 2. typu v 19–42 %. Naproti tomu manifestní nefropatie se u těchto typů diabetu odhaduje do 24 %, resp. 33 %.
Podle údajů ÚZIS je nárůst počtu diabetiků s nefropatií,zejména pak provázenou renální insuficiencí, ještě strmější než v případě diabetické retinopatie (Obr. 7). Tento trend více než osminásobného vzestupu počtu diabetiků s renální insuficiencí za dvacet let sledování (1990–2010) je podmíněn obrovským nárůstem péče o tyto diabetiky v dialyzačních centrech. Je třeba připomenout, že před rokem 1989 byl rozvoj selhání ledvin u diabetika 2. typu kontraindikací dialyzační léčby, kdežto v současné době právě diabetik se selhávající funkcí ledvin je v péči nefrologů a dialyzačních center.
DIABETICKÁ NEUROPATIE
Postižení nervového systému patří k nejčastějším komplikacím diabetu. Současně však jeho záchyt a správná diagnostika jsou zatíženy značnou chybou, takže data pak často podhodnocují skutečný výskyt neuropatie. Diabetes Atlas 2007 udává prevalenci neuropatie u diabetu 1. typu v rozsahu od 13 % do 54 %, kdežto u diabetu 2. typu 13–45 %.(28) Diabetes Atlas 2013 informaci o neuropatii nepodává zřejmě pro značně rozdílná zdrojová data.
V České republice byla zjištěna prevalence periferní neuropatie u diabetiků 1. typu v 57 %, u diabetiků 2. typu 33 %.(23)
MAKROANGIOPATIE
Ischemická choroba srdeční se na základě populačních studií vyskytuje u obou typů diabetu v rozmezí od 2 do 43 %,(28) kdežto v r. 2013 údaje nejsou uvedeny. Rozdíly ve výskytu kardiovaskulárních komplikací mezi diabetem 1. a 2. typu jsou podmíněny nejen rizikovými faktory (arteriální hypertenzí, dyslipidémií, obezitou), které jsou častější u diabetu 2. typu, ale i hyperglykémií a postižením ledvin.(29) V České republice byla celková prevalence ischemické choroby srdeční v r. 2002 u diabetu 1. typu 28 %, zatímco u diabetu 2. typu 42 %, a tento rozdíl byl vysoce významný.
Prevalence cévních mozkových příhod je odhadována na 3–13 % (Diabetes Atlas 2007) v populačních studiích.(28) V České republice byla zjištěna u diabetiků 1. typu v 8,7 %, u diabetiků 2. typu v 11,4 %.
Prevalence amputací dolní končetiny se odhaduje na 0,2–4,8 %,(28) v České republice byla 2,1 % u diabetu 1. typu a 1,3 % diabetu 2. typu.(23) Podle údajů z ÚZIS bylo v roce 2010 evidováno 8500 amputací nohou, což odpovídá 1,05 %.
Závěr
Z uvedených epidemiologických údajů vyplývá závažnost diabetu v celosvětovém měřítku, a to jak po stránce čistě medicínské, tak ekonomické. Mezi zeměmi jsou v poskytované péči jistě rozdíly, nicméně dosavadní trend svědčí o potřebě narůstající péče nejen diabetologů, internistů či praktických lékařů, ale také dalších specialistů. Poskytovaná léčba je dražší a navíc u rostoucí populace diabetiků. Proto se stále více hovoří o možnostech prevence jako o cestě, která by mohla zbrzdit dosavadní nežádoucí vývoj. Potřeba implementace zdravého způsobu života v celé populaci se zaměřením na dětský věk je cílem akčních programů, resp. mezinárodních doporučení.
Literatura
1. INTERNATIONAL DIABETES FEDERATION. Diabetes atlas 2013. Brussels, 2013. 2. KING, H., AUBERT, R., HERMAN, W. Global burden of diabetes, 1995–2025. Prevalence, numerical estimates and projections. Diabetes Care, 1998, 21, p. 1414–1431. 3. CINEK, O., ŠUMNÍK, Z., VAVŘINEC, J. Dětský diabetes mellitus v České republice: stále více a čím dál dříve. Čas Lék Čes, 2005, 144, s. 266–271.
4. AKERBLOM, HK., VAARALA, O., HYOTY, H., et al. Environmental factors in the etiology of type 1 diabetes. Am J Med Genet, 2002, 115, p. 18–29.
5. EURODIAB Substudy 2 Study Group. Infections and vaccinations as risk factors for childhood type 1 (insulin-dependent) diabetes mellitus: a multicentre case-control investigation. Diabetologia, 2000, 43, p. 47–53.
6. HYPPONEN, E., VIRTANEN, SM., KENWARD, MG., et al. Obesity, increased linear growth, and risk of type 1 diabetes in children. Diabetes Care, 2000, 23, p. 1755–1760. 7. GREEN, A., PATTERSON, CC. Trends in the incidence of childhood-onset diabetes in Europe 1989-1999. Diabetologia, 2001, 44(Suppl. 3), p. B3–8.
8. TUOMILEHTO, J. The Emerging Global Epidemic of Type 1 Diabetes. Curr Diabetes Reports, 2013, 13, p. 795–804.
9. PATTERSON, CC., DAHLQUIST, GG., GYURUS, E., et al. Incidence trends for childhood type 1 diabetes in Europe during 1989-2003 and prediceted new cases 2005– 2020: a multicenter prospective registration study. Lancet, 2009, 373, p. 2027–2033. 10. FOX, CS., PENCINA, MJ., MEIGS, JB., et al. Trends in the incidence of type 2 diabetes mellitus from the 1970s to the 1990s – The Framingham Heart Study. Circulation, 2006, 113, p. 2914–2918.
11. CALLAHAN, ST., MANSFIELD, MJ. Type 2 diabetes mellitus in adolescents. Curr Opin Pediatr 2000, 12, p. 310–315.
12. FARSANI, SF., van der AA, MP., van der VORST, MMJ., et al. Global trends in the incidence and prevalence of type 2 diabetes in children and adolescents: a systematic review and evaluation of methodological approaches. Diabetologia,, 2013, 56, p. 1471–1488.
13. LIESE, AD., D´AGOSTINO, RB., HAMMAN, RF., et al. The burden of diabetes mellitus among US youth: prevalence estimates from the SEARCH for Diabetes in Youth Study. Pediatrics, 2006, 118, p. 1510–1518.
14. FAGOT-CAMPAGNA, A., NARAYAN, KM., IMPERATORE, G. Type 2 diabetes in children. Br Med J, 2001, 322, p. 377–378.
15. RAMKUMAR, S., TANDON, N. Type 2 Diabetes Mellitus in Children and Youth. Ind J Ped, 2013, 80, p. S87–S94.
16. ACTON, KJ., BURROWS, NR., MOORE, K., et al. Trends in diabetes prevalence among American Indian and Alaska native children, adolescents, and young adults. Am J Publ Health 2002, 92, p. 1485–1490.
17. FAGOT-CAMPAGNA, A., PETTITT, DJ., ENGELGAU, MM., et al. Type 2 diabetes among North American children and adolescents: an epidemiologic review and a public health perspective. J Pediatr, 2000, 136, p. 664–672.
18. ARSLANIAN, SA., SAAD, R., LEWY, V., et al. Hyperinsulinemia in African-American children: decreased insulin clearance and increased insulin secretion and its relationship to insulin sensitivity. Diabetes, 2002, 51, p. 3014–3019.
19. POZZILLI, P., GUGLIELMI, C., CAPRIO, S., BUZZETTI, R. Obesity, autoimmunity, and double diabetes in youth. Diabetes Care, 2011, 34, p. S166–S170.
20. SILVERMAN, BL., METZGER, BE., CHO, NH., LOEB, CA. Impaired glucose tolerance in adolescent offspring of diabetic mothers. Relationship to fetal hyperinsulinism. Diabetes Care, 1995, 18, p. 611–617.
21. LEHNEN, H., ZECHNER, U., HAAF, T. Epigenetics of gestational diabetes mellitus and offspring health: the time for action is in early stages of life. Mol Hum Reprod, 2013, 19, p. 415–422.
22. PERUŠIČOVÁ, J., NEUWIRT, K. Epidemiology of diabetes mellitus in Prague. Kvarta, 1992, Praha.
23. ŠKRHA, J. Diabetes mellitus 2002 v České republice – epidemiologická studie. Diabetologie, metabolismus, endokrinologie, výživa, 2005, 8, s. 5–12.
24. Ústav zdravotnických informací a statistiky. Péče o nemocné cukrovkou 2012. ÚZIS, Praha, 2013, 52 s.
25. CINEK, O., SUMNIK, Z., VAVRINEC, J. Continuing increase in incidence of childhood-onset type 1 diabetes in the Czech Republic 1990–2001. Eur J Pediatr 2003, 162, p. 428–429.
26. CINEK, O., KULICH, M., SUMNIK, Z. The incidence of type 1 diabetes in young Czech children stopped rising. Ped Diabetes, 2012, 13, p. 559–563.
27. RUTA, LM., MAGLIANO, DJ., LEMESURIER, R., et al. Prevalence of diabetic retinopathy in Type 2 diabetes in developing and developed countries. Diabet Med, 2013, 30, p. 387–398.
28. International Diabetes Federation. Diabetes atlas 2007. Brussels, 2007..
29. DUCA, L., SIPPL, R., SNELL-BERGEON, JK. Is the Risk and Nature of CVD the Same in Type 1 and Type 2 Diabetes? Curr Diabetes Reports, 2013, 13, p. 350–361. e-mail: jan.skrha@lf1.cuni.cz
Tab. 1 Deset zemí s nejvyšším počtem diabetiků v r. 2013 a odhad pro r. 2035(1)
Země 2013 Počet diabetiků (v miliónech) Země 2035 Počet diabetiků (v miliónech)
1. Čína 98,4 Čína 142,7
2. Indie 65,1 Indie 109,0
3. USA 24,4 USA 29,7
4. Brazílie 1,9 Brazílie 19,2
5. Rusko 10,9 Mexiko 15,7
6. Mexiko 8,7 Indonésie 14,1
7. Indonésie 8,5 Egypt 13,1
8. Německo 7,6 Pákistán 12,8
9. Egypt 7,5 Turecko 11,8
10. Japonsko 7,2 Rusko 11,2
Tab. 2 Vybrané země s vysokou incidencí diabetu 1. typu u dětí
na 100 000 osob odhadovanou v roce 2007
Země Incidence diabetu
Finsko 41,4
Kanada 21,7
USA 16,1
Kuvajt 22,3
Austrálie 20,9
Česká republika 16,7
(podle Diabetes Atlas 2007)
Summary
Skrha, J. Epidemiology of diabetes The number of patients with diabetes mellitus is increasing in all continents, an epidemic of diabetes has been described in almost all of them. The number of diabetic patients in the Czech Republic has tripled in the last three decades and it reached 8.5 % of the total population. Further two hundred thousand people are estimated to have undiscovered diabetes. The increase involves both types of diabetes in the Czech Republic, although that of Type 1 was steeper as compared to Type 2. The number of chronic complications is increasing in parallel and this is caused by improved care and thus longer life expectancy among diabetic patients. The need for early diagnosis and intensive treatment right since the beginning of the disease is increasing.
Key words
diabetes mellitus • epidemiology • prevalence • chronic complications
O autorovi| Prof. MUDr. Jan Škrha, DrSc. Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice, III. interní klinika
Obr. 1 Výskyt diabetu na jednotlivých kontinentech v roce 2013 a očekávaný výskyt v roce 2035
Obr. 2 Prevalence diabetu na jednotlivých kontinentech v roce 2013 a očekávaná prevalence v roce 2035
Obr. 3 Vývoj celkového počtu hlášených diabetiků v České republice (podle statistiky ÚZIS)
Obr. 4 Vývoj počtu diabetiků 1. a 2. typu v České republice (v tisících) v letech 1990–2010
Obr. 5 Porovnání relativního výskytu v procentech normálního a zvýšeného BMI u diabetiků 1. a 2. typu v roce 1991 a 2002
Obr. 6 Počet diabetiků s retinopatií celkem (zelené sloupce) a s proliferativní retinopatií (modré sloupce) v České republice v letech 1990–2010 (podle statistiky ÚZIS)
Obr. 7 Počet diabetiků s nefropatií s renální insuficiencí v České republice v letech 1990–2010 (podle statistiky ÚZIS)
R