Zjednodušeně je možno říci, že je to neočekávané rozhodnutí. Jinými slovy, je to průlom do zaběhlé praxe soudů, jak se obdobné případy dosud rozhodovaly. Tedy teoreticky vzato, přestože se text zákona nezměnil ani o jediné slovo, rozhodl příslušný soud zcela jinak (většinou opačně), než bývalo v takových věcech rozhodováno.
Jak je možné, že když se zákon nezměnil, výsledek soudního řízení je zcela jiný, než by bylo možno vzhledem k dosavadní praxi očekávat? Vždyť přece v demokratickém státě je zdrojem veškeré moci lid, který svoji vůli projevuje svými volenými zástupci (poslanci), kteří schvalují zákony. Tedy to, co je vůlí lidu, vyplývá ze zákona, ne z vůle soudů. V naší evropské kultuře psaného práva soud právo nevytváří, ale nalézá na základě psaných právních norem.
Vytváření obecné nedůvěry v justici
Právo nic tak nemiluje, jako stav právní jistoty. Proto má-li dojít ke změně zákona, je-li tu společenský zájem na změně právní úpravy nějaké oblasti společenských vztahů, musí nová idea projít složitým a časově náročným legislativním procesem, na jehož konci je vydání nové právní úpravy (říkejme zákona). A ještě mezi platností zákona (od jeho vydání) a jeho účinností (dobou, od které se novým zněním zákona musejí všichni řídit) obvykle uplyne relativně dlouhá doba, aby se veřejnost mohla na nové znění zákona připravit. Veřejnost prostě nesmí být novou právní úpravou zaskočena.
Ne tak je tomu v praxi soudů. Ty mohou vydávat různá průlomová rozhodnutí, která i když jsou vynesena v mezích zákona, zásadně zasahují do stavu právní jistoty, která pro běžného občana má být realizována tím, že stát (a soudy patří ke složkám státní moci) se vůči svým občanům chová předvídatelně. Zásada předvídatelnosti je mimo jiné také jednou z hlavních zásad evropského správního prostoru, jak jej prosazuje EU.
Soudy a justice obecně se v této zemi netěší přílišné důvěře obyvatelstva. Nad některými rozhodnutími soudů zůstává zdravý rozum stát, vyvolávají u veřejnosti údiv, popřípadě vzbuzují vztek. A právě ona průlomová, tedy neočekávaná rozhodnutí přispívají k vytváření obecné nedůvěry v justici jako takovou a ve svých důsledcích ve fungování státu.
Více otázek než odpovědí
V těchto dnech byla veřejnost informována o dalším průlomovém soudním rozhodnutí, podle kterého má nemocnice zajistit ženám porodní asistentku při porodu doma. Je otázkou, zda si příslušná soudkyně vůbec domyslela, jak by toto její rozhodnutí měla příslušná nemocnice zajistit.
Jistě by se mohlo stát, že by se takovéto asistence mohlo najednou domáhat několik rodiček. Kde by příslušná nemocnice tyto pracovnice vzala? Vzhledem k neodkladnosti této péče měly by tyto asistentky být vzaty z těch, které slouží v dané době v nemocnici? Jak by byla zajištěna péče o pacientky na příslušném oddělení, ze kterého by byla takto uvolněna příslušná asistentka nebo asistentky?
Každá nemocnice je nyní tlačena (s celospolečenským přitakáním) k výrazné, až extrémní úspoře nákladů. Jak by tyto náklady vzrostly, kdyby nemocnice měly zajišťovat i asistence u domácích porodů? Jak by vypadala „produktivita práce“ těchto asistentek, kdyby každá měla na starosti jen jednu rodičku a trávila mnoho času přejížděním mezi jednotlivými domácnostmi? To jsou tedy ty kvantitativní aspekty onoho soudního rozhodnutí.
Toto rozhodnutí má však i své kvalitativní stránky. Na jaké úrovni by porodní asistentka mohla zajistit péči o rodičku v jejím domácím prostředí? Jak by řešila neočekávané komplikace při porodu? Kdo by nesl odpovědnost za případný nezdar u porodu? Jak by se řešilo případné odmítnutí porodní asistentky asistovat u porodů v domácích podmínkách? Jak by se řešila situace, kdy by v důsledku vyslání k domácímu porodu došlo k omezení péče na lůžkovém porodním oddělení, jež by mohlo mít za následek nezdar tamního porodu?
Ono rozhodnutí má navíc i svůj kulturní rozměr.
Chceme se vracet k rizikovým domácím porodům? Pro miliony žen v rozvojovém světě je možnost porodu ve sterilním prostředí zdravotnického zařízení s odbornou péčí nesplnitelným přáním.
Odtrženost od reality
Samozřejmě, že žena má právo se rozhodnout, kde chce rodit. Ale s každým právem je spojena i povinnost a odpovědnost. V daném případě odpovědnost ženy za neblahé důsledky, které mohou v domácích podmínkách v průběhu porodu nastat.
V daném rozsudku se soud odvolává na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého mají ženy právo na volbu místa porodu a stát má povinnost jim k tomu zajistit podmínky. Toto rozhodnutí však jistě není možné vykládat tak, že žena má právo se zcela libovolně rozhodnout o místě svého porodu. Jistě si lze představit různá extrémní místa, která jistě soud neměl na mysli (např. vysokohorské chaty a jiné těžko přístupné objekty). Měl tím jistě na mysli volbu místa v daném společenském prostředí obvyklého, což je u nás především zdravotnické zařízení.
Předmětné soudní rozhodnutí našeho soudu má i svůj morální aspekt. Vidíme, jak se celospolečensky rozrůstají snahy o legalizaci různých, často na hlavu postavených menšinových zájmů a jak se jim vytvářejí s velkými celospolečenskými náklady podmínky pro jejich realizaci. A na druhé straně jsou základní lidské jistoty postupně narušovány (jistota pracovního poměru, jistota bydlení apod.) a s odvoláváním se na nutnost šetřit veřejné prostředky jsou omezovány některé druhy péče (např. lázeňská péče či prodlužování čekací doby na operace).
Dané soudní rozhodnutí svědčí i o odtrženosti od reality těch, kteří v konkrétních záležitostech rozhodují. Jsem přesvědčen, že příslušná soudkyně si vůbec neuvědomuje důsledky a aspekty svého rozhodnutí tak, jak je zde uvádím a jak je uvádějí i zdravotničtí pracovníci, kteří se k tomuto rozsudku vyjadřovali.
Ring volný pro právníky
Rozhodnutí soudu jsou však pro příslušné subjekty závazná. A tak se nyní právníci dotčené nemocnice budou tímto případem zabývat, jak uvedla její mluvčí. Budou se vymýšlet různá nákladná organizační opatření, místo aby zvítězil zdravý rozum.
Zdravý rozum má u nás vůbec stále složitější cestu ke svému prosazení. Náš život se stále více sešněrovává různými předpisy, které jsou čím dál podrobnější, nepřehlednější a nesrozumitelnější. Tak například vidíme, že chystaný nový občanský zákoník má mít přes 3 tisíce paragrafů, přestože ten dosavadní jich měl jen několik set. I když nový kodex má do sebe zahrnout i některé další právní oblasti, je jasné, že popis práv a povinností se dále výrazně zpodrobňuje. Anebo z oblasti trestního práva.
Nový trestní zákoník z roku 2009 například trestný čin podvodu popisuje ve čtyřech paragrafech o 27 odstavcích, zatímco předchozí kodex popisoval tentýž trestný čin v jednom paragrafu se čtyřmi odstavci. A tak by bylo možno pokračovat. Místo, aby zákon popisoval především základní myšlenky vyjadřující vůli zákonodárce a soudy tento zákon aplikovaly na základě obecných zásad spravedlnosti a zdravého rozumu, vidíme, že zákony jsou čím dále detailnější, tím pádem složitější, nepřehlednější a nesrozumitelnější.
Takto se právo a soudní řízení stávají především arénou pro právníky, kteří budou vymýšlet různé kličky k prosazení zájmů svých klientů, místo aby tato oblast byla místem jistoty a zdrojem spravedlnosti pro laické občany.
(Autor je právník a ekonom)