Ruku v ruce s tímto jevem jde kriticky zvýšené riziko závažných profesních pochybení, snížená efektivita volených postupů i celého systému.
Není to stále dost alarmující? Pak lze nahlédnout do statistik: U lékařů mužů je o 70 % vyšší pravděpodobnost, se kterou v průměru dojde k úmrtí sebevraždou v porovnání s jinými povoláními. U žen lékařek se jedná o pravděpodobnost vyšší až o 250 %! U lékařů s intenzivními projevy syndromu vyhoření je pravděpodobnost závažného medicínského pochybení až o 400 % vyšší než u lékaře, který je „v pohodě“.
Efektivita léčby v ekonomických parametrech klesá u vyhořelých lékařů o další stovky procent. Zatímco pacienti vyžadují s lékařem intenzivní osobní kontakt, který podle řady studií může mít i významný vliv na celkovou úspěšnost léčby, vyhořelý lékař ho minimalizuje nebo se mu vyhýbá. Syndromem vyhoření tak trpí nejen lékaři a zdravotníci, ale i celý systém a v důsledku pak především pacient.
„Vyhořelý“ syndrom vyhoření
Pojem „syndrom vyhoření“ není diagnostickou kategorií a nemá ani významnější oporu v současných diagnostických systémech. Od roku 1975, kdy byl poprvé popsán, se s různými studiemi a doporučeními doslova roztrhl pytel. Lékaři tak o tento pojem z odborného hlediska prakticky ztratili zájem. Na druhou stranu při osobním rozhovoru téměř každý lékař uvede, že se ve své profesi cítí „vyhořelý.“
Syndrom vyhoření je obvykle definován jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí zvláště u profesionálů v pomáhajících profesí, které se projevuje jako silný prožitek vyčerpání a ztráty smyslu. Klíčovou složkou je emoční a kognitivní vyčerpanost, pocit „opotřebení“ a často i celková únava. Vyhořelý lékař přestává vidět smysl ve své práci, což se dále odráží v přístupu k práci, pacientům i systému zdravotnictví.
Syndrom vyhoření bývá často bagatelizován: „Každý je ze své profese někdy unavený, vyhořet může v podstatě i řidič tramvaje a pocity deprese prožije v životě každý.“ Toto bohužel není pravda. Řidič tramvaje může sice dospět do určité fáze otupělosti a ztráty zájmu o svoji práci, ale v žádném případě se nejedná o syndrom vyhoření. Taktéž syndrom vyhoření nelze analogizovat s depresí. Výzkumy prokazují pravý opak.
Zatímco deprese je spojena s hyperfunkcí hypotalamo-hypofyzární osy (HPA), syndrom vyhoření naopak s její hypofunkcí. Je tedy zřejmé, že se nejedná o depresi, ale stav vyčerpání – tedy dlouhodobého stresu. Studie zabývající se neuroendokrinním obrazem tohoto jevu přinášejí nálezy o statisticky snížené hladině ranního kortizolu u vyhořelých lékařů, výrazně nižším množství T lymfocytů (zvláště CD3+, CD4+ a CD8+) nebo se zvýšenou produkcí interleukinu-10 (IL-10) a zvýšenými hladinami DHEAS.
Syndrom vyhoření tak není pouze jakýmsi psychologickým konstruktem, ale jevem, který ve zvýšené intenzitě může lékaře přivést k sebevraždě nebo v dlouhodobém horizontu vést k závažným onemocněním, kritickému snížení kvality života v profesní i osobní rovině.
Vyhořívání lékaře jako součást profese
Syndrom vyhoření není stav, ale proces. Vědecké studie přibližně od 80. let 20. století přinášejí závažné informace o kritické provázanosti lékařské profese s procesem vyhoření. Řada prací prakticky napříč celým světem informuje o tom, že symptomy syndromu vyhoření jsou ve zvýšené míře přítomné již u studentů medicíny – a to přibližně v 28–45 %. Zásadní rizikový faktor zde pak představuje vstup do specializační přípravy.
Ta je považována za nejrizikovější faktor v rozvoji závažných projevů syndromu vyhoření, který se vyskytuje až u 75 % lékařů v této skupině! U lékařů, kteří již určité odbornosti, a tedy i pozice, dosáhli, se výskyt uvádí u 25–60 %, přičemž protektivními faktory jsou zde především mladší věk, život v manželství a děti.
Naopak rizikovými faktory jsou zvýšené ambice, sebevědomí nebo perfekcionismus. Tedy vlastnosti, které bychom od lékařů alespoň v jisté míře očekávali. U mužů se symptomy vyhoření projevují méně než u žen. To ovšem není dáno jejich sníženou citlivostí, pouze sníženou ochotou si emoční dopady prestižní profese připustit.
Jak hasit?
I při letmém pohledu do odborné literatury k tématu prevence a léčba syndromu vyhoření najdeme především nabídku individuálních doporučení a psychologických metod. Doporučení, že by lékaři měli odpočívat, věnovat se rodině, zájmům apod., jsou dnes v podstatě prázdnou frází. Běžný lékař na toto odpoví:
„A kde na to mám brát čas?“ V této souvislosti zahraniční zkušenosti otevírají v podstatě jediné možné řešení. Jestliže nechceme, aby zdravotnictví nezkolabovalo proto, že zkolabují lékaři, musíme se o ně začít starat.
Chceme, aby lékaři jednali hospodárně, aby se minimalizovaly medicínské chyby, aby pacienti měli pocit, že se jim lékaři skutečně věnují a vnímají jejich potřeby? Pak je nechme vydechnout a vytvořme jim podmínky pro výkon náročného povolání.
Toto je jediná cesta, jak zabránit procesu „vyhoření zdravotnictví“. Jinak se totiž může stát, že budeme mít skvělé nemocnice, propracované zákony a vyhlášky, ale nemocnice budou prázdné. Cítit bude pouze mírný zápach spáleniny.
STRES A SYNDROM VYHOŘENÍ LÉKAŘŮ V ČESKÉ REPUBLICE
Česká lékařská komora (ČLK) ve spolupráci s Psychiatrickou klinikou 1. LF UK a VFN v Praze iniciuje celonárodní výzkum na identifikaci hlavních stresorů u českých lékařů a zároveň zmapování výskytu syndromu vyhoření a jeho příčin.
ČLK vyzývá lékaře a lékařky lékařky a lékaře o zapojení do tohoto výzkumu, který by měl podat reprezentativní informaci o hlavních příčinách stresu a projevech syndromu vyhoření u českých lékařů a poskytnout tak velice důležitou informaci, kterou lze využít mj. při vyjednávání pracovních podmínek lékařů apod.
Zúčastnit se lze vyplněním elektronického dotazníku na adrese: