Nepodceňujme pláč

Pláč je jeden z neverbálních komunikačních prostředků. Člověk ho používá k uvolnění napětí, ale také jako emocionální signál, kterým sděluje druhým své psychické rozpoložení, případně prosbu o pomoc. V udržení fyzického a duševního zdraví hraje důležitou úlohu.

Slzy při lidském pláči mají jiné chemické složení než ty, jejichž fyziologickým úkolem je ochrana oka. Pláč slouží k redukci psychického napětí i jako emoční signál, kterým chceme druhým lidem něco sdělit. Složení slz je závislé na tom, zda pláčeme z radosti, zármutku, dojetí či bolesti.

Klasifikace různých druhů pláče

Pláč z bolesti: Subjektivní prožitek bolesti má emocionální aspekt, objevuje se neklid, depresivní nálada, pláč. Pláč z bolesti bývá doprovázen bolestivou grimasou (zaťaté zuby, sevřená ústa, vrásky kolem úst, přivřené oči, zkrabatělé čelo, dopředu protáhlý nos). Tlumivý účinek na bolest má pláč díky vyplavování endorfinů, hormonů, které způsobují dobrou náladu (11).
Pláč ze vzteku: Slouží k tomu, aby člověk získal dominanci, ovládl druhé, kontroloval situaci. Na druhé straně může být vyjádřením aktivity, nespokojenosti s vývojem situace a může situací osobní výzvy potencovat k vyššímu výkonu.
Pláč ze smíchu: Silný smích může vyvolat slzy, říká se „směje se, až pláče“. Je to reakce na radost, příjemný podnět.
Pláč ze zoufalství: Doprovází situace typu beznaděje, mluvíme o hopelessness-helplessness syndromu (3, 9). Při něm člověk zažívá pocit naprosté bezmocnosti a beznaděje tváří v tvář určité situaci, má subjektivní pocit neschopnosti situaci řešit.
Pláč z vyčerpání: Deprese z vyčerpání se dostavuje při tělesném či psychickém vypětí u lidí, kteří po dlouhou dobu přemáhali své síly. Stav může začít křečovitým pláčem, pak se dostavuje pocit tělesné únavy, apatie, celkové zhroucení. Pláč se může objevit jako první příznak syndromu vyhoření (3).
Pláč ze smutku: Je třeba rozlišit pláč z přirozeného zármutku a pláč při patologicky smutné náladě. Zármutek nad ztrátou něčeho, tzv. nekomplikované truchlení, je normální. Jsou to situace, kdy je k pláči důvod, a v takových případech není správné potlačovat smutek a bolest (10).
Rituál pláče při zármutku mají mnohé národy. Jako příklad lze uvést pohřební slavnosti Maorů s rituálním lkaním pro mrtvého, kdy nejstarší žena z rodu lamentuje dlouhým srdceryvným naříkavým zpěvem. Tři dny očistného a nekontrolovaného pláče nakonec vedou k oslavě. Vše se odehrává ve velmi přátelském duchu, lidé sdílejí bolest s pozůstalými, ale zároveň vyjadřují, že život jde dál (2).
Naproti tomu pláč při chorobném smutku nemá příčinu, nemocný propukne v pláč proti své vůli, a i když se může cítit trapně, nedokáže pláč zvládnout. Pláč bez příčiny bývá doprovodem endogenní deprese, nekontrolované epizody pláče se mohou vyskytovat při degenerativních onemocněních, například Alzheimerově chorobě. Vyžadují speciálně zaměřenou léčbu.

Pláč v historii

Historický přístup k pláči se mění. Jsou kultury, kde pláč znamená projev slabosti, který patří do soukromí. U mužů je pláč přímo zakazován, chlapci často slýchají větu „muži nepláčou“. V moderních kulturách vymizely rozdíly ve výchově obou pohlaví a při maximální orientaci na úspěch a výkon je pláč obecně u obou pohlaví považován za projev rozmazlenosti. Na druhém pólu stojí názor, že pláč je po staletí používaná odpověď člověka na tísnivou situaci a psychice prospěje jako prostředek uvolnění nahromaděných emocí. Přístup k pláči se v posledním desetiletí změnil v Japonsku, kde panovala tradice vyzařovat optimismus a nedávat najevo emoce na veřejnosti. Dnes tam platí spíše přístup, že pláč pomáhá zvládat stres, odbrzďuje potlačené emoce a odplavuje z mysli starosti. Operátor, který provozuje web Poplačme si, Yasushi Kamata, říká: „Celé mé tělo zachvátil stres, když jsem se před pěti lety rozvedl, pak jsem se začal dívat na slzavé filmy a najednou jsem zjistil, že se cítím mnohem lépe. Doporučuji využití dojímavých filmů jako prostředku k vyvolání pláče na svých stránkách.“ (7)

Osobnost a pláč

Plačtivost lze vnímat jako jeden z osobnostních rysů. Jsou temperamentové typy silné, které pláčou málokdy, na druhé straně u melancholických, slabých typů vyvolá sebemenší podnět nával pláče. U dětí mluvíme o uplakáncích či slzavém údolí, dospělí o sobě prohlašují „jsem taková plačka“. Dědičnost, rodinné prostředí, výchova, to vše jsou faktory, které plačtivost ovlivňují.

Pláč jako emocionální projev

Význam pláče spočívá v jeho cíleném využití jako prostředku uvolnění a vybití emocí.
* Terapeutický pláč: Pro zdravotnické pracovníky, psychology i příslušníky dalších profesí, kteří řeší lidské problémy, bývá setkání s plačícím klientem časté. Klient se obvykle omlouvá, hledá kapesník, je zaskočen tím, že na něho přišel projev slabosti. V takových případech platí věta: „Nestyďte se plakat!“ Osmiletá dívenka se v nemocnici zeptala: „Smím plakat, nebo bych měla být statečná?“ Její otázka zazněla v okamžiku, když ji vezli na chirurgii k amputaci nohy (6). Často nazíráme na pláč jako na nedostatek odvahy a disciplíny. Je to však cenný prostředek navozující uvolnění a mnohé terapeutické školy s ním přímo pracují. Využívá se v různých formách abreaktivních terapií, při skupinových psychodramatech, terapiích rodinných konstelací, jogínských cvičeních. Může být doprovodem holotropního dýchání (1) či emoční reakcí na terapii pevným objetím (8).

* Pláč v běžném životě: Plakat na veřejnosti není ostuda, není třeba se omlouvat, pokud má člověk problém, příčinu. Zadržovat ze všech sil pláč znamená ubírat si sil. Margaret Crepeau v 80. letech minulého století zkoumala v rámci disertační práce více než stovku mužů a žen a zjistila, že zdraví lidé mají pozitivní přístup k slzám a pláčou častěji než pacienti trpící žaludečními vředy a kolitidami, nemocemi spojenými se stresem (5, 11). Crepeau říká: „Smích a slzy jsou svou povahou přírodní léky. Můžeme snížit stres, nechat odplavit negativní pocity a nabít tělo energií. Jsou opravdu nejlepším přírodním zdrojem.“

* Volání o pomoc, slitování: V případě pláče jako prostředku neverbální komunikace by měl pláč navodit mezi lidmi pocit sdílení, soucitu. Slzy budí v druhých lidech důvěru a účast. Dlouhodobý a nepřirozený pláč však vyvolává u druhých lidí nepochopení a odtažitost, takže svou úlohu sociálního signálu neplní. Jde o pláč hysterických osobností, emocionálních vyděračů, manipulátorů (12). Příkladem vyvolávajícím rozporuplné pocity je módní vlna emo kultury mladých založená na smutku a vyjadřování depresivních pocitů (4).

Výraz obličeje prozrazuje, v jakém emočním rozpoložení člověk je. Potlačovaný pláč se mimo jiné projeví stažením krčních svalů a brady a časté potlačování zanechá stopy v podobě vrásek. Výzkumníci uvádějí, že lidé, kteří se vypláčou, nejenže se cítí lépe, ale i lépe vypadají (13). Umět se vyplakat znamená mít kontakt se svými emocemi a umět zvolit praxí ověřený relaxační prostředek.


O autorovi: PhDr. Zdeňka Židková, psycholog (www.psvz.cz)

Nepodceňujme pláč
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů