1. První pomoc vůbec neposkytnou
Chodíme kolem a děláme, že je nevidíme. Nebo je spíš nechceme vidět. Pán, který se „válí“ na lavičce, je jen zfetovaný, a pomočená žena ležící na ulici to nejspíš přehnala s pitím, uklidňujeme své svědomí, aniž bychom se o jejich stavu jakkoli přesvědčili. Ten údajný feťák je přitom těžký diabetik upadající do hypoglykemického šoku, a žena ležící na zemi právě prodělala epileptický záchvat. Oběma by měla být neodkladně poskytnuta první pomoc.
Dalším scénářem, který je bohužel velmi častý, je přenechávání odpovědnosti na druhých. Lidí, kteří se kolem raněného shromáždilo je tolik, že naše pomoc už není třeba, ať ho zachrání někdo z nich říkáme si. Ale co kdyby na to samé spoléhali všichni ostatní? Občas se tolik bojíme veřejného vystupování, že raději tiše pozorujeme, jak nezkušený zachránce svým nesprávným jednáním stav raněného ještě zhoršuje. Hlavně, že se neztrapníme.
Jak správně postupovat? Nikdy nepodceňujte situaci. A to ani v případě, že vás raněný sám ujišťuje o tom, že je v pořádku. O tom, zda lékařskou péči potřebuje či nikoli, nerozhoduje on ani vy, ale operátor, který je za rozeznání vážnosti situace zodpovědný. Nebojte se s pomocí začít, když následně zjistíte, že jí není třeba, můžete přeci přestat. A pokud se pomoci bojíte, pamatujte na to, že nějaká pomoc je vždy lepší než žádná. V mnoha případech totiž rozhodují vteřiny. Ty vteřiny, během kterých se rozmýšlíte.
2. Spoléhají na stabilizovanou polohu
Pokud se k pomoci rozhoupeme, narazíme často na další překážku. Nemáme ani ponětí, jak postupovat. Svým jednáním tak zraněnému můžeme ještě více uškodit. Mezi nejčastější chybné manévry patří špatné napolohování pacienta. Ačkoli nás ve školách učili, že stabilizovaná poloha (s trochou nadsázky) vyřeší všechno, jsou situace, ve kterých se její použití výslovně nehodí. Otočit pacienta do stabilizované polohy totiž můžeme pouze v případě, že dýchá!
A právě tady lidé chybují nejčastěji. Otáčí raněného i v případě, že lapá po dechu. Lapavé dechy však nejsou příznakem dýchání, ale zástavy krevního oběhu. Intervaly mezi jednotlivými „nádechy“ se navíc postupně prodlužují, až nakonec vymizí a pacient přestane dýchat úplně. Pokud je raněný ve stabilizované poloze, nemusíme si toho vůbec všimnout.
Jak správně postupovat? Zraněného, který nereaguje ale dýchá, ideálně ponecháme na zádech a budeme pečlivě sledovat. Doporučuje se zaklonit hlavu, čímž mu lépe zprůchodníme dýchací cesty. V případě, že pacient lapá po dechu, zahájíme masáž srdce. Stabilizovaná poloha je vhodná tehdy, kdy jsou lidé při vědomí a hrozí u nich reálné riziko zvracení.
3. Neumí nahmatat puls
Ačkoli většina lidí ví, kde přibližně puls hledat, jeho nahmatání končí v polovině případů chybně. Laik často dojde k závěru, že raněný puls má, ačkoli tomu tak není. A proč? Ve stresové situaci, jakou poskytování první pomoci bezesporu je, cítí většina „zachránců“ v prstech vlastní tep a ten mylně přisuzují pacientovi.
Poskytli jste někdy první pomoc?
Kvůli chybnému přesvědčení pak nezahájí srdečný masáž a postižený tak přichází o cenné vteřiny. Místo toho se zachránce marně snaží o zprůchodnění dýchacích cest a umělé dýchání, protože je přesvědčen o tom, že ačkoli má raněný tep, tak nedýchá.
Jak správně postupovat? Pokud postižený nedýchá nebo nedýchá pravidelně, zahajte okamžitou resuscitaci. Nemusíte se bát, že byste ho svým jednáním vážně ohrozili. V případě, že byste se při zjišťování tepu a dechu zmýlili a on dýchal, bude pro něj stlačování hrudníku tak bolestivé, že se začne bránit. V tom okamžiku s masáží srdce ihned přestaňte.
4. Pokoušejí se vytáhnout jazyk
Pokusy o vytažení jazyka jsou předem odsouzeny k nezdaru, přesto se o to lidé často pokouší. Jazyk ale velmi klouže, navíc hrozí riziko poranění o zuby, a to jak vám, tak postiženému. Ten může krev vytékající z nové rány navíc vdechnout. O zastaralých metodách, mezi které patří připíchnutí jazyka spínacím špendlíkem k dolnímu rtu, ani nemluvě.
Jak správně postupovat? Řešení je mnohem jednodušší. Není třeba složitě vytahovat kluzký jazyk, ani jej drastiky přišpendlovat ke rtu, aby nezapadl. Bohatě stačí, když pacientovi zakloníte hlavu, čímž mu dýchací cestu jednoduše a bezbolestně zprůchodníte. Kdybychom mu hlavu naopak předklonili nebo podložili, dýchací cesty mu uzavřeme a dotyčný se může udusit.
5. Používají sílu při manipulování s pacientem v křeči
V momentě, kdy pacient prožívá křeče, má svaly napnuté na maximum. Jakákoli afektovaná manipulace s ním ho tedy může zranit. Netahejte ho proto za ruku ani se mu silou nepokoušejte vypáčit čelist, aby se neudusil. Ačkoli může tento stav vypadat opravdu hrozivě, tím, že na něj budete sahat, mu pravděpodobně ublížíte ještě víc, než by si vlivem záchvatu ublížil on sám.
Jak správně postupovat? Většina křečovitých stavů je spojena s epilepsií, jejíž záchvaty možná vypadají děsivě, sami o sobě však život ohrožující nejsou. Jejich délku ani průběh navíc nijak neovlivníme, a tak se musíme soustředit jen na preventivní opatření. Můžeme například z okolí pacienta odstranit ty předměty, o které by se mohl poranit. Po skončení záchvatu, který trvá většinou méně než 2 minuty, položíme pacienta na záda, zakloníme mu hlavu a kontrolujeme dýchání.
