Právníci na ministerstvu, říkával Palouš v roce 1999, se spíše snaží vše zapírat, zatímco vládní zmocněnec pro lidská práva, věren zásadám Charty 77, přiznává i neodhalená pochybení, slibuje nápravu a doma se jí u vlády domáhá. Pro Palouše to byly přímo dvě různé školy. Nejen že výsledkem té druhé bylo zlepšování poměrů, ale ČR získávala v OSN a EU kredit státu, který ochraně lidských práv sám pomáhá a v sebekritice je i iniciativní, a může pak lépe kritizovat nepravosti ve světě.
Při zveřejňování a sebekritice by nás neměli odradit lidé, kteří ani evropské poměry neznají, a věci vidí černo-bíle. Jak to, ptala se americká členka Výboru pro lidská práva při OSN v Ženevě zástupce ČR, že pokračujete ve sterilizaci romských žen, když jste už všechny sterilizovali? Liga lidských práv z Brna stojící dnes před Výborem pro odstranění diskriminace žen při OSN, ale neseriózní není.
Na 80 stran stanoviska veřejného ochránce práv Otakara Motejla z prosince 2005 dokládá i jeho postup. Ochránce nemá působnost na lékaře a zdravotnická zařízení, a proto 80 stížností na sterilizaci Romek postoupil ministerstvu zdravotnictví. Hodnotil pak jeho závěry a činnost jeho poradního sboru, jak mu to zákon ukládá. Sbor pokračoval v přístupu ministerských právníků z roku 1999. Pochybení při dodržování platné směrnice ministerstva z roku 1971 o provádění sterilizace jsou podle ombudsmana větší, než je ministerstvo ochotno přiznat.
Sterilizaci Romek jako součást populačních opatření čs. stát nikdy nevyhlásil. V roce 1990 zrušil peněžní dávky za sterilizaci. Přesto má i ČR za rozhodnutí lékařů a nemocnic a hlavně za nátlak sociálních pracovníků i právní odpovědnost. V ČR problém sterilizací prováděných s nepřijatelnou motivací nebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem vyrovnat se s touto skutečností, píše Motejl.
Snad stejný společenský význam jako půldruhaletá práce právníků kanceláře veřejného ochránce práv a Motejlova právní poctivost má ale činnost Roma, jehož manželku, hluchou a negramotnou, sterilizovali v 90. letech (!) ve vsetínské nemocnici, a který pak nešťastné romské ženy dával dohromady při jejich protestu. Motejl i manžel oné Romky, který se vůbec první na ombudsmana obrátil, když zjistil, že už nemohou mít děti, zvedli laťku občanské společnosti spolu.
Ochránce nyní navrhuje změnu zákona, aby byl souhlas se sterilizací svobodný, informovaný a kvalifikovaný. Chce i výuku mediků a povinné vzdělávání lékařů. Mnozí totiž stále v plném rozsahu neuznávají práva pacientů, je to věc tradic. Podle švédského vzoru navrhuje Motejl dokonce zvážit právní úpravu odškodnění těch žen, kde odpovědnost státu za terénní praxi sociálních orgánů státu je zřejmá.
Sterilizace nebyla genocidou, nebyla ani přímou perzekucí Romů. Poškozeny byly i neromské ženy - oběti sociálního inženýrství a tehdejší státní představy o „správné“ rodině s třemi dětmi. Charta 77 už v roce 1978 v dokumentu o postavení Cikánů-Romů kritizovala stát, že vidí řešení problému romské menšiny v jejím splynutím s většinou. Jestliže trvalé neúspěchy této politiky, psala Charta, nepovedou k důslednému přehodnocení všech jejích komponent, ocitnou se čs. instituce velmi brzy v situaci, kdy budou muset čelit obviněním, že se dopouštějí zločinu genocidia.
V dnešním řízení před výborem v sídle OSN v New Yorku není ombudsman pro výbor stranou sporu, jeho stanovisko výbor nezkoumá. Český stát proti kritice Ligy lidských práv a dalších skupin zastupuje vláda a ministerstva. Náměstek ministra práce a sociálních věcí Čestmír Sajda sice jistá „administrativní“ (rozuměj správní) pochybení při sterilizacích připouští - Motejlovo stanovisko je dokládá, a tak je nemůže nepřiznat. Ale v žádném případě nedošlo k nedobrovolné sterilizaci, tvrdí.
Pokud tím chce náměstek říci, že žádnou ženu v Československu či později v ČR nesterilizovali přímo fyzickým násilím, má jistě pravdu. To, že mnoho z nich ale nevědělo, že budou sterilizovány a jaké to bude mít důsledky, je také už prokázáno. Čestmír Sajda pokračuje v tradičním mlžení a zapírání, které známe jako jednu ze dvou Paloušových škol, tedy onu školu právníků ministerstva zahraničí z roku 1999.
Petr Uhl, Právo