Abdal Hamíd Nafawá, lékař z jižního Iráku, v rozhovoru o české polní nemocnici v Basře a rozdílech mezi Čechy a Iráčany říká: V Česku má všechno svůj řád. To se u nás nevidí…
Praha - Kliďasové, kteří umějí svou práci, a pokud mohou, pomohou. Tak vidí Čechy lékař z jižního Iráku Abdal Hamíd Nafawá. Před měsícem přijel z jihoirácké Basry na stáž do pražské Fakultní nemocnice v Motole. „Překvapilo mě tu skoro všechno,“ říká v rozhovoru pro HN. „Česko je dosud první západní zemí, kterou jsem navštívil.“
hn: Co má irácký lékař, jako jste vy, společného s Českou republikou? Odkud znáte Čechy?
Jsem kardiolog, pracuji v jihoirácké Basře. A jak víte, v Basře byla česká vojenská nemocnice. Mé město je z velké části zničeno. Válka - nejen tahle, ale i ta s Íránem v osmdesátých letech - těžce zasáhla naše životy. Dlouhá léta jsme trpěli sankcemi a vším, co íránsko-irácký konflikt způsobil. Teď se snažíme zemi i Basru obnovit. Chceme, aby konečně začalo fungovat třeba zdravotnictví. A v tomto ohledu je nesmírně cenná pomoc lidí z Česka. Vlastně zemi rekonstruují spolu s námi.
hn: Jakou pomoc máte na mysli?
Česká nemocnice v Basře zachránila spoustu lidí. Lékaři z Česka se u nás postarali hlavně o děti. Než do našeho města přišli, trpěly tyhle děti chorobami, které jsme my v Basře nedokázali vyléčit. Některé se po letech strádání dostaly až do Prahy, kde je operovali naši čeští kolegové. Češi nám navíc chtějí pomoct otevřít kardiologické centrum. V Basře zatím nic takového neexistuje. A to přesto, že tamní nemocnice mají pečovat o zdraví pěti miliónů lidí - tří miliónů přímo z města a dvou miliónu z jeho okolí. Kardiologické centrum je přitom jen v Bagdádu.
hn: Proto jste na stáži v pražské Fakultní nemocnici Motol a ne třeba v sousedním Německu?
Naši čtyřtýdenní stáž v Česku zorganizovalo české velvyslanectví v Kuvajtu spolu s Mezinárodní organizací pro migraci. Do Česka jsme ale chtěli i z jiného důvodu: Věděli jsme, že čeští kardiologové mají obrovské zkušenosti. Já osobně jsem o nich přečetl spoustu vědeckých článků. I zdejší klinika, nemocnice Motol, má vynikající pověst.
hn: Měl jste před odjezdem z Iráku o téhle zemi nějaké informace?
Ano. V Basře jsme potkávali spoustu českých vojáků.
hn: A ti vám vyprávěli, odkud pocházejí?
Ano. Kromě toho jsem si o Česku hodně přečetl na internetu. Potkal jsem také přítele lékaře, který šest měsíců spolupracoval s českou misí v Basře. A ten mi říkal, že Češi jsou přátelští, že chtějí pomáhat druhým. A že kdyby mohl pro jakéhokoliv Čecha cokoliv udělat, udělal by to.
hn: A vaše osobní zkušenost? Co třeba česká mentalita? Je hodně jiná než mentalita Iráčanů?
To tedy rozhodně je (smích). Je to něco úplně jiného, dva různé světy. Tady má všechno svůj řád, všechno je perfektně organizované. To mě tu zaujalo asi ze všeho nejvíc. Každý má své místo, je loajální, v práci se nerozčiluje, není přehnaně výbušný a emotivní. Čech prostě udělá to, co je třeba. A to velmi profesionálně.
hn: A Iráčan?
U toho je to přesně naopak. Rozčiluje se, vzteká, dává průchod svým emocím. To vy jste oproti nám hrozně tišší a klidní. Děláte věci pořádně a přitom úplně v klidu. To se v nemocnicích v Basře hned tak nevidí.
Navíc: Máte - na rozdíl od nás - všechno, co chcete a potřebujete. Nemusíte překonávat zbytečné překážky, v práci máte veškeré vybavení. To u nás není k mání skoro nic. Pokud něco v Iráku chcete, musíte si to tvrdě vybojovat. Spousta věcí běží naprosto neorganizovaně, živelně.
hn: Takže typický Čech je podle vás kliďas…
Ano. Je to bezproblémový kliďas, ochotný pomáhat. Ovládá svou práci, je loajální ke své zemi.
hn: Jak moc se změnil život Iráčanů od pádu Saddáma Husajna? Jak se vám žilo tehdy, jaké je to dnes?
Byl to obrovský skok. Vrátili jsme se ke svobodě, která nám za Saddáma chyběla. Ale ještě nejsme u konce, spousta změn nás teprve čeká.
hn: Co třeba?
Je toho moc. Například všechno, co souvisí s lidskými právy, s právy žen. Jak víte, obrovským problémem je bezpečnost. Někteří lidé, kteří se za minulého režimu měli dobře, chtějí podkopat nové pořádky. A tak útočí.
hn: Co na to říkají vaši známí, rodina?
Drtivá většina z nich útoky odmítá. Říkají, že malá skupinka atentátníků útočí na svobodu všech ostatních, kteří konečně chtějí žít normálně, v míru.
hn: Byl jste někdy předtím v Evropě?
Ne. Tohle je má vůbec první návštěva Evropy.
hn: Ale za hranice Iráku jste se dostal…
Navštívil jsem spoustu zemí - třeba Jordánsko, Kuvajt, Egypt. Ale tohle je má první cesta od konce války. Dřív to bylo strašně složité, vycestovat vlastně ani nešlo. Za minulého režimu bylo pro iráckého lékaře nesmírně obtížné odjet na stáž do nějaké vyspělé země.
hn: Bylo něco, co vás po příjezdu do Prahy překvapilo?
No, pochopitelně. Třeba nádherná, magická příroda nebo to, jak zacházíte s památkami. Byl jsem u vytržení skoro ze všeho. Mile mě překvapili i zdejší lidé. Když jsem se ztratil někde v Praze, vždycky mi někdo ochotně pomohl. Také kolegové z Motola nás přijali skvěle.
hn: Takže kdybyste se měl rozhodovat znovu, přijel byste do Prahy zas?
Pochopitelně. To je úplně jasné. Vůbec bych se nemusel rozmýšlet.
hn: Kam všude jste se v Česku podíval?
Na spoustu míst. Navštívil jsem Karlštejn, Konopiště. V Praze jsem byl také v nákupních centrech, třeba na Smíchově a v Tesku. Praha je plná nádherných míst. Všechna jsme samozřejmě vidět nestihli. Bezvadně tu také funguje hromadná městská doprava. Metro, ale i ta spousta autobusů a tramvají… Je to vážně skvělé.
hn: Co jste tu nakupoval?
To, co mi poradili: skleničky z krystalu, tradiční oplatky, obrázky historických míst Prahy.
hn: Potkal jste se s nějakými Iráčany?
Je pravda, že jich tu žije hodně. Někteří z nich jsou velmi významní a známí i u nás. Ale nevyhledal jsem je. I když … počkejte, narazil jsem tu na lidi přímo od nás z Basry. Byli to rodiče iráckých dětí, které v motolské nemocnici operovali pražští lékaři. Bylo to jako ve snu: Doma se nepotkáte a tady - tisíce kilometrů od našeho města - ano. Tak moc se jim tu líbilo, že chtěli zůstat. Bohužel to nešlo.
Zuzana Kleknerová, Hospodářské noviny, 20.7.2004