„Práce nás oprošťuje od tří velkých zel: od nudy, nectnosti a potřeby,“ směje se a cituje Voltaira. Kritizuje francouzský zákon, který stanoví pětatřicetihodinový pracovní týden, protože to podle něho „zničilo zdravotnictví“.
„Mám rád kontakt s pacienty, oni mě mají rádi a já mám rád je, nechtějí, abych odešel, a tak zůstávám,“ říká. Připouští, že jen zřídka na něho padá únava. „Jsem zároveň vědcem a rád stanovuji diagnózu a zjišťuji, co je příčinou nemoci,“ dodává.
Tento dlouhán s bělostnými vlasy a překvapivě hladkým obličejem, pravděpodobně doyen francouzských lékařů, přijímá každého jitra své pacienty ve své ordinaci zřízené v bývalém obchodě jeho rodičů. Fotografie, na níž je zachycen jako osmdesátiletý při jízdě na kole, odhaluje jedno z tajemství jeho mladistvosti: cyklistiku.
Jeho ordinaci zaplňují lékařské knihy, na stole má neustále vyzvánějící mobilní telefon. „Dobrý den, Aline, ano, přijdu odpoledne,“ „Brzy to bude, Anne, buď zdráva“, „Ano, Catherine, přijdu tě navštívit,“ odpovídá doktor Le Men v přestávce mezi dvěma pacienty. Většinou jde o staré a často osamělé lidi.
„Mám i nové pacienty, ale mladí lidé většinou nechtějí chodit za starcem, jezdí za mladým“ do lékařského domu v Callacu, kde je ostatně všem lékařům více než pětapadesát let. „A když ten mladý neudělá svou práci dobře, přicházejí za mnou,“ žertuje.
Odpoledne jsou vyhrazena návštěvám, a to tak dlouho, jak to je třeba, včetně nocí a víkendů. Doktor Le Men jezdí kilometry za volantem jednoho ze svých tří automobilů.
K pacientům vstupuje bez klepání, sdílí s nimi jejich rodinné vzpomínky. Měří jim krevní tlak, píše recepty, někdy jim vyplňuje kdejaké úřední formuláře.
„Povolání lékaře vyžaduje celé srdce, lékař se stává součástí rodiny nemocných,“ vysvětluje. Devětasedmdesátiletá Aline se zotavuje z plicního edému. „Nevím, co by se mnou bylo, kdyby tady už nebyl,“ svěřuje se.
„Když člověk dělá dobře svou práci, věk nerozhoduje. V lékařském domě říkají, že doktor Le Men opravdu umí léčit,“ ujišťuje pětašedesátiletý farmář Emile Dohollou, jemuž lékař měří tlak.
Le Men se narodil 26. září 1921 v Callacu a praxi začal provozovat v 50. letech.
„Nebyly tehdy léky, musel jsem si vystačit s tím, co se mi podařilo sehnat. Musel jsem být zároveň lékárník, dentista…. Dělal jsem také chirurgické zákroky a porody,“ vzpomíná a uvádí příklad jedné pacientky, která osmkrát porodila doma.
„Setkávali jsme se se záškrtem a černým kašlem: očkování pak odstranilo mnoho nemocí,“ říká a vzpomíná, jak musel jezdit na návštěvy na kole nebo na motorce, někdy i na koni, a to za každého počasí.
V kantonu Callac, který má 6500 obyvatel, si někteří kladou otázkou: „Je pořád schopný odvádět dobrou práci?“ přiznává starostka Callacu Carole Le Jeunová. „Nikdy na něho však nebyly stížnosti a další lékaři uznávají, že jim doktor Le Men významně pomohl,“ říká. „Pro naši obec je přínosem, může předávat spoustu zkušeností,“ dodává.
Průměrný věk praktických lékařů ve Francii je podle Atlasu lékařské demografie z letošního roku dvaapadesát let.