Tento jev se rozšířil v 90. letech, ale dnes nabývá nových rozměrů s tím, jak statisíce takových lidí stárnou. V oficiálních statistikách jsou zahrnuty jen osoby mladší devětatřiceti let. Podle poslední vládní studie na toto téma z roku 2016 se však počet lidí odříznuvších se od společnosti odhaduje na půl milionu.
Aby úřady lépe obsáhly rozsah tohoto problému, rozhodly se letos realizovat první celostátní šetření týkající se hikikomori ve věku od čtyřiceti do devětapadesáti let.
Pan Ikeida patří do kategorie hikikomori, která označuje každou osobu, která více než půl roku zůstala uzavřená doma, nechodila do školy nebo do zaměstnání a neudržuje kontakt s nikým, ani se členy vlastní rodiny.
Doba izolace je stále delší. Podle studie z roku 2016 více než třetina dotázaných osob uváděla, že se uzavřela před společností po dobu více než sedmi let, zatímco v roce 2009 to bylo jen 16,9 procenta.
Pan Ikeida je absolventem prestižní Tokijské univerzity a v 80. letech, v období ekonomického růstu, pracoval pro několik velkých firem.
„Šel jsem na dobrou univerzitu, jak si přáli rodiče, a snažil jsem se přizpůsobit společnosti,“ svěřuje se muž vystupující pod nepravým jménem.
„Když jsem však dostal nabídky práce, uvědomil jsem si, že se budu muset celý život přizpůsobovat, a byl jsem zoufalý. Nemohl jsem nosit oblek. Měl jsem pocit, že moje srdce je zlomené,“ říká. Neschopen snést tento tlak rozhodl se uzavřít ve svém pokoji. Je to už tři desítky let a on za tu dobu téměř nezměnil svůj způsob života.
Proč se člověk stává hikikomori? Tento jev zůstává málo srozumitelný, ale studie uvádějí, že se tak děje v důsledku špatných vztahů na škole nebo v zaměstnání nebo v důsledku toho, že člověk nenalezl práci.
„Víme jen, že tito lidé byli týráni nebo šikanováni anebo měli problémy ve vztazích v zaměstnání,“ říká psycholožka Kayo Ikedová, která vede poradnu pro rodiče.
Pan Ikeida tráví většinu dnů u počítače, kde rediguje blog a píše články o své situaci. Popisuje, jak ho matka bila, když nebyl dost pilný ve studiu, a vyvíjela na něho silný psychický tlak.
Není ve styku se svou rodinou, ale mnoho hikikomori zůstává u rodičů a tím je dostává do obtížné situace, jak z hlediska finančního, tak emočního.
„Rodiny hikikomori pociťují velkou hanbu. Skrývají svou situaci a izolují se, nejsou schopné požádat o pomoc,“ uvádí psychložka Rika Uedová, která pracuje pro sdružení rodičů. „Myslím, že takové okolnosti přispívají k dalšímu uzavírání se před společností,“ dodává.
Již několik let japonská vláda vyčleňuje finance na řešení tohoto problému. Ministr zdravotnictví požadoval pro svůj resort na letošní rok o 2,53 miliardy jenů (asi 500 milionů Kč) zejména na pomoc hikikomori, aby mohli získat vhodné zaměstnání.
Mnozí experti soudí, že japonská společnost a její vzdělávací systém jsou příliš přísné a že řešení je třeba hledat různými cestami.
Pan Ikeida žije ze sociální podpory a ze psaní článků. Trpí hlubokou depresí a zoufale si přeje ze své situace vybřednout. V minulosti požádal rodiče, aby ho doprovodili k psychiatrovi, ale ti to odmítli.
„Chci, aby společnost pochopila, že nejsme blázni,“ povzdychne si. Největší strach má z toho, že zemře osamělý. To je další problém označovaný ve stárnoucím Japonsku jako kodokuši.
„Nechci tak umřít. Nechci, aby mě našli v rozkladu. Možná bych měl požádat o více návštěv zdravotnických služeb? Zároveň si to ale nepřeji,“ říká.