Ať už měřeno počtem obětí, postižených rodin či národů nebo dopadem na hospodářství, epidemie AIDS je smrtelnější globální hrozba než ta, kterou představují teroristické skupiny. Ale téměř nikdo z toho nevyvodí logický závěr: válka proti AIDS je mnohem důležitější než válka proti terorismu. Účastníci této války - lidé žijící s AIDS, jejich rodiny a přátelé, profesionální zdravotníci či dobrovolní aktivisté - bojují pouze jim dostupnými, a to značně omezenými prostředky. Jedna zpráva za druhou nám říká, co je potřeba udělat. Nicméně prostředky vynaložené na boj s AIDS jsou spíše almužnou, pouze zlomkem částky, oproti té, která byla poskytnuta jako odezva na události z 11. září. Před šesti měsíci se do New Yorku sjeli představitelé mezinárodního společenství na zvláštní setkání Spojených národů s cílem dohodnout se na jednotné strategii v boji proti AIDS, jež označili za nejhorší epidemii, se kterou se kdy lidstvo setkalo. Vzájemná shoda v základních otázkách nasvědčovala, že vůdčí osobnosti brzy přejdou od slov k činům. Kofi Annan se zasadil o schválení návrhu Světového fondu na zvláštní výdaje s cílovou částkou 10 miliard dolarů. Nicméně 1. 12., na Mezinárodní den boje proti AIDS, zástupci mezinárodního společenství a média vydali pouze zběžné doplnění posledních údajů OSN pro rok 2001: počet úmrtí vzrostl o tři milióny, počet nově infikovaných HIV o pět miliónů, celkový počet osob s HIV/AIDS se vyšplhal na 40 miliónů, z nichž 28 miliónů žije v Africe. A Světový fond získal nakonec pouhých 1,6 miliardy dolarů, a to v závazcích, zahrnujících víceleté příspěvky. G. W. Bush nasadil americkým příslibem 200 miliónů laťku nízko, a další země jeho příkladu následovaly. Za pár let se lidé budou ptát na AIDS podobně, jako se ptali v případě holocaustu nebo genocidy ve Rwandě: „Jak to, že o tom věděli a nic nepodnikli?“ Důvodem ale není, že bychom nevěděli, co dělat. Základní kroky byly jasně dohodnuty v New Yorku: preventivní opatření, jako kondomy a osvěta o bezpečném sexu, jsou stěžejní. Ženy, které jsou nákaze více náchylné, musí mít právo a svobodu volby ve svém vlastním sexuálním životě. Léčby, včetně užití antiretrovirálů, musí svou dostupností povzbuzovat naději a zároveň vůli podstoupit testy. Zdravotnické systémy musí být schopny čelit epidemii tím, že budou léčit oportunistické, ale i jiné nemoci, a zamezovat přenosu infekce HIV z matky na plod. Ovšem to, co chybí, jsou peníze na uskutečnění těchto opatření. Zvláštní vyslanec OSN Stephen Lewis dodává: „Po celém africkém kontinentu uskutečňujeme různé projekty a programy, jež jsou úspěšné. Jenže háček je v tom, že nejsme s to je provádět ve větším měřítku.“ A důvod je jediný - „nedostatek peněz“. Ačkoli aktivisté bojující proti AIDS již poukázali na souvislost mezi AIDS, chudobou, africkou zadlužeností a politikou mezinárodních finančních institucí, nebere americká veřejnost stále tyto skutečnosti v potaz. Stejně jako myšlenku, že platit za zdraví obyvatel naší planety je povinností těch, kteří na to mají prostředky. Nejvíce obětí AIDS je v Africe, a tudíž mimo zraky okolního světa. Ačkoli je průměrný Američan africkou tragédií pohnut, v podvědomí má zakořeněno, že zodpovědnost za to nese někdo jiný. Často slýcháme o potřebě „velení“ v boji proti AIDS. Za zmínku stojí, že právě ti dva vedoucí činitelé, kteří mohli hrát v tomto boji rozhodující role, se červnového setkání OSN vůbec nezúčastnili. Jedná se o prezidenty G. W. Bushe a Thabo Mbeki (Jihoafrická republika), který ztělesňují dvě největší překážky v boji proti AIDS: popření vážnosti situace a její přehlížení, což má v případě Mbekiho až smrtelné následky. Jihoafričané hráli doposud v boji proti AIDS vedoucí úlohu. Jihoafrická vláda se připojila k boji proti farmaceutickým společnostem, aby je přiměla upustit od soudního sporu, ve kterém tyto společnosti bránily své patenty na úkor zdraví obyvatel JAR: Mbeki ale znemožnil léčbu HIV-pozitivních Jihoafričanů, místo aby vzal na vědomí nespornou souvislost mezi AIDS a chudobou a nastolil jednotnou cestu k jejich odstranění, obrátil své snahy k boji proti domácímu zdravotnictví. Dopustil se osudové chyby, když odvrátil svůj zrak od umírajících ve strachu, že by se při tom pohledu mohla zhroutit jeho představa o africké renesanci. Na druhé straně Bush představuje nebetyčnou nevšímavost. Silné americké vedení podporující boj proti AIDS by mohlo znamenat zlom, ale Spojené státy přehlížejí spojitost mezi šířením chudoby, beznaděje a nejistoty a nárůstem takových hrozeb jako jsou AIDS a terorismus. Bush odmítá prosazovat boj proti AIDS, neboť oběťmi jsou převážně černoši, chudí a ženy. Události z 11. září ukázaly, že i Američané jsou zranitelní jako všichni ostatní na této planetě, a to by pro ně mělo být podnětem k většímu smyslu pro solidaritu. Opak je pravda. Světová válka proti AIDS, méně viditelná, ale potřebnější než válka proti terorismu, stále ještě nebyla zahájena.
Salih BOOKER, Haló noviny, 8.4.2002