Všichni známe situace, kdy v nouzi nejvyšší, v případě, kdy selhává klasická medicína, se většina z nás upíná k alternativním metodám a nejrůznějším léčitelům. Dokonce i většina ateistů v těžkých chvílích (ač to neradi přiznávají) prosí o boží pomoc. Pokud se jim „vnější“ pomoci dostane (ať už z kterékoli strany) a potíže ustoupí, opět nastupuje neohroženě se tvářící ego, které nitro znovu zatlačí do pozadí. Takto se vlastně dostáváme k naučeným vzorcům chování jedince, které je v případě nehojení třeba změnit.
Vraťme se ale do okamžiku, kdy je člověku skutečně zle a prosí o pomoc. Většina lidí vyhledá lékaře. Ten provede potřebná (mnohdy i nepotřebná) vyšetření a nastaví léčbu, případně člověka odešle ke specialistovi. Pokud výsledky potvrdí určitou patologickou odchylku, dochází k jakémusi „uspokojení“ nad odhalenou příčinou. Člověk dostane léky a odchází domů s pocitem, že je lékař vážně „machr“ a že on za pár dní bude zase fit. Ale co když nebude? Co když ani žádná vyšetření nepotvrdí nic, co by mohlo být příčinou jeho potíží?
V takovém případě bývá člověk rozladěn a láteří nad neschopností lékařů, nad miliardami putujícími do zdravotnictví, které není schopno ani zjistit, co že člověku vlastně je. Zkrátka člověk hledá a obviňuje všechny v okolí, než aby hledal sice složitější, zato efektivnější cestu ke zvládnutí svých potíží, a tou je cesta do sebe sama. Málokdo je ochoten si přiznat, že on sám dělá pro své zdraví velmi málo a že je třeba ledacos změnit. Ani pochůzky k léčitelům nejsou správnou cestou. Nemocný člověk sice musí vyvinout určitou aktivitu při hledání léčitele a dohodnutí schůzky, ve své podstatě jde zase jen o pasivní chápání lidí hledajících pomoc. Chtějí se nechat léčit a nepřebírají žádnou zodpovědnost za své zdraví.
Nelze jen racionalizovat
Už Sokrates vyzýval, abychom poznali sami sebe. Mnoho filosofů a psychoanalytiků odedávna hledalo odpověď na otázky týkající se lidské psychiky v souvislosti se zdravím. Všichni známe Freudovy teorie, ve kterých vycházel z názoru, že základní motivační silou psychiky je hledání potěšení. Velmi výstižné je srovnání teorie Freuda a praktik neurochirurgů 20. století, jak ho uvádí v knize „Cesta ke štěstí“ tibetský mnich Dalajlama. Říká, že zatímco Freud zkoumal lidskou touhu po potěšení, neurochirurgové se oprostili od všech filosofických úvah a se skalpely v ruce a elektrostimulací zkoumali hypotalamus a limbický systém, hledajíce místo, které při elektrické stimulaci produkuje potěšení.
Medicína se vůbec příliš přiklonila k materialismu tak, jak ho razil Descartes. Je až příliš zaměřená na nemoc, na její zkoumání a objektivizaci. Pacient jako by byl jen objektem zkoumání. Jak ale chcete materiálně dokázat to, co materiálně neexistuje? Intuice jsou potlačovány, klade se důraz na EBP (evidence based practice, praxi založenou na důkazech), jedna reforma za druhou se snaží nalézt schůdnou cestu. Z pacientů děláme klienty, vymýšlíme nejrůznější pravidla, normy, které nás pak vedou jen k dalšímu chaosu, pseudomorálce a perfekcionalismu. Pravidla mají sloužit, ne vládnout!
Kde hledat příčinu
Mám pocit, jako by se při běžném kontaktu s nemocným člověkem vytrácela jakási přirozenost, lidskost a především zdravý rozum. Dvacet let jsem se v ambulanci snažila pomáhat lidem objektivizovat příčiny jejich potíží a hledat způsob jejich řešení. Dvacet let jsem z pozice specialisty na hojení ran hledala odpovědi převážně v laboratorních výsledcích a propouštěcích zprávách pacientů. Poslední dva roky působím v domácí péči a můj pohled na ošetřování chronicky nemocných se podstatně změnil. Myslím, že ho změnily především neuvěřitelné osudy starých a chronicky nemocných lidí za zdmi domů a bytů – stav mnohých domácností, mnohých vztahů, mnohých příběhů. Ale jak říká Baštecká: „Rozumět můžeme pacientovým prožitkům, ne osudu.“ Ve zdravotnickém zařízení, hledíce do lékařských zpráv nemocného, sice zjistíme výsledky vyšetření, ale nevíme nic o skladbě a dostupnosti potravin v pacientově domácnosti. Vidíme zaškrtnuté políčko „vydána kompenzační pomůcka“, ale už nevíme, zda má pacient doma vůbec podmínky pro její využití. Pokud jsou všechna políčka správně zaškrtnutá, nabýváme mnohdy pocitu, že jsme už pacientovi vydali vše, co jsme mohli, a že mu už nemáme co nabídnout, že před ním stojíme takříkajíc s prázdnýma rukama. Tento pohled se však v domácím prostředí mění. U většiny pacientů lze teprve doma zaznamenat skutečné příčiny nedostatečné compliance (nedostatečná hygiena, nedostupnost koupelny, zvířata v domácnosti, nevyhovující uspořádání bytu, ruční praní a sušení obvazového materiálu z důvodu finanční úspory apod.). Najednou nevidíme jen problémy, ale otevře se nám cesta k jejich řešení.
Jak nalézt optimální řešení
Úspěch léčby pak mimo jiné závisí na zkušenosti a komunikačních dovednostech sestry. Zjištěním pacientových priorit, zvyklostí a očekávání, získáním jeho důvěry a spolupráce může zkušená sestra významně ovlivnit pacientovu compliance. Nejdůležitějším faktorem při jakémkoli kontaktu s člověkem byla, je a bude komunikace. Hovořit musíme s pacientem, ne na pacienta. Je potřeba jeho problémy prodiskutovat, ne se z nich vymluvit stylem „to bude dobré“. Zkusme se dovědět, co nemocní sami chtějí, a ne je poučovat, co musejí dělat jinak. Zaměřme se na to, co se v danou chvíli dá udělat, ne na to, co se udělat mohlo. Většina pacientů nevidí největší problém v samotném poškození, ale spíše v omezeních, která v důsledku poškození vznikají. Je velmi důležité vědět, co činí pacientovi největší potíže, proč se rozhodl reagovat tak, jak reaguje. Každý má právo na rozhodnutí a každé se zdá být v danou chvíli správné. Ale svá rozhodnutí můžeme změnit. Pokud se změna odehraje na základě nových zkušeností, pak je to v pořádku. Pokud pod tlakem okolí, je většinou krátkodobá a neefektivní. Jakmile člověk sám zažije léčení vlastními silami s citelným fyzickým zlepšením, nemůže mu tuto zkušenost už nikdo vzít. To, co zažijeme na vlastní kůži a co je případně možné doložit nálezy „předtím“ a „potom“, přesvědčí víc než tisíc slov.
Je tedy důležité, aby nemocný potřebnou změnu přijal sám dobrovolně a stala se tak součástí jeho denního života. Svobodným přijetím daných opatření dojde uvnitř pacienta k harmonii, která příznivě ovlivní další vývoj. Staří Tibeťané tvrdí, že si člověk svým vnitřním klidem vytvoří kolem sebe energetické pole, které přiměje okolí, aby se k němu chovalo přátelsky a v případě potřeby mu pomohlo. Mnohdy je totiž důvodem nespolupráce právě konflikt v okolí pacienta. Pak je nutné začít s posilováním sociální interakce, rozhovory s rodinnými příslušníky, to vše může v problémových situacích pomoci najít vlastní zdroje, sílu a odhodlání provést potřebnou změnu ve svém životě. Efektivním využitím sester domácí péče je taková pomoc možná.
Literatura u autorky
Mgr. Hana Vlhová, Farní charita Praha 4 - Chodov, hana.vlhova@seznam.cz