Dárcovství orgánů z pohledu práva. To je téma, na které jsme hovořili s táborským advokátem Tiborem Stanem.
Odnímání tkání a orgánů a jejich transplantace v ČR zatím neupravuje žádný zvláštní zákon.
„Nelze ale říci, že by daná problematika nebyla upravena vůbec. Integrita osoby je ústavně chráněné právo a je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Ustanovení stanovuje, že lidské tělo a jeho části jsou nezcizitelné, leda by zákon připouštěl výslovnou výjimku. Nedovoluje-li to zákon, nikdo nemůže dát platný souhlas k zásahu do své integrity a to nejen tělesné, ale i duševní. Ochranu osobnosti v tomto směru dále rozvíjí Občanský zákoník, který kromě jiného stanovuje, že právo na život a zdraví náleží mezi jednotlivými osobnostními právy na přední místo. Zákon, který stanovuje výjimku z Listiny a upravuje dárcovství orgánů mezi živými, je zákon o péči o zdraví lidu. Dále dárcovství orgánů je upraveno ve vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., která stanovuje podmínky, za nichž je možné odnímat tkáně a orgány pro účely transplantace zemřelým osobám. Úpravu dále doplňují další vyhlášky a směrnice ministerstva zdravotnictví.“
Jak je v ČR řešen souhlas dárce?
„To je velmi zajimavý problém, který lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří souhlas s darováním orgánů mezi živými. Druhou darování orgánů od zemřelé osoby.“
Zaměřme se nejdříve na první jmenovanou skupinu . . .
„Paragraf 26 zákona o péči o zdraví lidu podmiňuje dárcovství výslovným souhlasem dárce, avšak poté, co byl vyčerpávajícím způsobem poučen a informován, jakožto osoba podstupující vážný chirurgický zákrok. Podmínkou platnosti souhlasu dárce zákon dále váže na podmínku, že darování orgánu nesmí ohrozit zdravotní stav dárce. Je-li tedy tato hranice překročena, je jakkoliv vyjádřený souhlas dárce neplatný a lékař, který by v tomto případě zákrok provedl, by se dopustil protiprávního jednání. Odnímání orgánů se v současné praxi obecně připouští pouze za předpokladu, kdy prospěch příjemce je přinejmenším tak velký jako újma dárce a lze bezpečně předpokládat, že pro dárce tím nevznikne příliš těžká a trvalá újma na zdraví.“
A je-li dárcem zemřelá osoba?
„Tuto problematiku řeší vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb.Princip úpravy je založen na tvz. presumpci souhlasu. Podmínkou přípustnosti odebrání z těla zemřelého je, že zemřelý za svého života písemně neprohlásí, že s odnětím orgánů nesouhlasí. Pokud se tedy neprokáže existence takového prohlášení, platí, že souhlas s transplantací byl za života dárce dán. Obdobný princip obsahují právní úpravy např. ve Francii, Belgii, Španělsku . . “
Lze se k dárcovství upsat?
„Ne. Jedná se totiž o dispozici s ryze osobnostním právem a svolení nelze nikdy vynutit. Dárce má plné právo vzít souhlas kdykoliv zpět, i kdyby se k tomu dříve zavázal v rámci smlouvy. Transplantační zásahy mohou být prováděny zásadně po svobodném a dobrovolném souhlasu dárce.“
Má dárce orgánu nárok na odměnu či podporu?
„Úplatnost darování orgánů a tkání je s ohledem na Listinu zásadně nepřípustná. Je však nutné odlišovat úhradu výdajů, které mohou vzniknout živým dárcům, souvislosti s darováním orgánů. V úvahu připadá náhrada na ztrátě na výdělku a náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti s darováním orgánu. Je možné též uvažovat o bolestném a náhradou za ztížení společenského uplatnění. Jinak dárce ani osoby blízké nesmí uplatňovat vůči příjemci žádné nároky. Dárci mají dále garantovaný nárok na zvýšenou péči o jejich zdraví.“
Je právně zajištěna anonymita dárců a příjemců darovaných orgánů?
„Přímým způsobem v současnosti v zákoně zakotvena není. Vyplývá však jasně z 55 zákona o péči o zdraví lidu, který pracovníkům ve zdravotnictví ukládá i povinnost mlčenlivosti.“
Myslíte, že diskutovaný transplantační zákon by k ucelenému řešení této problematiky pomohl?
„Jednoznačně. Naše úprava je stručná a je řešena v různých právních normách různé právní síly. Ale i v případě přijetí tzv. transplantačního zákona budou nadále hrát vyhlášky a směrnice ministerstva zdravotnictví významnou roli, neboť jen tak je možné reagovat na neustálý pokrok lékařské vědy.“
JANA HEŘMÁNKOVÁ, Táborské listy, 18.3.2002