Do pomyslného souboje se postavily specialistka pro reprodukční medicínu a genetiku, ředitelka Sanatoria Repromeda Kateřina Veselá, která byla pro přístup osamělých a homosexuálů k asistované reprodukci, a psycholožka Hana Konečná z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jejíž stanovisko bylo zamítavé.
Na začátku svého bloku Veselá zmínila, že tradiční konzervativní společnost sice podporuje rodinu, ale že podle tohoto tradičního pojetí se daří fungovat čím dál tím méně párům. Klesá totiž počet uzavíraných sňatků a vzrůstá podíl rozvodů. „Rostoucí napětí související s honbou za společenským uplatněním a kariérou nutí ženy i muže oddalovat založení pevného partnerství, společné domácnosti i manželství. Současně ve světě roste sociální napětí mezi tradičními rodinami s dětmi a tzv. ‚DINKS‘ (z angl. Dual Income, No Kids – dva příjmy, žádné děti). Heterosexuální rodiny závidí, že ti druzí nemají žádné povinnosti k dětem a že si vlastně jen užívají života,“ řekla Veselá. Celá tato situace má podle ní vliv na odkládání rodičovství a trend rostoucího věku prvorodiček.
Nezvyšuje se jen množství bezdětných párů, ale také počet žen, které plánují mít dítě, avšak chtějí ho vychovávat bez partnera. A i když stát a společnost děti potřebují, kladou se těmto ženám překážky. „Argument nutnosti sociální podpory ze strany státu není většinou na místě. Řada ‚single‘ žen, které mají zájem o léčbu ART pomocí anonymního dárce, je zajištěna a podporu nepotřebuje,“ upozornila Veselá. Pokud umožníme ženám přístup k ART, ochráníme tím podle ní i muže. Ti se musí podepsat pod prohlášení, že s partnerkou děti chtějí, i když o ně nestojí. Ženy se však časem mohou rozhodnout, že po těchto mužích budou vymáhat výživné. „Víme, co je to správná rodina? Dost často ji posuzujeme podle toho, jak sami žijeme. Měli bychom ji ale vnímat jinak a připustit jako zájemce o léčbu ART nejen pár, ale i ženu samotnou,“ relativizovala konzervativní pojetí Veselá.
Zbytečné obcházení zákona
Pokud žena není vdaná, nemůže pro jejího partnera platit domněnka otcovství. Měla by tedy mít právo požádat o použití spermatu anonymního dárce samostatně, bez ohledu na to, zda je single nebo žije v registrovaném partnerství. „Prakticky každý reprodukční specialista má zkušenost se ženami, které chtějí o léčbu ART požádat samostatně, a víme, že ženy si dokážou poradit se zněním zákona již nyní. Je tam ale zmíněný problém fiktivního partnera, který prohlášení podepisuje, aniž by byl skutečným partnerem. Je to v podstatě věc oněch žen. Je proto zbytečné, aby docházelo k obcházení zákona a aby ženy byly nuceny k nedůstojným praktikám,“ zdůraznila Veselá s tím, že společnost je na ART připravena. Jiná situace bude s umožněním asistované reprodukce homosexuálním mužským párům. Legislativně je to další krok.
Tradiční model rodiny se zhroutil již před sto lety, lidé si vytváří nové modely společenství. Danému trendu podle Kateřiny Veselé nezabráníme, takže bude lepší nechat žít tradicionalisty tradičně a alternativce alternativně. „Homosexualita je stará jako lidstvo samo. Současná reprodukční medicína může pomoci stejnopohlavním párům k důstojné cestě za rodičovstvím. Podle provedených psychologických studií se vývoj dětí vychovávaných lesbickými páry zásadně neliší od dětí z tradičních rodin. Záleží na způsobu výchovy, nikoliv na tom, kdo vychovává. Myslím si proto, že je třeba co nejdříve povolit reprodukci ženám, které přicházejí k výkonu ‚samostatně‘. Restrikce nedává smysl. Obchází se pak zákon a je to pro pacientky i centra nedůstojné a navíc nebezpečné,“ uzavřela doktorka Kateřina Veselá.
Reagovat a/nebo regulovat
Nesouhlasí s ní ale psycholožka Hana Konečná, předsedkyně spolku Adam, která se problematikou nelimitovaného přístupu k ART dlouhodobě zabývá. „Bezdětnost je u nás nízká, máme ji nejnižší v Evropě. Nárůst počtu bezdětných je ale především u žen s nižším vzděláním. Představa o osamělé bezdětné vysokoškolačce jako hlavní žadatelce o ART, která zachrání klesající porodnost u nás, je tedy lichá. Hlavním důvodem nepříznivého demografického vývoje není bezdětnost, ať už dobrovolná ,nebo nedobrovolná, ale zásadní snižování počtu dětí v rodině. Je nutné připustit, že důvodem není neplodnost, ale neochota mít více dětí. Výzkumy ukazují, že ani největší podpora ART nemůže chybějící děti nahradit,“ nastínila důvody demografického trendu Konečná.
„Obecně se ví, že osamělé či homosexuální osoby s sebou pro proceduru ART přivádějí lidi ochotné darovat gametu, případně ženu ochotnou podstoupit těhotenství, považuje se to však za nelegitimní a nežádoucí. Proč se to však pokládá za špatné, když využití známého dárce je v mnoha zemích běžné?“ položila si otázku Konečná. Vždyť i u nás se často objevují námitky léčených lidí, že mají velké problémy přijmout gamety neznámé osoby. Anonymita dárcovství se navíc bere za protiprávní akt poškozující zájmy dítěte. V mnoha zemích se navíc přechází k identifikovatelnému dárcovství. Podle
psycholožky se mnohdy argumentuje tím, že ač jde o jednání nežádoucí, lidi to stejně dělají a dělat budou, a že je proto nutné samotné aktéry ochránit před riziky a negativními následky. „Tyto důvody jsou v mnoha případech pochopitelné, protože společenské normy se mění a nezbývá než na ně reagovat. Je ale možné šmahem všechno nežádoucí jednání nějak regulovat? Pro opilé řidiče taky nebudeme stavět speciální jízdní pruhy, aby neohrožovali životy řidičů ukázněných,“ odpověděla příměrem Konečná.
Nahradí stát rodinu?
Nejobvyklejším důvodem proti přístupu osamělých a homosexuálních osob k ART je podle Hany Konečné obava o psychický vývoj dítěte. „Nevíme o výzkumech u homosexuálních párů, které by spolehlivě dokládaly, že by rodičovství těchto párů bylo cestou k poškozování společně vychovávaného dítěte. Rizikové jsou naopak rodiny tvořené pouze dítětem a jedním rodičem. Plánovaná zákonná změna asi předpokládá, že o ART budou žádat vzdělaní, osobnostně zralí a finančně dobře situovaní lidé. Z dostupných statistik vyplývá, že bezdětní jsou hlavně mezi osobami z nižších stupňů socioekonomického žebříčku,“ doplnila Konečná.
Při ART u osamělých a homosexuálních osob není stát pouze zprostředkovatelem chybějící buňky, ale také scházejícího rodiče. „Řeší to opravdu dobře situaci osamělých a homosexuálních osob? Jsem přesvědčena, že ne. Zatímco chybějící buňka není ‚vidět‘ a význam jejího původu pro dítě je problematický, chybějící osoba poznat už je, ale také její význam může být velký a bude s věkem dítěte pravděpodobně narůstat. Je přitažlivé říci ‚všechno zařídil stát‘, ale považuji to z etických, psychosociálních i společenských důvodů za cestu nepřijatelnou. Potomek by měl mít přístup k oběma rodičovským osobám odmalička, a pokud je nemá, měl by mu to dobře vysvětlit zbývající rodič. On nese jak právo, tak i odpovědnost,“ obhajovala tradiční koncept Konečná.
„Jsem proti změně zákona ve smyslu explicitního vyjádření podpory přístupu osamělých a homosexuálů k ART. Přístup k ní totiž u nás není zakázaný. Přeformulování zákona by přineslo jedinou změnu – chybějícího rodiče by zprostředkoval stát, a ten by pak byl odpovědný i za odpírání přístupu dítěte k chybějící rodičovské osobě. To je nepřijatelné. Ulehčení cesty prostřednictvím zákona by pouze zproblematizovalo biologické i psychosociální základy rodiny,“ dodala Konečná. Navíc ART u single a homosexuálních osob je vždy spojena s nutností použít darované gamety a u mužů je potřeba i náhradní matka. Už to samo o sobě je eticky problematické, může to vést k obchodu s částmi těla, ženami a dětmi nebo k odtajňování dárcovství.