* Označujete se jako „nezapomenutelné herecké vokálně-instrumentální kvarteto“ nebo také jako „jedna z nejlepších kapel, která vás bude bavit“. Můžete kapelu a její jednotlivé členy blíže představit?
Aleš Háma: S Daliborem a Jakubem jsme se seznámili na konzervatoři. Dalibor byl sice o tři roky výš, ale k nám do ročníku chodila jeho sestra Adéla, se kterou mají velice blízký vztah. A tak jsme se začali všichni vídat. Navíc Gondíkovi jsou ze Sokolova a já jsem z Karlových Varů, takže i v tomto směru k sobě máme blízko. Naše kamarádství pomalu přerostlo v hudbu. Po představení jsme často hrávali na kytary, basu, bubny… Já jsem po škole odjel na rok a půl do San Franciska a po mém návratu už kluci hrávali s Hardym, který v té době dělal zvukaře a hudebního režiséra v divadle ABC. Letos je to úplně přesně 15 let, co spolu hrajeme.
Dalibor Gondík: Původní sestava vznikla již v roce 1988 na vojně.
* Proč právě název Hamleti?
Aleš Háma: Název Hamleti přišel sám od sebe, protože jsme všichni vystudovaní herci.
Dalibor Gondík: Je to takový jednoznačný fórek. Jak jinak se můžeme jmenovat, když jsme samí herci.
* Z ochutnávky vašeho repertoáru je vidět, že se nebojíte pustit do žádného žánru… Jak nově zařazované písně vybíráte? Kdo rozhoduje, kde budete hrát, co budete hrát?
Dalibor Gondík: Vzhledem k tomu, že naše kapela je kapelou bez ambicí a kapelou naprostého chaosu a nemožnosti zkoušet a něco vymyslet, tak…
Aleš Háma: Já si dovolím jen vsuvku. Za těch patnáct let jsme měli dvě zkoušky.
Dalibor Gondík: Jo, ale jenom proto, že jsme hráli v Lucerně a studem bychom nemohli projít dveřmi do sálu… Nikdo nic nevymýšlí, nikdo nic nevybírá, je to čistě jenom radost. Ze začátku jsme hrávali jen country písničky. Při vystoupení se stávalo, že někdo ze sálu na nás zakřičel své přání na písničku. Takže my jsme se ji nějak polonaučili při vystoupení, někdo pak sehnal text a do příště jsme si to nějak zapamatovali.
* Hráli jste pro sál plný zdravotníků, máte osobní zkušenost se zdravotnictvím a sestrami?
Dalibor Gondík: Zkušenosti mám jen ty nejlepší. V nemocnici jsem ležel asi dvakrát nebo třikrát. Jediné, co si pamatuji, jsou samozřejmě sestřičky. Právě ony se o mě staraly v předoperačním období, kdy má člověk většinou napnuté nervy. Sestřičky se pořád chodily ptát, jestli jsem už byl na záchodě, jestli už mi zabraly ty prášky na vyčištění a tak, a já jim říkal: „Nezabraly, nebyl jsem tam…“ A ještě si pamatuji, že když mě vezli na sál, myslím se žlučníkem, tak jeden zdravotnický pracovník, tuším, že to byl chlap, říkal: „Tak to je ta amputace levé nohy?“ Já jsem si v tu chvíli myslel, že radši umřu, ale ostatní měli záchvat smíchu, protože jsem úplně zezelenal…
* Když zvážíte, kolik je v ČR sester, je poměrně velká pravděpodobnost, že někdo z vás třeba chodil se sestřičkou…
Dalibor Gondík: Já jsem chodil s Maruškou z vojenské nemocnice. Už je to hrozně dávno, ale bylo to výborné.
Aleš Háma: Já jsem s jednou sestřičkou chodit chtěl, ale v té době jsem už byl ženatý, takže jsem s ní chodit nemohl a nemohl jsem se s ní ani vídat :-)
* Zaregistrovali jste akci lékařů „Děkujeme, odcházíme“, která zahýbala společností?
Aleš Háma: Samozřejmě jsme ji zaregistrovali. Právě sestřičky dělají nemocnici nemocnicí, bez ohledu na to, že jsou tam sebelepší odborníci lékaři. To, jak se v nemocnici cítíte a jak vám je, opravdu závisí hlavně na sestřičkách. Mně ta akce přišla hrozně nefér právě vůči sestrám, protože lékaři kopali jen sami za sebe.
Dalibor Gondík: Podle mého názoru se ta akce ukázala jako přehnaná v momentě, kdy Vinohradská nemocnice odmítla vzít pana Engela zpět na jeho původní místo a doktoři vyhrožovali, že kvůli tomu budou stávkovat zase. Nicméně pana Engela zpátky do Vinohradské nemocnice nevzali, a i tak se celá akce uklidnila. Ale v tuhle chvíli jsem si říkal: „Dobrý, ale kluci, teď už jste fakt přeťápli.“ To už je skutečně moc. Přece když dám výpověď, musím počítat s tím, že zaměstnavatel nebude souhlasit s tím, abych ji stáhnul. V každém případě ale souhlasím s tím, co říkal Aleš o sestřičkách, že atmosféru nemocnice dělají právě sestřičky.
* Máte nějaké závěrečné poselství sestrám?
Aleš Háma: My vystupujeme na této akci tuším potřetí a pokaždé tu hrajeme moc rádi, je tu moc dobrá atmosféra. A takto je to i v nemocnici, sestřičky dělají tu dobrou atmosféru. A tak by to mělo být. Doufám, že až budu ležet na té urologii, bude to stejné… :-)