OTÁZKA: Narodil jste se do časů ne právě vlídných – devět let po krizi na newyorské burze, která předznamenala Velkou hospodářskou krizi. Patrně to souvisí i s místem vašeho narození v Užhorodu…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Je to tak. Můj otec byl veterinář, promoval v Brně v roce 1933, tedy v době hluboké hospodářské krize, a chtěl získat místo na Moravě, odkud pocházela i maminka. Ukázalo se však, že jediná možnost uplatnění je na Podkarpatské Rusi. Byl tedy odeslán do místa, které se jmenovalo Velký Berezný, a tam pracoval od roku 1934 až do 15. března 1939. Já se narodil v roce 1938 v nemocnici v Užhorodu a strávil v tomto kraji přesně jeden rok. Při návratu jsme měli tu výhodu, že jsme ještě mohli přejíždět přes Slovensko. Když se pak otec vracel pro naše osobní věci, musel už jet přes Vídeň a Budapešť, protože území připadlo Maďarsku. Chtěl jsem se na ta místa znovu podívat ještě za života mých rodičů. Obstaral jsem si k tomu účelu mapy z první republiky, jenomže si mě pak zavolali na Čedok, přišlo tam několik soudruhů z SNB, vyslýchali mě a ptali se, proč chci právě na Podkarpatskou Rus. Nakonec se ukázalo, že všechna ta místa, která jsem chtěl navštívit, jsou odpalovacími základnami Sovětské armády, a i kdybych získal povolení, musel bych odjíždět přespávat do Lvova… Dostal jsem se tam až před pěti lety. Krajina byla krásná, přesně taková jako v Olbrachtových knihách. Ale je to pořád také stejně chudý kraj jako ve 30. letech minulého století. Táta tehdy říkal, že kráva byla téměř důležitější než člen rodiny. Proto za její ošetření mnohdy ani nebral peníze.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Gymnaziální léta jste pak prožil v Klatovech a tehdy jste se také rozhodl pro svou profesní dráhu. Co ovlivnilo vaši volbu stát se lékařem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Do Klatov jsme se dostali zase tak trochu z nouze – nějakou dobu jsme žili u rodičů mé matky na Vysočině, otec pracoval přechodně v Praze, ale stálé místo dostal opět v pohraničí. Bylo to vlastně už po odtržení Sudet. Klatovy ještě ležely v Protektorátu Čechy a Morava, ale když se jelo do Plzně vlakem, tedy přes Dobřany a Chlumčany, už to byly Sudety. V Klatovech jsme tím pádem zůstali a v roce 1942 se zde také narodil můj bratr.
A pokud se týká mého dalšího zaměření, v tom hrálo rozhodující úlohu, že jsem chodil s otcem po jeho případech. Jezdili jsme například k porodům až do Železné Rudy. Pamatuji si, jak jsme leželi na zemi, tahali na svět rodící se zvířata a v noci pak odjížděli autem, které se muselo nahazovat klikou. Později mi tyto situace připomněla Herriotova kniha „To by se zvěrolékaři stát nemělo“. Tam jsem přesně viděl svého tátu… Rozhodně jsme já i můj bratr dospěli k tomu, že nechceme jít v otcových stopách, i když určité sklony k medicíně tu asi založeny byly. Hodně mě pak zajímala literatura, takže jsem se dost rozhodoval – ještě u maturity mě přemlouvali, abych šel studovat filozofickou fakultu. Měl jsem také kamaráda Honzu Dolanského, jehož tatínek byl na gymnáziu profesorem hudby, hodně jsme spolu i muzicírovali. Nakonec jsme se ale právě s ním společně rozhodli, že půjdeme studovat medicínu do Plzně.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Říkáte, že jste se rozhodoval mezi medicínou, literaturou a hudbou. Jak se díváte na takzvanou „cestu ke třetí kultuře“, tedy snahu o prolomení narůstajícího rozkolu mezi humanitními a přírodovědnými obory?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Ano, je to skutečně téma doby, akcentované i v časopisech typu Nature, Science nebo našem Vesmíru. Se striktním oddělováním humanitních a přírodních věd hluboce nesouhlasím. Ostatně je faktem, že řada lékařů byla dobrými spisovateli, malíři nebo hudebníky. Já sám mám hodně přátel v uměleckých kruzích a myslím si, že je přirozené občas se oprostit od exaktní vědy a přejít do duchovního rozměru.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Ale zdá se, že ta tendence k odtržení bohužel spíše narůstá, nebo ne?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Ano narůstá. Vidíme, jaká je u nás diskuse mimo jiné o výuce matematiky. Podle mne je třeba ji podpořit jakožto předmět vyučující logice. My už například neměli latinu, která ten požadavek v minulosti naplňovala. Můj otec i tchán uměli latinsky a řecky. Pak šli studovat medicínu… Samozřejmě, pokud člověk má být špičkovým odborníkem, musí se specializovat ve svém oboru, ale to neznamená, že by měl být od těch ostatních zcela izolován a případně se tím ještě chlubit. Což vlastně souvisí i s tím, proč například na kongresy České lékařské akademie zveme přednášející z humanitně zaměřených oborů, kde je jim věnován jeden celý přednáškový blok. Podobně tomu bylo i letos v Jeseníku na psychofarmakologické konferenci, kde všichni se zaujetím vyslechli vystoupení profesora Otakara Antona Fundy, filozofa a religionisty, o postKristově epoše, dosud zahalené tajemstvím…
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Pozoroval jste tento rozkol i jako vysokoškolský pedagog, působící na fakultě přes padesát let?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Pozoroval. Ale musím také říci, že se to nedá absolutizovat – v každé generaci se najdou i výborní, všestranně orientovaní studenti. Dnes ovšem obecná vzdělanost viditelně klesá a každý se soustřeďuje jen na svůj obor. Na vysokých školách se to pak projevuje tak, že se všichni snaží co nejdříve vystudovat, získat specializaci a začít vydělávat peníze. To je bohužel i v medicíně trend, který není úplně zdravý. Pokud tedy říkám, že obecná vzdělanost vysokoškoláků se snižuje, mluvím samozřejmě o průměru, do kterého vstupují stejně tak vynikající jedinci jako i ti poněkud hloupější… Gaussova křivka se tedy spíše posunuje na stranu toho horšího průměru, takhle bych to řekl. Trendem je rovněž neobyčejný nárůst počtu vysokoškoláků. A jsou mezi nimi i ti, kteří na fakultu vůbec nepatří. Protože se platí per capita, máme zde spoustu lidí, kteří by tu zkrátka být neměli. Ale to je chyba systému, který něco takového umožňuje.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Vraťme se k vašemu životnímu i profesnímu putování – po Klatovech to tedy byla Plzeň, kde jste vystudoval, oženil se a zůstal dodnes. Má pro vás Plzeň nějaký genius loci? Miroslav Horníček říkal, že je to „předpokoj Prahy“. Jaký je váš vztah k tomuto městu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Se svojí manželkou jsem se poznal při studiu na lékařské fakultě, stejně jako například s pozdějším profesorem Josefem Markem. Pak ovšem nastaly takové drobné přesuny – moje žena chtěla za každou cenu dělat gynekologii, ale bylo to ještě v době umístěnek, takže jediné možné místo bylo v Klatovech. Šla tedy bydlet k mým rodičům a já zase bydlel u jejích rodičů v Plzni. Pro Josefa Marka se rovněž podařilo získat jedno volné místo v Klatovech, ale byl velmi schopný a brzy se pak dostal do Prahy. Jinak prvním otiskem genia loci jsou pro mne jednoznačně Klatovy. Dodnes jsem členem spolku Klatovan, který sdružuje bývalé absolventy tamního gymnázia s bohatou tradicí – už od dob jezuitského vzdělávacího ústavu, kdy zde působili Dobrovský, Jungmann, později Vrchlický a další významní čeští spisovatelé. Loni jsem se účastnil jeho 200. výročí a ve svém příspěvku upozornil i na řadu předních lékařů, kteří odtud vzešli a působili pak buď v Praze, nebo ve Vídni. Jako příklad lze uvést profesory Josefa Thomayera, Bohumila Prusíka nebo Maxmiliána Wenkeho. Vztah k Plzni se projevil až posléze. Bylo to dělnické město, které se mi vůbec nelíbilo, ale protože jsem v něm strávil mládí a měl tam výborné kamarády, postupně se můj postoj měnil. Na fakultě jsem založil poměrně slavný fotbalový manšaft plzeňských lékařů, se kterým jsme pak cestovali po celé Evropě a byli nakonec i v Africe. A co se týče města – po revoluci, kdy zkrásnělo celé pohraničí, Plzeň pořád zůstávala tím špinavým městem se Škodovkou. Teprve v roce 1993, v rámci oslav 700. výročí založení, proběhly zásadní opravy budov a dnes je to skutečně kvetoucí kulturní centrum. Je také pravdou, že z pohledu divadelní tradice je Plzeň takovým předpokojem Prahy, působil tu výborný režisér Václav Špidla nebo herečka Jana Hlaváčová. Takže po fotbale jsme často chodili do Divadelního klubu. Ale podobně tomu bylo i v medicíně – řada lidí přicházela z Prahy do Plzně a naopak. Já do Prahy přišel v roce 1982 jako vedoucí katedry fyziologie na tehdejší Lékařské fakultě hygienické UK a od té doby vlastně dělím svůj život mezi Prahu a Plzeň.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Proč jste se specializoval zrovna na fyziologii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Byla to – jako všechno v životě – tak trochu náhoda. Pracoval jsem nejprve na interně v Plzni, kde byl přednostou profesor Karel Bobek. Přemlouval mne, abych zůstal. Pak se mi zalíbila chirurgie, ale protože vždycky nakonec vítězí charisma konkrétních osobností, ovlivnil mne tehdy mladý docent Jaromír Mysliveček, působící na oddělení patologické fyziologie. Líbilo se mi, že fyziologie vlastně vysvětluje všechny medicínské přístupy. Jelikož se však jednalo o obor experimentální, chtěl jsem nejprve poznat i praktickou medicínu, chyběl mi styk s pacienty. Se dvěma kamarády jsme pak nějakou dobu vedli ordinaci při železniční poliklinice. V té době mi velmi pomohl můj tchán, vynikající praktický lékař. Pochopil jsem, že z laboratoře odchází člověk uspokojený maximálně třikrát do roka, zato pokud například odstraní pacientovi absces, nastává to uspokojení okamžitě… I přesto mě nakonec výzkum zaujal víc.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Na přelomu 20. a 21. století fyziologické obory prošly změnami – především se definitivně oddělila farmakologie, zůstala fyziologie a patologická fyziologie. Můžete specifikovat dnešní poslání tohoto oboru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
K těm změnám došlo už mnohem dříve. Definitivně se farmakologie oddělila v 50. a 60. letech minulého století. Je to prakticky jeden pokračující obor – fyziologie se zabývá ději ve zdravém organismu, nadneseně lze říci, že je to klinika zdravého člověka, kdežto patofyziologie se zabývá nemocným člověkem. Ale vlastně to plynule navazuje, protože musíte vědět, jak vypadá norma. A právě jednou z nejtěžších věcí v medicíně je určit, co je ještě normální a co už patologické. Máme sice různé guidelines, ale každý člověk je individuální bytost. Snažíme se do lékařství vnést vědu, je to však vždycky nakonec také trochu empirický obor. Medicínu se učíte celý život, a když se ji naučíte, umřete. Zkušenost je, jak známo, málo sdělitelná, každý si ji musí projít sám. Je sice do určité míry přenositelná, ale spíše nepřímo – například až po vlastní chybě si uvědomíte, že ten či onen to vlastně kdysi říkal…
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Můžeme se dočkat ještě nějakých překvapení v poznávání funkcí lidských orgánů? Kde například teď dochází k největšímu posunu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Určitě ano. Nejvíce se rozvijí neuropatofyziologie mozku, na kterou se dnes zaměřuje 60 % medicínského výzkumu. Stále poznáváme jak optimalizovat funkci mozku, zjišťujeme, jak se člověk učí, jak je to se spánkem, a patří sem pochopitelně i oblast odkrývání různých duševních chorob. Každé další poznání ovšem rozvine nějaké nepoznání…
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Jsou to tedy především snahy o „opravení“ nesprávně fungujícího mozku, který je samozřejmě jediným netransplantovatelným orgánem… ?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Transplantaci lidského mozku nepůjde uskutečnit nikdy, ale například přenos kmenových buněk je už realitou. I když otázka přenosu mozku vypadá absurdně, je poměrně častá a v určitém směru zase není tak úplně nesmyslná – alespoň u zvířecích modelů. Pokud se u člověka přeruší mícha, nelze samozřejmě jeho vysoce specializovaný centrální nervový systém obnovit, ale například u laboratorních krys existují úspěšné pokusy, při nichž byla prokázána určitá funkční kompenzace míšního přerušení. Ovšem ani tady rozhodně nelze mluvit o regeneraci.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Léčba bolesti u nás nemá příliš dlouhou tradici. Proč jste se rozhodl vydat tímto směrem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Já se pro ni nerozhodl tady, ale ve Francii. Měl jsem to štěstí, že jsem se díky již zmíněnému Jaromíru Myslivečkovi dostal na francouzské pracoviště – do Institutu Étienna-Julese Mareyho k paní profesorce Denise Albe-Fessardové, která pak byla první předsedkyní Mezinárodní společnosti pro studium bolesti (IASP), založené v roce 1975. Také její manžel Alfred Fessard patřil k nejvýznamnějším neurofyziologům první poloviny 20. století – mimo jiné se podílel na objevu synaptického přenosu. To tedy bylo velké štěstí, protože ve zmíněném institutu, což bylo společné pracoviště přírodovědecké fakulty CNRS a INSERM, tehdy pracovali všichni významní neurovědci z celého světa zabývající se fenoménem bolesti. Já tam původně přišel studovat vývojovou neurofyziologii, což tehdy byla česká specialita, ale postupně jsem přešel na výzkum bolesti, u kterého jsem zůstal dosud. V Plzni a později i Praze jsem pak po vzoru pařížského pracoviště vytvořil laboratoř pro snímání elektrické aktivity jednotlivých mozkových a míšních buněk.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Je pravda, že i dnes – přes veškeré medicínské pokroky – stále ještě mnoho lidí trpí zbytečně, tedy krutými bolestmi? V čem vidíte hlavní problém?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Samozřejmě dnes největší problém představuje bolest chronická. Podle statistik ve vyspělých zemích postihuje v průměru každého třetího člověka. V některých zemích, kde jsou vedeny důsledné statistiky, jako například ve Spojených státech amerických, se uvádí, že dlouhodobou bolestí trpí dokonce až 50 procent populace. Tvrdí se, že když poznáte příčinu chronické bolesti, lze ji až v 90 procentech vyléčit. Domnívám se ale, že je to příliš optimistické tvrzení. Velký pokrok například nastal v léčbě průlomové bolesti u onkologických onemocnění. Objevily se léky, které působí během 3 až 5 minut a vkládají se pod jazyk nebo je lze aplikovat do nosu, takže u lidí, kteří nemohou polykat, je to skutečné požehnání. To je ovšem oblast akutní exacerbace chronické bolesti. Zásadní problém však představuje správné rozpoznání bolesti – tedy její diagnostika a následně pak volba adekvátní léčby. Bohužel je edukace lékařů v tomto směru stále nedostatečná a myslím, že se podceňuje. Navíc u nás přetrvávají určité předsudky, zejména v podobě „opioidofobie“.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Obava z opioidní medikace tedy naprosto není na místě?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Opioidy samozřejmě mají různé vedlejší účinky, které se ovšem přehánějí. Asi tím nejhorším je obstipace, kterou už však lze řešit farmakologicky. Dalším je útlum dýchacího centra, který ovšem vzniká jen ve 12 procentech u dětí po podání velkých dávek. Třetím nežádoucím účinkem je návyk, ale lidé, kteří berou opioidy pro potlačení bolesti, se pak této závislosti zbaví. Například v USA nebo Austrálii dávají starším lidem s onkologickým onemocněním běžně domů infuzní opioidy. U nás na toto téma před několika lety proběhla diskuse na ministerstvu zdravotnictví a jejím výsledkem bylo konstatování, že kdybychom zvolili uvedený postup, vnuci těchto seniorů začnou opioidy používat nitrožilně. Nevím, jestli jsou naši vnuci jiní než ti američtí… Další bariéru pro větší využití indikovaných opioidů představuje fakt, že u nás v širším kontextu všichni procházejí ordinací praktického lékaře. Ten musí v případě jejich preskripce žádat o zvláštní recept a to pro něj znamená administrativní překážku. Takže naše země patří dlouhodobě ve spotřebě opioidů (což je jedno z kritérií účinnosti léčby bolesti) do poslední třetiny v Evropě. Nutno dodat, že v nemocnicích je už tato léčba využívána dostatečně a korektně, ale v širším kontextu rozhodně ne.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: K častým otázkám také patří, jak je tomu s prožíváním bolesti mužů a žen.
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
U obou pohlaví jsou skutečně velké rozdíly, dané především tím, že ženy mají nižší práh bolesti, to znamená, že je to začne bolet dřív; muži mají vyšší práh bolesti, bolest u nich tedy nastoupí později. Různě se s tímto fenoménem také vyrovnávají. Jsou látky, které si naše tělo samo vyrábí na ochranu proti bolesti, jedná se o endogenní opioidy – endorfiny a enkefaliny. Ženy mají vyšší hladiny těchto hormonů, které se uvolňují například při porodu. Obecně jsou na bolest více trénované, například pravidelnými menstruačními cykly. Existuje rovněž řada bolestivých stavů, kterými trpí téměř výhradně ženy – například bolesti temporomandibulárního kloubu nebo fibromyalgie. Mají tedy i jiné spektrum bolestí a vedle toho se u nich častěji vyskytuje deprese, která s bolestí úzce souvisí. Obecně lze tedy konstatovat, že ženy mají nižší práh bolesti, více je to bolí, ale s tímto stavem se vyrovnávají lépe než muži. Jako příklad lze uvést klasickou chřipku – žena si jde sama uvařit čaj a vezme si aspirin, muž musí být obskakován, přestože ho to bolí méně. Určitě tu působí i sociální povědomí, které zcela nesmyslně diktuje, že ženy zkrátka musejí vydržet víc, protože jsou na to přece biologicky trénované… Z výše uvedeného vyplývá i velmi důležitý terapeutický poznatek – bolest u mužů a žen by se měla léčit odlišně. Ukázalo se například, že morfin působí daleko silněji u mužů, ale je zde rovněž řada dalších odlišností ve farmakologických profilech. Opět tedy nelze než zopakovat, že guidelines jsou jistě potřeba, ale představují jen zprůměrňovaný ideál.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Bolest má mnoho podob. Říká se, že řada umělců se přes ni propracovává ke svým vrcholným dílům. Věříte v tuto „katarzní“ sílu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Nevěřím. Může jít snad o určitý after efekt, tedy reakci člověka na to, že se bolesti zbavil. Co se týče umění, řekl bych spíše, že bolest pouze evokuje určitou náladu. Máme sice slovní definici bolesti, ale nejlépe ji skutečně popisují umělci. Když se podíváme na středověk – díla zobrazující utrpení Krista, mučedníků, apoštolů, to všechno jsou vlastně dokonalá podobenství bolesti. A zrovna tak hudba – Dvořák, Smetana, Mozart, Beethoven. Z druhé strany ovšem tito mistři dovedli stejně silně vyjádřit radost. Takže si myslím, že nějaké hodnotě dá vždycky vzniknout především velmi silná emoce. Já osobně nejvíce obdivuji skladatele, kteří i po ohluchnutí slyšeli hudbu ve své duši – tedy Beethovena či Smetanu. Někde v mozku patrně museli mít zafixovanou určitou „fantomovou hudbu“. Je známo, že fantomová bolest je bolest orgánů, které člověk buď ztratil, nebo je dokonce ani nikdy neměl. Musí tedy existovat určitá bolestivá matrix, jež se fixuje v mozkové kůře zřejmě už v období embryogeneze. A myslím si, že tak to mohlo být i s muzikou. Samozřejmě jsou známa díla, kterými jejich autoři reagovali na určité smutné životní prožitky – to je příklad Dvořákovy „Stabat Mater“ nebo Šostakovičovy „Leningradské symfonie“, kdy se nepochybně jedná o výraz velké duševní bolesti. Co se týče té fyzické, řadu velikánů v minulém století klátila syfilis… Bedřich Smetana podle profesora Emanuela Vlčka trpěl zvláštním druhem této nemoci; na rozdíl od Beethovena, u něhož se jednalo o centrální mozkové postižení, měla jeho hluchota příčinu v syfilitickém postižení ušních kůstek.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Za nejslavnějšího pacienta s progresivní paralýzou následkem syfilis je považován Lenin. Jeho diagnóza ovšem podle některých zdrojů byla posléze zpochybněna. Existují tedy nějaké důkazy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Z mých informací vyplývá, že ano. Přesvědčil mě o tom právě profesor Fessard. Lenin byl jak známo dva roky v kómatu, takže Stalin mezitím stačil zničit jeho slavnou závěť, v níž byl na nejvyšší stranický post favorizován Trockij. Po Leninově smrti proběhla pitva, které se ruští lékaři báli, protože jim ze známých důvodů hrozila smrt. Byli k ní tedy přizváni patologové z celé Evropy. K nejznámějším patřil profesor Oskar Vogt z Berlína. Když otevřeli mozek, v polovině byla díra – jednalo se o takzvaný gumózní mozek, což potvrzuje diagnózu progresivní paralýzy. Rusové se původně chystali vytvořit Institut mozga V. I. Lenina, kde měl být géniův mozek vystaven, ovšem po uvedeném zjištění jej přejmenovali na Institut mozga imeni V. I. Lenina… Odebraly se tedy vzorky a sklíčka s kultivací si pak odvezli ti, co jeli do Evropy. Profesor Vogt byl v Brestu Litevském kontrolován, zda neveze nějaké mikročipy, a polovina preparátů mu byla zabavena. Díky prozřetelnosti si je však rozdělil do různých zavazadel a některé předal i svým kolegům. Čtyři sklíčka dal také profesoru Fessardovi. Dvě z nich jsou dodnes k vidění v muzeu ÉtiennaJulese Mareyho. Myslím si tedy, že Rusové závěr pitvy zkreslili. O tom, že Lenin měl progresivní paralýzu, ostatně svědčí i jeho agrese. Z povinných seminářů marxismu-leninismu mám zafixováno, jak každého ve svých dílech neustále napadal…
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Ani sport, vaše největší radost, není bezbolestný. Stálo vám to za to?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Ano. Musím říci, že když mě zřízenec vezl temnými chodbami na operaci se zlomenou nohou, kterou mi přerazil brankář při slavnostním utkání lékařů na pouti u Domažlic (patrně jako satisfakci za můj pátý gól…), říkal jsem si, jestli mi to opravdu stálo za to. A odpověděl jsem si, že ano.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: S bolestí bojujete vlastně i jako trojnásobný rytíř. Na základě čeho jste byl pasován?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
Dlouho jsem působil jako sekretář Francouzské fyziologické společnosti a titul Rytíř akademických palem mi předal předseda vlády Francouzské republiky za příspěvek k rozvoji francouzské kultury a vědy. Ten další jsem obdržel od svých kolegů ze Slovenské společnosti pro studium a léčbu bolesti – jsem tedy Rytířem řádu bojnického hradu. A poslední také souvisí s Francií, méně už s medicínou – propracoval jsem se na Rytíře degustování Armagnacu. Do Gaskoňska jsme se tehdy dostali s basketbalovým týmem. Pro získání tohoto titulu musíte během půl hodiny vypít čtvrt litru Armagnacu, což zase není tak složité, pokud k němu jíte kvalitní sýr, navíc je to opravdu skvělý nápoj.
13.2.2013 10:21:18
OTÁZKA: Lékařská tradice ve vaší rodině je nepřehlédnutelná. Nezvažujete založit vlastní sanatorium?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc.
V rodině je nás celkem devět lékařů – já, manželka, oba synové a jejich manželky. Pak můj bratr i jeho manželka – ti mají dvě dcery, jedna z nich je zubařka a pouze ta druhá je profesorkou češtiny a angličtiny a učí u nás na fakultě cizince češtinu. Ta jediná se vymkla. Teď je vlastně ve 4. ročníku na lékařské fakultě i můj vnuk Kryštof, který tak završuje desítku. Máte pravdu, mohli bychom si skoro založit sanatorium…
13.2.2013 10:21:18