V České republice se za zdravotnictví utratí 7,8 % HDP, přičemž evropský průměr je 9,9 %. Podle tohoto hrubého parametru je tedy zdravotnictví v ČR podfinancované a peněz by v něm mělo být zhruba o čtvrtinu více.
Zásadní otázkou ale zůstává, kde je vzít, protože 2,1 % HDP představují zhruba 100 miliard Kč, což donedávna odpovídalo schodku našeho státního rozpočtu. Kdyby měl peníze přidat stát, zdvojnásobilo by se tempo jeho zadlužování.
Dosypat do zdravotnictví ze státního není tedy zjevně reálné, ale zároveň nejde jít cestou plošného zvýšení spoluúčasti. Jednak na ni někteří lidé nyní prostě nemají peníze (díky zaměření předchozích vlád na budování montoven s levnou pracovní silou pro zahraniční investory) a jednak to v konečném důsledku opět zaplatíme povinně všichni. V širší třígenerační rodině to v součtu vyjde tak nějak nastejno.
Technologické noviny a „early adopters“
Jedinou realistickou možností je nechat potřebné navýšení dobrovolně zaplatit lidmi, kteří přidat do společného mohou a mají o to zájem, protože dostanou něco navíc. Zvyšování nákladů ve zdravotnictví totiž pramení primárně z technologických novinek. Stejně jako v jiných odvětvích i ve zdravotnictví musí technologický rozvoj zaplatit tzv. „early adopters“, kteří jsou ochotní za zakřivený display telefonu nebo auto na elektřinu zaplatit nehorázné peníze, zatímco jejich okolí si ťuká na čelo a čeká, až nová technologie bude za dva roky stát zlomek ceny.
Proto by lidé měli mít možnost připlatit si přímo nebo připojištěním za nadstandard, čímž by umožnili zrod novinek, jež budou za pár let dostupné ve standardu. Ve zdravotnictví pak onen standard musí být v souladu s ústavou dostupný všem pojištěným bezplatně. Skutečnost, že peněz ve zdravotnictví není nekonečně mnoho, tedy není tou největší překážkou v řešení jeho současných problémů.
Zásadním problémem je, že si v našem zdravotnictví aktuálně nelze nijak vybrat a že si nikdo nemůže dobrovolně a legálně připlatit za dražší variantu.
Příplatky nezpůsobí nedostupnost péče
Rétorika některých politiků, která říká, že možnost legálního příplatku povede ke snížení dostupnosti péče, přitom není pravdivá. Například u zubaře si dnes lze připlatit za bílou plombu. Nedoplácí se však rozdíl mezi bílou a amalgámovou plombou, která je hrazena pojišťovnou – platí se plná cena bílé plomby. Kdyby pacient platil pouze rozdíl, bylo by to samozřejmě méně a bílé plomby by byly dostupné více lidem. Druhý mýtus, který provází možnost připlácení, vyplývá z představy, že co je dražší, musí být automaticky lepší. To logicky vede k obavě, že pro chudší spoluobčany zůstane jen levná a nekvalitní péče.
Základ této představy tkví v pojetí, že všichni mají stejné požadavky na to, jak by měli být léčeni a že způsob řešení zdravotních problémů by měl být jaksi nařízen shora z pozice nějaké vědecko-ekonomické autority, která určí nejsprávnější a nejefektivnější způsob léčby vhodný pro každého. To je však zcela zcestná úvaha.
Příkladem budiž různé způsoby léčby zlomeniny klíční kosti. Pokud je zlomenina nekomplikovaná, je nejvhodnější konzervativní léčba fixací ortézou (tzv. Delbetovy kruhy).
V praxi to pro pacienta znamená několik týdnů výrazného nepohodlí.
U komplikovanějších zlomenin nastupuje operační řešení a osteosyntéza, což je pro pacienta mnohem méně omezující, ale nese to sebou vyšší riziko komplikací (například infekce) a je to také podstatně dražší. U nás proto žádný lékař pacientům danou možnost jako alternativu nenabízí. Jenže podle našeho právního řádu je to pacient, kdo určuje přípustnost nežádoucích účinků (včetně nepohodlí) a komplikací své léčby. Pacient tedy může upřednostnit své pohodlí před rizikem komplikací pro své zdraví, je to jeho legitimní právo.
Mnoho z nás tak činní i v běžném životě, když například přecházíme silnici mimo přechod.
Nutnost legalizovat nadstandard
Ekonomické hledisko je relativní: Jsou profese, v nichž by ortéza bránila v práci, takže operační řešení ve skutečnosti vychází finančně lépe nejen pro ně samotné, ale z hlediska daňového přínosu i pro zbytek společnosti.
V dnešní době tedy člověk vyžadující operační léčbu nekomplikované zlomeniny využívá známosti v lékařských kruzích (má-li nějakou) anebo dá úplatek. Nejinak je tomu třeba u skrytých plateb za lepší nitrooční čočky.
Z těchto i jiných podobných situací je tedy zjevné, že pacientem placený nadstandard u nás už dávno máme.
Jde jen o to, že by měl být legalizován i pro zdravotní služby a nejen pro léky. Zdravotní pojišťovny by se pak mohly smysluplně odlišit tím, že něco z nadstandardu samy uhradí.
O autorovi| MUDr. Zdeněk Hřib, člen správní rady VZP