zkrátka všechny, kteří za stav odpovídali. Když nepřišla náprava, dokázal vzedmout lékařský stav k několika stávkám a tisíce lékařů přivedl na demonstraci na Václavské náměstí. Lékaři ho za jeho úsilí velebili, politici málem posílali za mříže. Mladík vybraného chování s motýlkem jim pil krev, když přidal další požadavek: vyšší platy lékařů a sester. Dnes už Rath nebouří. Zato denně jedná s politiky, úřady, pojišťovnami, aby dostal lékařský stav tam, kam chtěl právě z balkónu, odkud bouřil. Před třemi roky se v drtivém vítězství stal prezidentem České lékařské komory. Znamená to, že pověsil bílý plášť a rebelství na hřebík? „Ale kdepak, jen se změnily podmínky práce,“ směje se Rath. Jednou týdně slouží čtyřiadvacítku u nestátní záchranné služby Samaritánů, kde je i šéflékařem, několik týdnů za semestr učí mediky II. lékařské fakulty, občas slouží i na jednotce intenzívní metabolické péče v Motole, odkud vyšel, má také interní soukromou ordinaci. „Moc volného času nemám. A někdy mě to mrzí. Jako lékař vím, že život není nekonečný dar, každá chvíle je jedinečná, neopakovatelná a člověk by ji měl prožít. Kvůli shonu ale s životem nakládám, jako by byl dar nekonečný. Ale on je moc a moc konečný,“ říká Rath.
Knihomol od dětství
Oba rodiče jsou lékaři a už od dětství i on chtěl být lékařem. Jako dítě byl trochu tlustší. Sportovat ho vůbec nebavilo, volný čas věnoval knihám. Rodiče ho od nich doslova museli vyhazovat. Když měl cestovat s nimi na dovolenou k moři, nezpěčoval se jen tehdy, pokud v kufru bylo alespoň dvacet knih. U moře zalezl do stínu a četl. „Opékat se na pláži mě nebavilo a nebaví. K moři jezdím málo, mám raději Šumavu, Kokořínsko, kde mají rodiče chalupu, nebo Krkonoše. Dnes už také neležím tolik v knihách, protože přes den v práci musím přečíst i stovku stran a večer už nemám chuť relaxovat čtením. Tak se snažím sportovat. Jezdím na kole, na koni a abych netloustl, nechávám zásadně třetinu jídla na talíři.“ Kromě toho dvakrát až třikrát týdně jí ryby, večeří bez příloh a někdy k ní má jen ovoce nebo zeleninový salát. Doktor Rath má rád koně, i když žádného nevlastní. Půjčuje si je ze stáje a od známých. „Jízda je ze zdravotního hlediska velmi prospěšná. Nejde o žádný snobismus. Jsem rekreační jezdec.“ Nemá však rád jen koně, ale i kolo. Každé prázdniny jezdí s přáteli delší trasy po horách. „Nezávodíme. Když vidíme hezkou krajinu, zastavíme a kocháme se. Jako ve filmu Vesničko má středisková. Mnozí lidé ani netuší, jak nádhernou krajinu máme. A člověk by měl krásu vychutnat.“ Rath má úctu k lidem, kteří dokáží něco krásného vytvořit - obraz, sochu, vyřezávaný nábytek, dům. Taková díla prý mají duši. S obdivem ke kráse souvisí i jeho vztah k ženám: „Krásná žena je umělecké dílo. Nejde je všechny vlastnit, ale je fajn je obdivovat.“ Sám je ženatý a má malé dítě. „Ve dnešní době techniky často krásu nevnímáme. A myslím, že se tím moc ochuzujeme. Na svět jsme jen půjčeni, tak bychom se měli radovat i z toho, co nevynáší peníze.“
Cestou změny?
Před léty se doktor Rath marně snažil dostat do parlamentu spojením s LSNS. „Ta zkušenost mi nadlouho stačí.“ S politikou se nyní potkává denně. „Jednám se všemi politickými stranami. My máme představu jak zdravotnictví zlepšit, ale v politice se všechno zadrhává. Cesta je klikatá, a místo aby vedla vzhůru a zdravotnictví se zlepšovalo, často vede hluboko do údolí. Pocit bezmocnosti za současného ministra už naštěstí nemám takový jako za jeho předchůdců.“ Doktor Rath přesto koketuje se skupinou politiků kolem Jiřího Lobkowicze, která chce založit novou stranu Cesta změny. „Spolupracuji s nimi jen na odborně-zdravotní bázi. Říkám jim, že do zdravotnictví by nemělo plynout 7,2 procenta hrubého domácího produktu, ale nejméně deset. Jinak se péče nezlepší. Černou dírou nejsou nemocnice, ale polostátní banky, neproduktivní gigantické podniky, které vláda za vládou drží nad vodou. Do žádné strany se v nejbližší době nechystám vstoupit. Chci být politicky nezávislý.“ Ale co kdyby mu někdo, právě jako nezávislému, po volbách nabídl funkci ministra? „Kdyby došlo na lámání chleba a někdo mi řekl - když tolik kritizujete ministry, zkuste to sám - těžko bych asi sám před sebou obhájil říci ne.“
Václav Pergl, Právo, 6.9.2001