Lékař 7. polní nemocnice v Basře pplk. Ivan Jeřábek
* Očekávala bych, že po 74denním působení v Iráku budete od soboty ještě v karanténě, jenže vy už od pondělního rána opět ošetřujete pacienty v pražské Ústřední vojenské nemocnici…
Nezbytnými vyšetřeními jsem samozřejmě prošel, ale definitivní výsledky budou do týdne. Navíc jsme se museli hned první pondělí hlásit u svých nadřízených, což jsem udělal. Stýskalo se mi po nemocnici, tak jsem se hned pustil do práce.
Jste internista se specializací na srdce, tak prozraďte, zda se vám podařilo splnit vaše poslání?
Je tam kvantum dětí se závažnými vrozenými srdečními vadami, které jim nedávají naději na přežití a bez operace nemají šanci. Vybraní dětští pacienti se proto dopravovali na základě našeho vyšetření do pražské motolské nemocnice. Soustředili jsme se pak na léčbu pacientů, především britských vojáků, u nichž došlo ke střelným poraněním nebo ke zranění na základě výbuchů a popálení. Prováděly se také plánované operace, například žlučníku. Mnoho arabských pacientů, včetně dětí, přicházelo také s popáleninami, které vyžadovaly opakované chirurgické výkony, včetně transplantací kůží. Svůj úkol jsme splnili.
Odjeli jste z Basry dříve než se předpokládalo. Musíte vědět nejlépe, zda tam vaše pomoc byla i nadále zapotřebí. Uživili byste se, když to řeknu takto laicky?
Zcela určitě, přinejmenším až do února. Došlo tam k paradoxní situaci. Nejdříve byla demonstrace, že jsme urazili muslimy jakýmsi plakátem a místní občané požadovali náš odchod. To se nakonec vysvětlilo, šlo zřejmě o provokaci, nikoliv od nás. Ale když se pak rozneslo, že končíme, byla znovu demonstrace za naše setrvání.
Řadu onemocnění nelze totiž odstranit jedním zásahem a měli jsme také naplánované operace. Naši pacienti se především rekrutovali z nejnižších sociálních vrstev, které nemají na zaplacení léčby v nestátních zdravotnických zařízeních.
Je šance, že už dostanou patřičnou pomoc v tamních zařízeních?
V Iráku jsou nestátní zdravotnická zařízení na dobré úrovni, včetně lékařů, ale opravdu záleží na penězích. Leckdo se tam nedostane. Vyprovokovali jsme alespoň určitou představu, jak by zdravotnictví mohlo vypadat. Pokud vím, Česko se zasloužilo mimo jiné o vybavení tamních nemocnic operačními sály, včetně jednotky intenzivní péče.
Objevily se i informace, že jste nemohli splnit své úkoly, protože jste nebyli patřičně vybaveni.
Logicky jsme nemohli mít úplně všechno potřebné s sebou, ale vybavení například operačních sálů bylo srovnatelné s jakoukoliv nemocnicí tady v Česku. Měli jsme na velmi slušné úrovni například laboratoř či rentgeny. Do budoucna se počítá is využitím počítačového tomografu, takže by se daly dělat výkony, na které jsme si my nemohli troufnout.
Za kritiku vlády odvolaná velvyslankyně z Kuvajtu Jana Hybášková argumentuje, že jste nebyli účastí v misi nadšeni, protože jste tam šli na rozkaz. Vy jste byl jedním z nich. Mohlo se to odrazit na poskytované péči?
Určitě ne. Nakonec tam každý z nás šel o své vůli. Ze začátku jsme si nebyli jisti, zda nejde o určitou formu nátlaku, ale pak se k misi každý spontánně přihlásil. Brali jsme to za své a naopak se snažili tam zůstat.
Jak hodnotili vaše působení Britové a co říkali tomu, že musíte pobyt předčasně ukončit?
Velmi pozitivně mluvili o naší práci a litovali, že odjíždíme, protože by nás tam ještě potřebovali. Ze strategického pohledu bylo umístění nemocnice dobré pro příjem raněných z té části Basry, kde nebyli Britové, a to spojenci velmi oceňovali. Chápali však, že nemáme na rotaci lidi ani peníze. Poloha nemocnice však nebyla ideální. V posledních čtyřech týdnech začalo pršet a voda nám způsobovala velké problémy a to i při balení nemocnice. Těžko se k nám dostávaly nákladní vozy.
Nelákali vás Britové, abyste zůstal?
Osobně jsem nabídku nedostal, ale myslím, že dva čeští lékaři, nikoliv z polní nemocnice, se tam budou starat hlavně o zbývající naše příslušníky vojenské policie. Z odborného a jazykového pohledu by to byla pro mne velmi atraktivní nabídka.
Zúčastnil byste se další mise?
Možná, ale nyní si potřebuji odpočinout. Všichni se shodují, že z rizikového hlediska byla lokalita 7. polní nemocnice nejhorší ze všech, kde české mise dosud působily. Válečné nebezpečí nelze podceňovat. Je mi líto, že se mluví jen o zdravotnickém personálu a nikoliv o obyčejných vojácích. O těch, kteří nás zásobovali vodou ze vzdálené oblasti či vyváželi odpadky nebo se starali o fungování elektřiny. Bez nich bychom nesvedli nic, a přitom hlavně oni byli každou minutu v ohrožení života.
Jitka Götzová, Právo, 9.12.2003