Metoda nenásilného porodu, kterou nám před víc než dvaceti lety ukazoval na semináři v Ostravě francouzský porodník doktor Odent, pro nás tehdy představovala něco jako zjevení z jiného světa. Ukazoval nám ji na snímcích ze svého sanatoria. Krátce po semináři jsme na porodních sálech začali tlumit světla i hlasy. Porodní asistentky jsme nabádali k laskavému přístupu a novorozence přikládali bezprostředně po porodu k prsu. Zavedli jsme ruming, povolili návštěvy a na porodním sále se dokonce objevil bazének s teplou vodou, ve kterém si ženy mohly částečně ulevit od porodních bolestí. Netrvalo dlouho a některé porodnice umožnily tatínkům přítomnost u porodu. Tedy jev, který bývá označován za revoluční vymoženost teprve posledních let. Tyto nepochybně prospěšné tendence dnes znevažují radikální porodničtí fundamentalisté. Snad to má na svědomí módní trend lidového léčitelství kombinovaný s ženskou emancipací. Snad to zavinila nedůvěra ke „klasické“ medicíně. V každém případě se tito fundamentalisté začali dívat na porodníka jako na škůdce, který buďto pro slávu, nebo pro peníze násilně zasahuje do tak přirozeného děje, jakým je porod. Ideálem se stává dokonce návrat k porodům v domácnosti. Fundamentalisté dávají porodníkům za příklad třeba Nizozemí. Už ale neřeknou, že specifické nizozemské podmínky umožňují, aby kterákoli žena byla ze své ložnice za 10-12 minut na operačním sále nejbližší nemocnice. To u nás možné není. Se zděšením jsem četl článek o jedné naší porodnici, kde sice k porodu přijde lékařka, musí se však při něm schovat za dveře, aby ji rodička, probůh, neviděla a nefrustrovalo ji to. A protože má tato porodnice nedostatek zdravotního personálu, musí paní doktorka někdy zaskočit za porodní asistentku. Dělá to však tak, aby pacientka nic nepoznala a svůj lékařský diplom před ní tají. Rodičky prý považují za největší útok proti své důstojnosti předporodní klystýr. Radikálům těžko vysvětlíte, že to má svou prostou logiku. Takže se vracíme k naplnění starořímského přísloví, že „člověk se rodí uprostřed výkalů a moči“. Ale klystýrem výčet porodnických zločinů zdaleka nekončí. Někteří lékaři-sadisté dokonce ženám nechají před porodem oholit přirození. Jaká potupa! A zvlášť pro ty, které si samy dobrovolně holí nejen genitál, ale přidají k tomu ještě podpaží a dolní končetiny. Vrcholem sexistických porodnických útoků je pak to, že porodníci ženě, nejčastěji prvorodičce, preventivně při porodu nastřihnou hráze. Málokdo ví, že to nedělají z krvežíznivosti nebo nedostatku práce, ale aby chránili novorozence před možnými porodními komplikacemi. Také po sexuální stránce představuje dobře zhojený nástřih nespornou výhodu v porovnání s vytahanými vazy a méně funkčními svaly poševního vchodu. A to vůbec nemluvím o samovolných trhlinách, které jsou někdy důsledkem úporné snahy o porod bez poranění. Pro všechny ty přírodní metody platí, že nic se nesmí přehánět. Například při tolik opěvovaném porodu ve vodě totiž výkaly zpravidla vyplavou na hladinu dříve, než se tam dostane novorozenec. Nechtěl bych se dožít renesance metody bývalého sovětského porodníka Borise Ignatěviče Čarkovského. Provozoval porod v mořské vodě za aktivní pomoci delfíních samiček. Novorozencům prý jejich mléko někdy zachutnalo lépe než mateřské. Metodu u nás publikoval v roce 1981 a vyzval naše porodníky k následování. Ti však nereagovali. Možná měli málo peněz na budování delfinárií. Ještě štěstí, že naše rodičky dnes ani ti nejradikálnější zastánci přírodních porodních postupů nevybízejí k pozření placenty.
Radim Uzel, Právo, 13.11.2001