Iniciativu svými výpověďmi podpořily už téměř čtyři tisíce lékařů, vy ale patříte k těm, kteří ji nepodporují. Proč?
Začnu tím, s čím souhlasím. Tím je systém postgraduálního vzdělávání lékařů, který u nás není dobrý. Dřívější systém nám záviděli i kolegové v zahraničí. Lékaři za 30 měsíců po ukončení univerzity mohli něco dělat.
Tento systém se zničil, především zásluhou lékařských fakult, aniž by za něj byla nějaká náhrada.
Souhlasím s tím, aby lékaři, kteří složí atestaci, měli lepší plat, než mají nyní. Může to být trojnásobek průměrné mzdy, ovšem určitě ne za základní pracovní dobu. Vždyť v žádném oboru se průměrná mzda neudává za pouhých osm hodin. Vždy je to včetně nočních a přesčasů. Když jsem pracoval v Dánsku, což byla velice socializovaná medicína, měl jsem velice slušný plat. V nemocnici jsem ale musel být k dispozici kdykoliv, kdy to pacienti potřebovali.
Se kterými body iniciativy nesouhlasíte?
Nelíbí se mi požadavek, aby onen „slušný“ plat měli lékaři před atestací. Nikde na světě lékaři bez odbornosti nemají velký plat. Třeba na prestižní klinice Mayo lékař první rok po promoci pracuje za 22 tisíc dolarů ročně, což je rozhodně srovnatelné s našimi podmínkami. Mluví se také o délce pracovní doby. Můžu vám říct, že pokud třeba kardiochirurgii děláte osm hodin denně, tak se ji nenaučíte. Občas se mě někdo ptá, jestli bych byl radši, kdyby mě operoval unavený chirurg. Já říkám, radši unavený, který je perfektní a umí to, než odpočatý lékař, který to neumí. Navíc, může vás unavovat něco, co vás nesmírně baví?
Co si myslíte o lékařích, kteří výpověď podali?
Vypadá to jako velké procento, ale pokud se podíváme na statistiky, není to hrozivé číslo. V roce 1989 bylo v nemocnicích zhruba 11 tisíc lékařů. Nemocnic nepřibylo a dnes je jich zde skoro 19 tisíc, tedy skoro dvojnásobek. I když se medicína změnila, musím se ptát, co všichni dělají? Pokud nyní odejde víc než 3,5 tisíce lékařů, dostaneme se na úroveň roku 2000, a to se nedělala špatná medicína. Jediné, co je nepříjemné, je, že někde dala výpověď celá oddělení, a nejde tak o rovnoměrné snížení počtu lékařů.
Podle dostupných informací většinou dávají výpověď mladí lékaři, kteří si stěžují právě na špatný systém vzdělávání, nekončící práci a malou výplatu. Vy byste se na jejich místě nezachoval podobně?
Když jsem se byl učit kardiochirurgii ve Spojených státech, jediný pevný bod dne byl 7:30 na operačním sále. Jestli jsem měl předtím na pooperačním oddělení deset pacientů, musel jsem přijít v půl šesté do práce. Nikoho to nezajímalo. Domů se šlo, až byla práce hotová. Každou třetí noc jsem sloužil na pooperačním oddělení a ráno šel znovu na sál. Neříkám, že to každý může vydržet, ale každý, kdo chce dělat medicínu na špičkové úrovni, k tomu takto musí přistupovat.
Takže práce lékaře není běžným zaměstnáním a doktoři by ji tak ani neměli brát?
Lékařství není opravdu běžné zaměstnání. Každý obor má něco. Když výtvarník něco maluje, také se ho neptají, kolik hodin a kdy na obraze pracoval.
Nemyslíte si, že by lékaři právě z těchto důvodů měli být dobře zaplaceni?
Lékaři, kteří mají odbornost a jsou na funkčních místech, samozřejmě ano. Ale průměrný příjem lékaře v roce 2009 byl 48 700 korun. Průměr, do kterého jsou započteni právě i ti mladí lékaři bez odbornosti.
Nevím, jestli jsou u nás kolegové tak špatně placení, ale zajímavé je, že ti starší se nebouří. Mladí lékaři prostě nemůžou chtít takový plat. Nemají právní odpovědnost, nesmějí sami skoro nic dělat.
Jaký je postoj mladých lékařů na vašem pracovišti?
Od nás z klinik Kardiocentra nedal výpověď ani jeden lékař, takže jsou asi spokojeni. Přestože z nich, jak se říká lidově, dřu kůži. Ale zase se něco naučili. Když se podíváte po české kardiochirurgii, tak v Motole, Na Homolce, v Českých Budějovicích nebo na Královských Vinohradech v Praze šéfují lékaři, kteří vyšli od nás. Ti tu netrávili jen osm hodin denně. Jezdili sem i v sobotu a v neděli.
Jak byste tedy problémy českého zdravotnictví řešil vy?
Jsem přesvědčený, že se zdravotnictví musí řešit v komplexu, tak jak to chce udělat ministr zdravotnictví Heger. Všichni by neměli dělat všechno. Když máte špičkové mnohamilionové zařízení, na kterém se nepracuje intenzivně, tak jde kvalita vyšetření dolů. Stává se nám, že některá drahá vyšetření, jako je CT, se kterými k nám pacient přijede, stejně musíme opakovat. Protože CT udělané v některé z malých nemocnic je nehodnotitelné. Drahý přístroj na CT už mají skoro všude, ale proč? Nakonec si toto vyšetření vyúčtuje nejen ta malá nemocnice, ale i my.
Takže by měla být péče diferencovaná podle typu zařízení?
Každá nemocnice by měla mít možnost provést zákroky k záchraně života a potom transferovat pacienta do větší nemocnice, která má se složitou léčbou větší zkušenosti. Podobně jako to bylo provedeno s traumacentry. Pravidelně se nám třeba stává, že pacienty po těžkých srdečních operacích, kteří mají v pořádku srdce i zhojené rány, nemáme kam poslat na rehabilitaci. Přitom takový člověk se potřebuje naučit znovu chodit a dostat dobrou výživu. Takové zařízení tu ale není, a tak ho léčíme na drahých lůžkách intenzivní péče kardiochirurgie, kde provoz lůžka stojí 20 až 25 tisíc denně.
Kolik nemocnic by mělo takovou transformací projít a jak by to vypadalo?
Nyní je u nás třetina až polovina nemocnic navíc. Část z nich by našla uplatnění jako doléčovací ústavy nebo jako rehabilitační centra. Nejde o nic podřadného, jen jde o jiný druh medicíny.
Jakou roli by v celém systému hráli ambulantní lékaři? Ti jsou na tom lépe?
Myslím, že pozice ambulantních specialistů je lepší. I když nejsou ohodnoceni tak, jak by si představovali. Oni jsou ve zdravotnickém ústrojí nenahraditelnou složkou. Moc si jich vážím. Právě sem by měli směřovat mladí lékaři - dělat tu velmi důležitou terénní medicínu. V nemocnicích se vyškolit během tří let a poté odcházet do praxe. Vždyť praktických lékařů bude brzy nedostatek.
Jste vzorem pro řadu mladých lékařů. Jak mohou dosáhnout vašich kvalit?
Pokud chtějí dělat medicínu jen tak, že chodí na osm hodin do práce, ať se na to vykašlou. Jestli to chtějí v medicíně někam dotáhnout, musí svému oboru bohužel věnovat ještě pár let života. Mohou pracovat jako praktičtí lékaři. Pak stačí tři roky v nemocnici a poté jim začne práce v terénu, kde ovšem dostanou plat jen podle toho, co udělají. Pokud se chce ale některý mladý doktor věnovat operativnímu oboru, musí tomu dát mnohem víc. Trvá to pět až sedm let po škole, než získáte místo. Pak by mělo být dobře zaplacené. Ovšem je to cesta do pekel, pokud začne lékař mluvit o pracovní době. Za chvíli se začne diskutovat o tom, zda nemít také po čtyřech hodinách práce právo na půlhodinovou přestávku. V tu chvíli mám praštit s operací a jít svačit? Jakmile se na lékařství někdo začne dívat takto, ať medicínu radši nedělá.