Poslat děti k psychologům, do kina nebo na nádraží. Školy si mohou vybírat z různých programů protidrogové prevence. Na skutečný efekt při výchově dětí se příliš neohlížejí.
Mezi devadesáti studentkami střední zdravotnické školy dává zpočátku jen jedna dívka okázale najevo, že už o drogách všechno ví, a píše na mobilním telefonu textové zprávy. Když ale odsouzený pašerák drog Radek Hanykovics barvitě vylíčí, jak bylo v thajské věznici běžné znásilňování mezi muži, i ona zvedne oči od displeje. Vyprávění o zmlácených vězních, kterým dozorci přerazili páteř nebo natrhli ledvinu, už některé dívky usazené v kulturním středisku na ostravském sídlišti Šalamouna snad ani nechtějí slyšet. Pak začíná drogová prevence: „Injekční stříkačky nahrazovala ve vězení propiska a stokrát použitá jehla.
A když narkomanům došly peníze na heroin, skákali se šíleným řevem na mříže.“ V roce 1996 poslal thajský soudce Radka Hanykovicse do vězení na rovné půl století. Po zmírnění trestu a převozu do českého kriminálu mu zbývá odsedět osm let. Teď tráví šest měsíců na svobodě: zdraví mu užírá zhoubný nádor a vězeňská nemocnice ho neumí léčit. Hodinu a půl napínavého vyprávění končí Hanykovics varováním: „Doufám, že jste ve mně neviděli akčního hrdinu. Naopak, jsem odstrašující příklad. Z drog musíte mít přirozený strach.“ Pracovnice kulturního střediska vybíraly za přednášku od školáků po třiceti korunách, studenty pozitivně vnímanou protidrogovou prevenci tedy paradoxně nepodporuje stát. „Já od státu žádný grant nepožaduji. Kvůli penězům nepřednáším,“ říká Hanykovics. Po školách prý jezdí, aby alespoň částečně odčinil svou vinu. Motivy protidrogových „preventistů“ nebývají vždy takto čisté. Například takzvaný Revolution Train, vlak se sedmi vagony, má objíždět česká města a pomocí multimediálních triků vyvolat odpor k drogám.
O projektu se poprvé začalo mluvit na začátku roku 2005. „Je to vlak uhánějící na slepou kolej, poháněný spíše slibným marketingovým, obchodně a mediálně a politicky povrchně atraktivním záměrem než skutečnými potřebami současné protidrogové prevence,“ napsal tehdy do posudku pro ministerstvo školství lékař Tomáš Zábranský. Projektu vytýkal, jak naivně se snaží zastrašovat mládež, která už má první experimenty s drogami za sebou. Zdálo se, že staré plány už nikdo nevzkřísí. Minulý týden Nadační fond Český vlak ohlásil tiskovou konferenci, pozval na ni pražského primátora Pavla Béma a spolu s ním chce představit první vzorový vagon. Zábranský v posudku pochybuje i nad účinností besed v kinosálech, kde o drogách s dětmi diskutují známé osobnosti (v minulosti Petr Muk, Anna K., Ivan Hlas).
Po celé republice probíhají v těchto dnech přednášky placené Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a organizované agenturou Medea Kultur. V kinech bývá podle očitých svědků patrný nezájem, děti se těžko soustředí, občas vzduchem proletí nějaký předmět a běžné jsou vulgární výkřiky. „Nejde o protidrogovou prevenci, ale o skvělý byznys,“ je přesvědčen Milan Černý z Prevcentra na pražském Břevnově. Když se cyklus přednášek konal na začátku tohoto desetiletí, VZP za něj během tří let utratila 93 milionů korun.
O nehospodárnosti hovořila i kontrola z ministerstva zdravotnictví. „Kritizovat je snadné, ale obvykle to dělají ti, kteří nikdy na žádnou preventivní akci nevyjeli. Jsme trochu misionáři. Na mnoha místech nikdy nikdo před námi o drogách nehovořil,“ oponuje lékař Jiří Presl ze střediska léčby drogových závislostí Drop In. Minulý týden besedoval v Kynšperku nad Ohří. Podle předpisů ministerstva školství musí minimum protidrogové prevence splnit každá škola. Záleží na řediteli, zda si čárku za splněný úkol zapíše na akcích, které mají pochybný efekt. „Někdy si oddechnou, i když ze školy odcházíme my,“ říká Černý, specialista na prevenci drog i šikany. Na pětatřicet škol ve druhém a šestém pražském obvodu vysílá Prevcentrum spolupracovníky z řad vysokoškolských studentů. Ti si děti ve třídě posadí do kruhu, hrají s nimi scénky, pak sbírají jejich asociace na téma přátelství, násilí nebo drogy. Pokud během dvou až tří sezení lektoři zjistí, že ve třídě není něco v pořádku, pozvou celou třídu do Prevcentra, kde se jí věnují psychologové. Po několika dalších sezeních dokáží vytipovat nejproblémovější děti a nabídnout jim individuální péči. Podobných zařízení je v Česku na dvě desítky, od státu dostávají pouhý zlomek svého rozpočtu. Přitom podle vládní zprávy utratí stát za protidrogovou prevenci přes čtyři sta milionů korun ročně. „To by mě zajímalo, kde ty peníze jsou,“ diví se Černý.
Týden