Moderní dějiny střední Evropy jsou plné hororových zvratů, při nichž trpěly desítky milionů lidí. Nejvíc ti bezbranní. Na některé z nich „velká“ historie zapomněla, například na duševně nemocné. Teprve v posledních letech začíná dluh umořovat a následující článek je jednou z malých splátek. Ukazuje zlou dobu 2. světové války na života běhu MUDr. Klemense Bergla, protektorátního ředitele tehdejšího Zemského ústavu pro duševně nemocné v Kosmonosích. Což ještě nebylo to nejhorší místo…
MUDr. Klemens Bergl se narodil 2. července 1884 jako Clemens Alexander Ernest Bergl v Nových Hradech/Gratzen v čísle popisném 1. O tři dny později byl pokřtěn. Za kmotry mu byli MUDr. Clemens Beznoska, hraběcí zámecký lékař, a jeho manželka Albína. Číslo 1 byla rezidence hrabat Buquoyů (dnes hotel), tvořící celou východní stranu novohradského náměstí. Otec malého Klementa, Johann Bergl, tu působil jako hraběcí sekretář, matka se jmenovala Margaretha Johanna, rozená Prochaska.
Studoval na německém státním gymnáziu v Českých Budějovicích a pokračoval nejprve na technice v Mnichově, pak přešel na medicínu a absolvoval v Praze. MUC. Bergl tehdy bydlel v Lipové ulici č. 5, takže to na fakultu vskutku neměl daleko. V roce 1909, ještě jako medik, stážoval na mnichovské psychiatrické klinice u profesora Emila Kraepelina.
Velitelem psychiatrie ve Lvově
Medik Bergl je zapsán jako řádný člen pražského přírodovědného spolku „Lotos“ (Deutscher NaturwissenschaftlicherMedizinischer Verein für Böhmen „Lotos“, založen 1851), jehož členy bývali například J. E. Purkyně či Ernst Mach. V témž spolku již figuruje jeho budoucí starší souputník v Kosmonosích, tehdy soukromý docent patologie Franz Xaver Lucksch (1872 Libědice u Kadaně – 1952 Praha). Ten působil v patologickém ústavu pražské německé univerzity v Nemocniční ulici (pozdější II. patologicko-anatomický ústav prof. Václava Jedličky).
Nevíme, kdy Bergl promoval, v úvahu přichází rok 1909 či 1910. Stal se asistentem německé psychiatrické kliniky v Praze (1910– –1920), v letech 1920–1923 provozuje soukromou praxi.
Vojenskou službu absolvoval v letech 1910–1911 v posádkové nemocnici č. 11 v Praze. Jako jednoroční dobrovolník byl nejprve jmenován do hodnosti AssistentarztStellvertreter (tedy Kadett), do zálohy pak povýšen na poručíka (Assistentarzt in der Reserve).
Za první světové války byl mimo jiné velitelem psychiatrického oddělení posádkové nemocnice č. 14 ve Lvově. Za války stihl i časopisecky publikovat o reflektoricky ztuhlých zornicích následkem výbuchu granátu (Dtsch med Wochenschr 1915; 41(39): 1161). Demobilizován 12. 4. 1919 jako setníklékař (Kapitänarzt) posádkové nemocnice v Praze, v pozdější standardní terminologii kapitán zdravotní služby, vedený v záloze u 1. československého pluku Jana Husi v Českých Budějovicích a později u divizní nemocnice č. 5 (DN 5) v Českých Budějovicích. Z toho lze zpětně dovodit jeho hodnost Regimentsarzt v c. k. armádě, jež odpovídala hejtmanovi. Z armády byl vyřazen 31. 12. 1934, tedy ke konci roku, v němž dosáhl padesáti let.
Z lichváře vynálezcem
Berglovou první manželkou byla Nelly, roz. Riemerová (*10. 1. 1891), poloviční Židovka, již si vzal v červnu 1914 a s níž měl v srpnu 1922 dceru. To se mu mimochodem stalo v pozdější kariéře nepříjemnou překážkou. Bydleli v pětipokojovém bytě na Ferdinandově nábřeží 29, PrahaSmíchov (od roku 1919 nábřeží Legií, dnes Janáčkovo). Bergl tam měl soukromou praxi chorob duševních a nervových (1920–1923), kde provozoval například fototerapii. Manželka se však od něj odstěhovala k matce ještě v témž roce, když ho nechtěla následovat na plánované místo ředitele nově zřizovaného nervového sanatoria ve Slavonicích. Praha je zkrátka Praha.
Bergl se tehdy zapletl do finančního skandálu v souvislosti s odprodejem svého bytu a praxe. Šlo o 60 tisíc Kč požadovaných za přenechání nájmu a zprostředkování, což byl přečin proti § 14 zákona č. 275/1920 Sb., o ochraně nájemníků. Takto protiprávně vyplacenou částku bylo možno do 6 měsíců napadnout a žádat zpět i s úroky. Věc skončila před Zemským trestním soudem, kde byl Bergl obviněn z bytové lichvy. Žaloval ho kolega, praktický lékař židovského původu dr. Gustav Deval. Bergl však zmizel v říjnu 1922 do Berlína, kde dle pozdější soudní výpovědi (1924) jeho bratrance Jaroslava skončil zcela nemajetný. Uprchl před exekucí ve výši 62 500 Kč a neměl ani na advokáta, protože jeho prostředky vzápětí pohltila německá inflace 20. let. Něco z peněz zanechal manželce pro případ, že by se za ním chtěla přestěhovat do Berlína, kde bydlel na Jeverstrasse 4, Berlin-Steglitz, později Augsburgestrasse 29, BerlinCharlottenburg. Sám bratranec a další příbuzná Kornelie Berglová (bytem rovněž na Smíchově) byli do věci zapleteni, žalována byla i Kornelie.
V Německu se živil na volné noze jako vynálezce a technický zlepšovatel. Tuto činnost, patrně jako hobby či na přilepšenou, provozoval již dříve. A skutečně lze dohledat řadu jeho patentů: chirurgický sprej, pesary, lubrikanty, skládací ramínko na šaty, dlahy, hygienický hřeben na vlasy s výměnnými zuby, zavaděč tamponů či zařízení na výrobu chladu. V Berlíně i podnikal, provozoval společnost s ručením omezeným pod názvem „Dr. Bergl’s Sprudelmilch“ na adrese Kronprinzenufer 19, později Brandenburgische Strasse 53. V berlínském adresáři je možno firmu prokázat v letech 1927–1930, poté mizí. Podle názvu se patrně jednalo o cosi jako efervescentní, respektive sodovkové mléko.
Otevírání nových obzorů
Není doloženo, zda se v Německu věnoval medicíně. Je možné vyslovit hypotézu, že ho v oněch těžkých dobách tamější stavovská organizace jako cizího státního příslušníka do praxe jakožto nevítanou konkurenci vůbec nepřipustila. V roce 1926 se v ČSR ještě nevyskytuje, v roce 1933 již má přechodné bydliště na Smíchově, Smetanova 13 (u matky), a v roce 1936 rozbíhá praxi lékaře chorob duševních a nervových, opět na Smíchově, nedaleko původního bydliště, na adrese V Lesíčku 3 (za Protektorátu „Im Wäldchen“). Angažuje se v Deutscher Kulturverbandu při Deutsches Haus v Praze (na místě dnešního Slovanského domu) a v německé lékařské organizaci. V pohnutých letech 1938–1939 nemůže nevnímat otevírání nových obzorů. Stává se čekatelem NSDAP. Pak ho čeká studená sprcha. Členství je mu v roce 1939 odepřeno, židovský původ exmanželky a zejména existence potomka z tohoto vztahu je nepřekonatelnou překážkou. Ještě se pokouší u krajského stranického soudu, ale verdikt v roce 1940 je konečný. Nicméně je stranou alespoň označen za jinak politicky spolehlivého a 19. července 1940 mu Vůdce propůjčuje „Pamětní medaili na 1. říjen 1938“, zvanou též „Sudeten-Medaille“. 29. července 1939 získává své první obročí a nastupuje jako pomocný úřední lékař u úřadu německého vrchního zemského rady (Oberlandrat) v Jičíně, působí i jako soudní znalec. K 1. listopadu 1940 je pak jmenován ředitelem Zemské léčebny pro duševně nemocné (Landesanstalt für Geisteskranke) v Kosmonosích s titulem vrchního zdravotního rady (Obersanitätsrat). Má za sebou válku ve velitelské pozici, stáž u Kraepelina, asistenturu na fakultě, zkušenosti ze soukromé praxe i ze studijní cesty po psychiatrických zařízeních v Německu a Skandinávii. Je jak psychiatrem, tak neurologem. Technicky nadaný, se zkušeností v podnikání. Není pochyb, že je odborníkem s potenciálem řídit velký ústav.
Nicméně jednání o nabídce trvalo měsíce. Bergl zprvu kladl poměrně vysoké požadavky platové i naturální, musel však poněkud slevit. Na druhé straně byl splněn jeho požadavek na odchod ředitele dr. Rudolfa Vinaře do Bohnic k datu Berglova nástupu. Vinař pracoval v ústavu od roku 1909 a jeho ředitelem byl od 1. 10. 1935. Splněna byla i dotace na novou laboratoř (5 tisíc RM) z úřadu říšského protektora.
Do léčebny za onoho dušičkového dopoledne přijíždí autem spolu se svým starším přítelem, emeritním profesorem Franzem Luckschem, který se stane ústavním patologem. Jeho dlouhodobými odbornými zájmy jsou tuberkulóza, bakteriologie a vrozené vady. Budou mu přezdívat „Pérák“. Jednou z jejich společných vazeb jsou židovské manželky a potíže z toho plynoucí. K nástupu obdrží gratulaci dalšího akademického přítele, profesora dermatovenerologie na lékařské fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity a mocného muže Německé lékařské komory pro Čechy a Moravu Richarda Wagnera (1885–1942). Ubytuje u sebe v ústavním bytě i svou starou matku (* 11. 2. 1863) a 9. 1. 1941 se oba řádně přihlásí k pobytu v Kosmonosích.
Pořádek musí být
Berglovi je 56 let a toto je zřejmě vrchol, tedy i limit jeho kariéry. Na rozdíl od řady vedoucích činitelů, s nimiž bude muset jednat a spolupracovat, není ověnčen stranickými funkcemi, či dokonce hodnostmi SS. To je pro něj komnata uzavřená na sedmero zámků. Musí se o to více snažit. Osvědčit se. Být užitečný. Z mocensko-politického hlediska je vlastně outsiderem s máslem na hlavě a slabostí pro finance. Umí si však budovat osobní vztahy. Cesta jak se stát snadno ovladatelným a poplatným. Dělat víc než jen plnit příkazy.
Nyní má svou léčebnu. V roce 1922 se to nepovedlo, teď má kapitán konečně svou loď i s posádkou. Sedm lékařů na cca 1350 lůžek a ne zcela vstřícný ošetřovatelský personál s řadou špatných návyků. Chce tam mít především pořádek. Nestrpí šlendrián a laxnost. Začíná něčím, co bychom dnes nazvali audit kvality péče. Vydává oběžníky, instrukce, svolává k poradám, koná odborné semináře. Lékaři povedou pořádně zdravotnickou dokumentaci. U každého zápisu musí být jasné, kdo ho pořídil. Lékaři doplní objektivní anamnézy. Není možné, aby ani u dlouhodobých pacientů nikdo nezapsal, co o vzniku a vývoji choroby říká rodina. Vrátný dostává příkaz, aby posílal návštěvy za lékaři. Při jazykových potížích přivolat mne, jsem pro tyto případy připraven pomoci (hilfsbereit). Je nemyslitelné, aby pacienti neměli řádně zdokumentovaný objektivní somatický nález, zejména neurologický. Všem jsem rozdal tzv. bernsdorfské schéma. Je to stylizovaný panáček, na němž se smluvenými značkami dokumentují neurologické odchylky. Doplní se u všech pacientů zpětně. Nedávám zatím pevný termín, ale očekávám od žurnálních lékařů, že k tomu využijí čas ve službě. Lékaři se také budou systematicky vzdělávat. Oběh časopisů stále neklape. Včas vracet, aby se dostalo na další. Články, které zaškrtnu, zreferuje vyzvaný lékař na semináři a všichni budou připraveni na toto téma diskutovat. Důležité je zůstat odborně na výši (auf dem Laufenden bleiben)… Buduje laboratoř a věnuje jejímu rozběhu dovolenou. Technika ho baví. Žádá své lékaře o návrhy na vyšetřovací metody. Co ještě zavést, o co by měli zájem.
K ošetřovatelům se obrací razantně, ale zřejmě marně, neboť ostrost tónu rok od roku roste. Přestane se krást. Hlavně jídlo. Jak rovnou v kuchyni, tak pacientům na oddělení. V kuchyni nechci vidět nikoho, kdo tam nemá co dělat. S majetkem léčebny zacházet šetrně. Dodržovat pracovní dobu. Neflákat se, neprodlužovat pauzy na oběd. Není možné, abych neočekávaně přišel na oddělení a u pacientů nikdo, všichni zašití, klepají a štrikují, nemocní přitom neobstaraní, pokálení. Vedoucí pracovníci odpovídají za chování a práci podřízených. Žádná falešná solidarita. Kdo bude přistižen, bude mu okamžitě zrušen pracovní poměr. V případě krádeží padne i trestní oznámení. Nepřípustné je jakékoli zneužívání závislosti nemocných či protežování některých z nich. Zde budu trestat… Apeluje se na profesní čest a poctivost. Jeho slova zní rozumně a autenticky, žádné nacistické fráze.
Ozdravené tělo národa
Potom se objeví i jiné stránky jeho osobnosti. Uvidíme dále. Teď malá odbočka: Na konci 19. století vznikla nepochopením populační genetiky eugenická móda. Propadl jí – alespoň teoreticky – kdekdo. Němečtí a švýcarští psychiatři však vzali věc vážně a dále do důsledků rozvíjeli v době, kdy ji vyspělý svět opouštěl. Ty myšlenky se dají najít už u velkého Kraepelina i Eugena Bleulera. A Bleulerovým žákem byl zlopověstný švýcarský profesor Ernst Rüdin, který se posléze stal říšským Němcem a nacistou. Dokonce ideovým arbitrem, vůdčím duchem.
V odborných kruzích postupně zdomácněla myšlenka, že vyšší etický princip velí neutrácet náklady na zdravotní a sociální péči beznadějně „nevyléčitelných“ pacientů. Je nutné věnovat prostředky i síly lékařů těm vyléčitelným. V tradici staršího organicismu je rovněž třeba ozdravit tělo národa (Volkskörper); má být zahájena kolektivní terapie per se. Jiné krajní ideologie užívaly výraz „společnost“ a místo biologistických kritérií zvolily sociální. Společný jmenovatel: Jedinec je ničím, kolektiv vším. Nic nového. Snaha konstruovat společnost a vědět, co je pro druhé nejlepší, a to i proti jejich vůli. Tahle úchylka elit se pořád vrací jako třídenní zimnice. My lékaři k ní máme obzvláštní sklon, daný podstatou profese. Nezůstat u řešení konkrétního pacienta. Pojmout věc šířeji. Sociálně, preventivně. Ano, ale velký pozor na limity. Vůle pacientů a obecně občanů stojí vysoko nad expertním míněním. Ne vždy to chápeme a respektujeme.
Neužiteční jedlíci
V roce 1934 se v Německu začalo masově nuceně sterilizovat. Roku 1939 byla zahájena „eutanazie“ postižených dětí maskovaná výzkumem dědičných chorob. Proč uvozovky? Protože šlo o zneužití pojmu v jiném významu. Vykradení smyslu slov. Zaštítily to lékařské autority a stala se z toho norma. Přímí vykonavatelé ztratili vědomí nepatřičnosti. Na podzim 1939 přišli na řadu dospělí. V šesti říšských léčebnách (Hartheim, Pirna-Sonnenstein, Bernburg, Brandenburg, Hadamar, Grafeneck) byly zřízeny plynové komory. Vznikla celá síť shromažďovacích zařízení a zvláštní, obecně prospěšná (!) dopravní společnost, která využívala ke svážení pacientů pověstné šedé autobusy.
Pracovalo se na základě velmi povrchní rychloselekce. Berlínská lékařská komise po stovkách na jedno posezení hodnotila selekční dotazníky (Meldebögen) z léčeben. Rozhodovala prognóza, délka pobytu (nad 5 let rovnalo se rozsudku smrti) a zejména míra pracovní využitelnosti. Rentabilita pacienta. Ostatní se stali nehodnými života, neužitečnými jedlíky (unnützige Esser). Vraždění postupně místo hávu ideologického dostává pláštík brutálně ekonomický. O kom tak odborníci usoudí, je utracen jako dobytče. Udušen oxidem uhelnatým, předtím však na hrudi označkován, zda má zlaté zuby a zda má jeho mozek jít na pitvu. Ještě dlouho po válce na těchto preparátech publikovali renomovaní autoři.
Lidé byli svlečeni a zavedeni do „sprch“. Kohoutkem musel otočit vždy lékař. Šlo přece o vysoce odbornou záležitost. Jen v PirněSonnensteinu v Sasku takto zahubili 15 tisíc lidí, v době nejvyššího výkonu svedli „vyřídit“ až 2,5 tisíce za měsíc. Limitujícím faktorem bylo spalování mrtvol v ústavním krematoriu.
Falšovalo se datum, místo i příčina úmrtí. Posílaly se soustrastné dopisy příbuzným (Trostbriefe). Plánovali zmasakrovat 100 tisíc lidí, stihli 70.
Levněji a nenápadněji
Pak se objevily protesty veřejnosti. Těžko si je v nacistickém státě roku 1941, tedy na vrcholu slávy tehdejší moci, představíme. Je to překvapení, ale bylo tomu tak. Shromáždění místních občanů i příbuzných, blokování odjezdu transportů, dopisy vysokým nacistickým funkcionářům, veřejná vystoupení katolické i evangelické církve a v opisech šířená kázání. S distribucí tu pomáhalo i Královské letectvo. Hitler při tažení do Ruska nepotřeboval komplikace v zázemí. Instinkt populisty mu poradil věc pozastavit. Stalo se tak rozkazem 24. srpna 1941.
Činnost organizační centrály, součásti vůdcovy kanceláře (Kanzlei des Führers; KdF) na berlínské Tiergartenstrasse 4 (odtud „Akce T4“) však neustala. Registrace pacientů pokračovaly. Organizátoři doufali v nový start. Sterilizovalo se dál, děti se zabíjely dál. Až do konce války. Zkušení „odborníci“ od plynových komor byli na podzim 1941 převeleni do Generálního gouvernementu k „Akci Reinhard“ (holocaust) pod aegidou Himmlera, Heydricha & Co., kde vraždění teprve nabylo apokalyptických rozměrů. Technika a organizace již byly natrénovány. Šlo to jako dobře namazaný stroj.
Další likvidace duševně nemocných a mentálně retardovaných se decentralizovala. V různé míře se pomáhalo „přirozenému“ průběhu v podmínkách strašného vyhladovění, extrémního natěsnání, chladu, stresu a neposkytnutí adekvátní péče. V tomto prostředí bujely maligní formy tuberkulózy. Už žádný plyn a převozy. Šlo to mnohem levněji a nenápadněji. Někdo nicméně ještě dělal barbiturátové „kúry“ v rámci urychlení. Vše pod velkým tlakem na uvolňování lůžek, který z Berlína vykonával generální komisař pro zdravotnictví, jeden z Hitlerových lékařů a pověřenec pro program „eutanazie“, generál zbraní SS, profesor Karl Brandt (1904–1948), oběšený Američany 1948 v bavorské věznici Landsberg, kde Hitler kdysi v cele sepisoval svůj „Mein Kampf“. Uzavřel se tu jeden z kruhů dějin.
V protektorátu ležící, německy vedená
Německo let 1943 a 1944. Probíhá těžké spojenecké bombardování a musí se vyrovnat s traumatologickou epidemií. Duševně nemocní se v rámci medicíny katastrof plánovitě přesouvali na východ, na méně ohrožená území; bylo třeba využít každého místa pro raněné. Obětí této „divoké“ fáze bylo přes 200 tisíc. Dohromady včetně hubení neužitečných vězňů („Akce 14f13“) se bilance dostává na 300 tisíc mrtvých. Někteří byli spočítáni a jsou známa i jejich jména, z větší části jde pochopitelně o odhady.
Velká část nové říšské župy Sudety přišla po Mnichovu o spádovou psychiatrickou léčebnu. Vznikl chaos, který byl nakonec vyřešen smlouvou z června 1940 o využívání části kapacity kosmonoské léčebny ležící v tzv. protektorátu. Byla trefně charakterizována jako im Protektorat gelegene, Deutsch geleitete, tedy v protektorátu ležící, německy vedená (z dopisu úřadu říšského místodržícího v Sudetech Konráda Henleina). Postavení léčebny se tak stalo velmi specifickým a přímo se nabízelo ke shromažďování pacientů německé národnosti z Protektorátu, jejich selekci a odesílání do likvidačních zařízení.
Dr. Bergl se tak stal jakýmsi rezidentem řízeným z Mnichova mladým lékařem dr. Curtem Schmalenbachem (1910–1944), emisarem centrály T4, vrahemdoktorem (Gashahnarzt) z několika zařízení, mimo jiné z Pirny-Sonnensteinu. Společně prováděli inspekci českých léčeben a chystali se na moravské. Byl to Bergl, kdo organizoval rozesílání a shromažďování selekčních dotazníků, pověstných Meldebögen. Jaké měl pocity, když mohl úkolovat ředitele ostatních léčeben, určovat jim termíny a jejich neplnění urgovat? Jeho přípisy začínaly slovy: „Z pověření říšského protektora Vás žádám…“ Může se stát, že moc a důležitost jsou někdy sladší než peníze? Nebo aspoň rovnocenné? Bergl byl v tomto směru velmi aktivní. Dokonce ještě skoro rok po zákazu „Akce T4“ psal dopis komplici Schmalenbachovi, co bude dál s tou jejich záležitostí.
Automatická selekce skrz TBC
Nemáme tu případ dr. Jekylla a pana Hyda? Či stavbu mostu přes řeku Kwai? Jak do něčeho podobného člověk sklouzne? Nečekaně snadno. Většina lidí není ani zlých, ani dobrých. Převažuje šedá zóna, řídící se normou danou stavem okolní společnosti. Co je a co není přijatelné, je konvence a podléhá kritériu obvyklosti. Peníze, kariéra, morální slabost, oportunismus, strach, máslo na hlavě, poplatnost. Ale i legitimní snaha dělat svou věc dobře, což činí člověka vydíratelným. Zkrátka normalizace. Vždyť to známe. Jenom to neskončilo vražedným šílenstvím, což je spíš shoda okolností než zásluha. Princip zůstává. Jedinci s kategorickými morálními imperativy narazí a jsou marginalizováni. Odklizeni minimálně do bezvýznamnosti. Osud disentu.
Z kosmonoské léčebny nakonec neodjel do plynové komory v PirněSonnensteinu nikdo. Transporty měly začít 8. září, tedy 15 dnů po zastavení akce. Úmrtnost v kosmonoské léčebně však strmě stoupala, zejména v letech 1943– –1945, a přesáhla tempo dokumentované z jiných ústavů, i když srovnatelnost je pro onu dobu velmi sporná. Kvanta zemřelých dokonce kriticky překročila kapacitu místního hřbitova a urychleně se hledalo nouzové řešení. Nyní je to předmětem dalšího výzkumu.
Strašný hlad, krajní natěsnání, šíření infekcí, tuberkulóza – to vše konalo své dílo. Zde zůstávají nejasnosti. Pomáhal tomu někdo? V 60. letech se to plošně vyšetřovalo, ale nic se neprokázalo. Snížení dávek potravin stanovovaly úřady. Podobně tomu bylo i v Horních Beřkovicích. I tak úmrtnost na tuberkulózu překračuje všechny meze. Hubí nemocné mnohonásobně více než v roce 1909, tedy v době, kdy nemoc byla v populaci podstatně běžnější. Rozdíl mezi 10 a 70 procenty je vskutku nápadný. Řádí dokonce daleko více než v Terezíně. Zkoumají se proto i další indicie… „V mém zařízení vykonává nyní tuberkulóza, podobně jako za první války, automatickou selekci. Úmrtnost zejména mezi schizofreniky a oligofreniky je dost značná. Též zaopatření již činí výrazné obtíže; rovněž zřetelně přibývá válkou podmíněných psychóz, zejména reaktivních depresivních stavů. Přesto v průběhu roku poklesl počet pacientů o 20 % oproti normálnímu stavu,“ píše Bergl příteli Schmalenbachovi do Mnichova v roce 1942.
Už žádní Češi!
V roce 1941 je Bergl nucen přijmout část personálu ze zrušené léčebny ve Šternberku. Ujišťuje se předem, zda jde o personál německý, protože další Češi jsou neúnosní. Má s ošetřovatelským personálem potíže. Krom toho má být léčebna německá. Nemá pro ně ale ubytování, píše dopisy, improvizuje. S německými lékaři přeloženými ze Šternberka (MUDr. Josef Theer a MUDr. Josef Holzer) je spokojen. Propouští české zaměstnance, dochází k výměně šesti desítek lidí. Zbavuje se jich odchody do důchodu, přeložením, propuštěním. První na ráně jsou legionáři. Pak ale i neschopní. K ošetřovatelkám, jichž se chce zbavit, si dělá konkrétní poznámky: psychopatka a alkoholička, pořád marodí, práce se štítící, hodí se nejvýše jako pradlena, nehodí se k ničemu… Takových najde celkem deset.
Ve stejné době plánuje dědičněbiologické oddělení (erbbiologische Abteilung), jaké má na základě sterilizačního zákonodárství již každá léčebna ve „staré Říši“ (Altreich). Píše, že je to velmi obsáhlá a časově náročná práce, jakou může „z různých důvodů obstarávat jen lékař německé národnosti“. To je vzhledem k nacistickému chápání genetické problematiky pochopitelné. Z takového zkoumání může plynout likvidace či aspoň nucená sterilizace. Na ni mají od roku 1933 zákon.
Dr. Bergl se ovšem stihl v oné pohnuté době věnovat i majetkovým otázkám a v roce 1944 se účastnil jakýchsi finančních operací kolem Pírkova sanatoria v Mladé Boleslavi – nejprve porodnice manželek důstojníků Wehrmachtu (Sanatorium Richtberg), pak lazaret, kde vykonával říšskou nucenou správu. Nějak divně se při tom ztratily bilanční knihy. Zakladatel, ředitel a spolumajitel MUDr. Antonín Pírek byl tou dobou v koncentračním táboře, jako bezmocná spolumajitelka zůstala jeho manželka Eliška Pírková.
Krom toho se Bergl mezi roky 1941 a 1945 podruhé oženil (manželka Josefa Berglová, roz. Rudolfová, *16. 2. 1893 v Praze).
Historická potrhlost jako standard
V letech 1965–1968 se podezření z „eutanazie“ duševně nemocných vyšetřovalo na podnět z Německa i Rakouska. Neprokázalo se nic. Výpovědi pamětníků se nesly v tom duchu, že ředitel Bergl byl v kolektivu oblíbený a nesnášel nacistické projevy. Byl to vzdělaný člověk, a dokonce prý chránil české odbojáře. Měl být div ne antifašista, který mohl i zůstat, ale dobrovolně odešel do pozdější NDR. Pacientům nikdo neubližoval, o nic nešlo, umírali prostě hladem a kvůli infekcím, jak vypověděl jeden z pozdějších ředitelů léčebny, který pod Berglem celou válku pracoval. Soudruh, který eventuálně mohl v roce 1945 spatřit nové horizonty příležitostí a vstoupil do strany. Ve skutečnosti byl dr. Bergl 5. 5. 1945 zbaven vedení, 18. 5. internován i s druhou manželkou v Mladé Boleslavi a 21. ledna 1946 odsunut do Německa v rámci transportu pacientů z Kosmonos do Německa, řízením osudu právě do Pirny. Krátce po internaci napsal svému účetnímu Havlovi pěkný dopis na rozloučenou s blahopřáním k obnově republiky. Lituje, že se spolu s ním nemůže těšit pádu z nacismu. Účetní byl zjevně jeho nejbližším oblíbencem, což do naší představy o Berglově osobnosti celkem dobře zapadá.
Tak či onak, český Němec a možná kdysi dobrý lékař MUDr. Klemens Bergl se stal jedním ze zločinců „od psacího stolu“. Spolupachatelem zločinu genocidy ve stadiu přípravy. To mu nikdo neodpárá. Vinen ve smyslu obžaloby.
Jeho další osud není doložen. Měl snad zemřít v Berlíně, nevíme však ve kterém. Tenkrát byly dva. Snad ve východním. Datum rovněž není známo. Možná se to ještě vypátrá. Pokud by se ukázalo, že na stará kolena plynule přešel k budování socialistického zdravotnictví v NDR, byl by to vrchol historických paradoxů, jimiž dějiny ve své potrhlosti tak silně obtěžkaly střední Evropu. Až do té míry, že se to jeví jako standard.
Zdroje: NA Praha, SOA Praha, SOA Třeboň, SOA Litoměřice, ABS Praha.
Další literatura a webové stránky u autora.
Poděkování za velkou pomoc náleží Mgr. Michalu Šimůnkovi, Ph. D., z Ústavu pro soudobé dějiny ČAV.
Dnešní podoba Berglova bydliště v Lipové ulici v Praze.
Jeden z patentů přihlášených Klemensem Berglem.
Kosmonosy 1940
Klemens Bergl.
Berglův dopis Curtu Schmalenbachovi.
Dr. Curt Schmalenbach.