Existuje jen málo nudnějších věcí než sledovat prohlášení související s návštěvami různých zahraničních potentátů v Česku. Přesto při návštěvě tatarského prezidenta Rustama Minnichanova zaznělo něco, co by pozorovatel dění v českém zdravotnictví neměl přehlédnout. „Požádal jsem o definování kroků spolupráce vedoucích ke zpřístupnění této léčby občanům mé země,“ prohlásil prezident ruského Tatarstánu při návštěvě Proton Therapy Center na pražské Bulovce.
Tato stručná věta naznačuje směr, jímž je třeba se vydat, nemá-li se z honosné kliniky stát pouhá promarněná příležitost. Po každém zahraničním klientovi musí centrum skočit všemi deseti, chce-li si vůbec vytvořit šanci a určitý prostor pro dohodu o svém působení mezi českými pacienty. Jen připomeňme, že bankéři z Erste Group, kteří mají v PTC své miliardy, očekávali, že se jim v letošním roce začne jejich investice vracet. Místo toho budova zeje prázdnotou.
Ostudná zákopová válka
Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že PTC pracuje s prostorem pro dohodu s českými pojišťovnami v čele s VZP mimořádně hloupě. Místo jednání se ohání arbitrážemi, místo argumentů přichází s pitomými a přinejmenším z hlediska reklamy krajně neetickými rozhlasovými spoty. VZP pak zarytě trvá na svém a ministerstvo zdravotnictví, místo aby hrálo roli prostředníka, rozesílá na onkologická pracoviště výzvy, aby lékaři do PTC pacienty neposílali. Vzájemné žaloby už se nedají pořádně spočítat. To není ani z jedné strany snaha dosáhnout dohody a vytěžit ze situace, která už nastala, co se ještě dá. To je normální zákopová válka. A také ostuda.
Až tohle zbytečně protahované divadelní představení skončí, stejně se nakonec všechny strany sporu budou muset shodnout, PTC samozřejmě zapomene na smlouvu o smlouvě budoucí, jež smrdí korupcí na sto honů a kterou mohl při smyslech podepsat jedině někdo, kdo už měl dávno vyjednané teplé místo na druhé straně. Za touto smutnou epizodou se udělá tlustá čára a centrum se s pojišťovnou domluví na specifikaci pacientů, pro něž má protonová léčba smysl z hlediska medicínského i ekonomického. Nebude jich za kýženou miliardu ročně. Tu bude třeba doplnit cizinci, ať už to budou Tataři nebo kdokoli jiný, kdo projeví zájem a zatřese měšcem.
Nehezké vyhlídky
Nejhorší, co by mohlo PTC potkat, je totiž osud českých bitevníků L-159 Alca. Pěkný, ale nepříliš použitelný výrobek, který musejí všichni ministři na všech zahraničních cestách povinně nabízet každému, koho potkají. Nakonec je ale přes pár zdvořilostních projevů zájmu nikdy nikdo nechtěl, a tak hnijí zakonzervované v hangárech, zatímco doba a vojenské potřeby se zvolna sunou dál.
S mramorem a chromem na Bulovce to může snadno dopadnout stejně, pokud hra na vzájemné útoky překročí kritickou mez. Kim Čong-unovi také nikdo nevěří, že odpálí jadernou bombu, ale v každém zároveň hlodá strach, že to některá ze stran s provokacemi přežene, skončí řeči a začne válka. Důsledky v případě KLDR nelze odhadnout. V případě PTC sice ano, ale hezké vyhlídky to nejsou pro nikoho.