Jaký je váš názor na existenci pořadníků na operace? Co je jejich příčinou?
Není jediná příčina. A pořadníky byly vždycky. Dnes jsou možná čekací doby o něco delší. To je tím, že nemocnice se snaží pracovat ekonomicky, což je do jisté míry správné. Chirurgii dělám skoro čtyřicet let. Vím tedy, že po roce 1989 došlo k rozvoji medicíny. Začala se do ní dávat mnohem více peněz. Nevíme sice přesně, kolik prostředků proudilo do zdravotnictví před rokem 1989, respektive před vznikem zdravotních pojišťoven. Medicína také zvýšila svoji úroveň, i když, mimochodem, u nás nikdy nebyla špatná úroveň medicíny, i před listopadem 89 si medicína udržovala vysoký standard oproti některým jiným oborům.
Ten rozmach, viditelný v průběhu posledních deseti let, byl však způsoben hlavně dostupností některých technologií …
Samozřejmě. Přišlo mnoho technologií a mnoho léků. Lék, který chci, mám, pokud není u nás na skladě, do čtyřiadvaceti hodin. To tu dříve nebylo. Máme všechno, co chceme.
Ale přesto stále rostou doby čekání na operace. Čím to je?
K tomu se dostanu. Statisticky nezpochybnitelně se prodlužuje lidský věk. Během deseti let u nás průměrný věk vzrostl o dva až tři roky. To je fantastický úspěch zdravotnictví. Samozřejmě opět díky dostupnosti léků a technologií. A teď jsme u problému. Měšec peněz na zdravotnictví není bezedný, nelze z něj brát do nekonečna. Kdyby bylo jen na nás lékařích, jsme schopni utratit trojnásobek našich limitů. Pořád ještě existují nové a nové technologie, na které však nemáme peníze.
Názor veřejnosti je následující: přednosta kliniky má určitý balík peněz určený k úhradě chirurgických výkonů. Podle něj určí počet operací dejme tomu na rok. Pak se stanoví pořadník. Je to tak?
Do jisté míry ano. Před nějakým časem jsme z bodového systému přešli na rozpočtový. Dříve se takzvaně „honily body.“ Čím více bodů jste udělal, tím více peněz šlo do vašeho ústavu. Dělalo se i s rizikem, že celou sumu pojišťovna neuhradí. Takový systém byl dlouhodobě neudržitelný. Dnes mám přibližně šest milionů korun na měsíc. S tím musím vystačit. V tom jsou mzdy, provoz atd. Samozřejmě je zde určitá pružnost, ale stabilně překračovat rozpočet nelze, došlo by ke krachu systému.
Takže tady máme dva světy. Jeden svět ekonomiky, vašeho rozpočtu, a proti němu svět pacientů a jejich kvality života. Ovlivňuje ekonomika kvalitu života pacientů tak, že lidé trpí?
Myslím, že ne. Ani tím čekáním na operace. Mluvím teď o naší chirurgické klinice, kde máme nejdelší čekací lhůty asi půlroční. To není moc ani ve srovnání se zahraničím. I v Anglii se čeká na operaci žlučníku, pokud si ji nezaplatíte v hotovosti na soukromé klinice. A co je nesmírně důležité, na našem pracovišti se snažíme pokud možno nemocnému vyhovět.
Přesto dochází k situacím, kdy i naplánovaný termín je zrušen a nemocný je poslán domů s tím, že operace se odkládá …
Ale to se děje jen v případě, že se objeví takzvaný urgentní pacient. Musíme přece dávat přednost v případě, že hrozí nebezpečí z prodlení, a každý soudný člověk pustí dobrovolně před sebe toho, kdo lékařský zákrok potřebuje naléhavěji.
Říkáte, že u vás se čeká půl roku. V jiných nemocnicích jde někdy o mnohem delší dobu. Čím to je?
Záleží i na propustnosti nemocnic. Jde např. o počty operačních sálů. Omezení není jen rozpočtové, ale i kapacitní. Více sálů u nás by také přineslo zkrácení čekacích dob. Ještě k předchozí otázce: pro nás je velmi nepříjemné a obtížné poslat domů pacienta, který už tady čeká na operaci. Jsme si vědomi, že nemocný si tu operaci naplánuje, má problény v zaměstnání, nechce ztratit místo, a my mu uděláme škrt přes rozpočet. Ale někdy není jiná možnost.
Může pacient nějak ovlivnit délku doby čekání na svoji operaci?
Jestliže např. nemocný s onemocněním žlučníku má velké problémy, koliku za kolikou, tak ho vezmeme přednostně. Nebo problémy osobního rázu, nebo neodkladná cesta do ciziny atd., tak k tomu přihlížíme. Doporučuji maximální otevřenost při rozhovoru s lékařem. Nejsme nelidové. A pak je zde choulostivá otázka finanční spoluúčasti pacienta. Ne na nákladech za složité operace, ale na nákladech za léčbu banálních onemocnění, např. viróz, kde jde v jednom případě o léky za několik desítek, maximálně stovek korun, ovšem v souhrnu celé populace o desítky milionů.
Chcete říci: plaťme si v solidárním systému aspirin a podobné léky. Budeme-li pak potřebovat někdy operaci, ekonomické problémy prodlužující čekací dobu budou menší, neboť zbude více peněz pro chirurgy a ortopédy …
Přesně tak.
Který systém - bodový, nebo rozpočtový - byl z vašeho hlediska lepší? Je jasné, že z osobního pohledu pacienta to byl ten bodový.
Jak se to vezme. Rozpočtový systém nás limituje, to je pravda. Mám šest milionů na měsíc. Při bodovém systému bych udělal třeba bodů za dvanáct milionů měsíčně. To by bylo samozřejmě i více provedených operací. Ale žádná studna není bezedná. Taky bych ty peníze nemusel dostat, a celý systém zdravotnictví by se časem zhroutil.
Závěrem jeden problém vnímaný veřejností velmi citlivě. Jde o složité operace transplantací orgánů u dětí, kdy rodiče prosí občany o přispění formou veřejné sbírky, aby jejich dítě nezemřelo, aby mohlo být operováno v zahraničí.
Naše klinika dělá transplantační chirurgii, a velmi úspěšně. A protože v naší republice je nabídka orgánů relativně vysoká, čeká se u nás na ledvinu přibližně šest měsíců. Transplantace jater u dětí, o které asi mluvíte, to je jiný problém. Většinou se odnímá část jater od rodičů, to je nesmírně složitý postup. Navíc takových případů máme v republice ani ne deset do roka. Jestli chirurg dělá deset výkonů do roka, tak přistupuje ke každému výkonu jako k pro něj novému. Nemá zkušenosti a výsledky jsou zákonitě špatné. Proto je na západě jen několik málo operačních center, kam jezdí všechny případy z celé Evropy. Dokud totiž neděláte chirurgický výkon rutinně, takřka poslepu, tak je to špatně.
Proč tedy při tak malé četnosti této operace ji našim občanům i v zahraničí nehradí naše pojišťovna?
Na to vám neodpovím, to ale také není otázka pro mě. To je věc pojišťovny.
Čekací lhůty v ČR:
kyčelní náhrada 24 měsíců
kolenní náhrada 24 měsiců
operace srdce 6 měsíců
laparoskopie žlučníku 5 měsíců
neurochirurgie 6 měsíců
operace páteře 12 měsíců
Ladislav Vrchovský, Moravskoslezský den, 02.04.2001