Jestliže říkáme, že také my, sestry, musíme změnit to, jak působíme na pacienty a veřejnost, pak je třeba zdůraznit, že ani nám nová image do klína nespadne. Stejně jako kolegyně na Západě, o ni musíme bojovat a zasloužit si ji. Budovat by však prestižní postavení ve společnosti mělo být jednou z priorit nejen sester, ale i orgánů, které je zastupují na veřejnosti - profesionálních asociací. Hovořím-li o image v ošetřovatelství, mám na mysli její podobu externí a interní. Interní znamená to, jak sestra vnímá sebe samu a její pohled na ošetřovatelství jako profesi, externí pak je způsob, jakým ošetřovatelství a sestry vnímá veřejnost, legislativní orgány a média, a také jak sestry prezentuje zdravotnická škola. Vzhledem ke vstupu ČR do EU bychom měli usilovat o to, aby sestry u nás byly vnímány stejně, jako je tomu jinde v Evropě.
Proč bojovat o novou image?
* Probuzení zájmu veřejnosti o sesterskou profesi. * Usnadnění náboru kvalitnějších zájemců o studium zdravotnických škol. * Změnit vnímání sebe samých -z „pouhého“ zaměstnance přerod v profesionála. * Zajištění rovnocenného, partnerského místa sester v multidisciplinárním týmu. * Sestry by se mohly snáze dostat do rozhodujících funkcí a pozic, kde by ovlivňovaly nejen profesi, ale zdravotnictví jako takové. * Odstranění mýtů, které o sestrách přežívají.
Externí a interní image
Sestry se nacházejí v různých rolích a podle nich jsou také vnímány. Na jedné straně přetrvává představa sestry „humanitárky“ a obětavé ženy, více či méně kompetentní a obdarované empatií, soucitem a schopností vypěstovat si důvěryhodný vztah. Na straně druhé se však objevuje sestra „vzdělaná profesionálka“, která efektivně ovládá moderní technologie, v rozhodování se řídí rozumem a ne emocemi, vždy je možné se na ni, vzhledem k její specializaci, spolehnout.
Pravděpodobně žádná ze sester nemůže splňovat celou škálu těchto požadavků a představ, většina z nás se pohybuje někde mezi dvěma póly. Co se týká interní image - pokud má sestra sama o sobě vysoké mínění, zdravou sebedůvěru a věří své profesi, vzbuzuje její přístup k pacientům a ostatním lidem, s nimiž se při práci potkává, dojem profesionality a nezbytnou důvěru.
Ačkoli masmédia stále ještě s oblibou prezentují sestru jako sexsymbol, odborné studie zpracované v některých západních zemích ukazují, že veřejnost svůj názor mění, dokonce je vnímá jako jedince vzdělané ve svém oboru, kteří umějí jednat a jsou vnímaví k potřebám ostatních. Zmíněné studie dokazují, že by sestry měly být rovnocennými členy léčebného týmu a ne pouhými pomocnicemi lékařů.
Komunikace
Velmi důležitou složkou práce sestry, stejně jako prezentace sebe samé a své práce, je komunikace, kterou obvykle členíme na verbální a neverbální (nonverbální).
U verbální komunikace se jedná o jasnou artikulaci - vyslovování, o přiměřený tón hlasu, o schopnost a ochotu naslouchat, to znamená reagovat na to, co pacient říká. Sestra by měla mít jasný a srozumitelný hlas a ověřovat si, že poskytované informace byly pochopeny. Důležitou složkou je u verbální komunikace také předávání informací. Tím je myšleno oslovování rodinných příslušníků a navazování kontaktů a dobrých vztahů s rodinou, protože to jsou ti, kteří budou pokračovat a doplňovat péči, kterou jsme započali v nemocnici.
Naslouchat by však sestra měla nejen ušima, ale především ,,srdcem“, což znamená, že má vnímat i to, co pacient nahlas neříká, všímat si jeho neverbálních signálů. To však již hovoříme o tzv. neverbální komunikaci, která někdy ,,mluví“ hlasitěji než verbální složka dorozumívání. Sem patří například chování sestry, předpisové oblečení, vyčištěná obuv a upravené vlasy, ale také chůze, gesta, grimasy, způsob sezení i stání.
Profesionalita a to ostatní
Jestliže zdůrazňujeme nutnost (či chuť) změnit image sestry, musíme si uvědomit, že nestačí změnu si přát a „ono to přijde“. Ona změna je důsledkem změny celého souboru našeho chování, přičemž si musíme neustále opakovat, že na prvním místě pro nás zůstává přístup k pacientům. Chování sestry by mělo vyjadřovat respekt a ochotu, měla by mít pro každého úsměv, který často léčí více než lék y. Připomínejme si, že laskavá ošetřovatelská péče uzdravuje a každý pacient, který opouští ordinaci či nemocnici, by měl být naším advokátem. A když bude spokojený pacient, bude spokojena i jeho rodina.
Samozřejmě, ne každý, s kým přicházíme do styku, je příjemný a komunikativní, někde se o těchto pacientech mluví jako o „obtížných“. Ale teprve při kontaktu s nimi si sestra může ověřit, zda je profesionálka nebo se řídí svými pocity. To druhé by si během pracovní doby nikdy neměla dovolit. Není možné, aby na pracovišti vyjadřovala své negativní emoce, je zde od toho, aby uspokojovala potřeby pacienta.
Vím sama dobře, že se sestry často od pacientů vděčnosti nedočkají, a tak bývá těžké si udržet zdravé sebevědomí. Přesto je třeba chovat se vždy profesionálně.
O autorovi: Olga Prudíková Rehabilitační oddělení A FN Brno Bohunice (olga.prudikova@seznam.cz)