Podle zákona o vzdělávání lékařů je celoživotním vzděláváním myšleno průběžné obnovování vědomostí, dovedností a způsobilostí odpovídajících získané odbornosti v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky. Tomuto pojetí odpovídá termín, který se používá také spíše u vzdělávání lékařů a tím je kontinuální vzdělávání.
Za celoživotní vzdělávání se v poslední době spíše považuje celý dlouhodobý proces od počátku přípravy na povolání, který zahrnuje vzdělávání na středních či vysokých školách, dále vzdělávání specializační až po etapu, kterou je vzdělávání kontinuální. Je vidět, že celoživotní vzdělávání je nikdy nekončící proces, který se skládá ze dvou fází, které jsou přípravou na výkon povolání, a z fáze třetí, kterou je výkon povolání zdravotnických pracovníků.
Třetí fáze je nejdelší, trvá 30 až 40 let a je tou, která má umožnit již jednou získané profesní znalosti a dovednosti si udržet po celou dobu výkonu odborné praxe. Jak se stále častěji ukazuje, nejde v současnosti jen o pouhé udržení si původně nabytých znalostí, jde o celkový profesionální rozvoj zdravotnických pracovníků, který zahrnuje i jejich osobní rozvoj, rozvoj jejich komunikačních dovedností, organizačních a řídících schopností a také znalostí z jiných oborů. V praxi se stále ještě setkáváme s tím, že pro některé pracovníky je účast na celoživotním vzdělávání, zejména na jeho třetí fázi, otravnou povinností, především tam, kde je nutné dokládat účast kreditními body.
Tito pracovníci si ještě dostatečně neuvědomili skutečnost, že již není možné projít třetí fází vzdělávání, tj. etapou 30 až 40 let, bez toho, aniž by si svoje vzdělání inovovali. Neuvědomili si, že pouhá praxe na pracovišti již nestačí. Pokud se zamyslíme nad tím, jak vypadala praxe ve zdravotnických zařízeních před 40 lety, tak potom spíše pochopíme, o čem se mluví.
V době mé počáteční praxe neexistovaly jednorázové pomůcky a velmi dobře si vzpomínám, jak jsme používali skleněné injekční stříkačky, které se po sterilizaci musely nejprve složit pomocí peánu. Ani jehly na jedno použití nebyly k dispozici. Takových příkladů bychom našli celou řadu, a to nejen pokud se týká pracovních nástrojů.
Nyní již v době studia na středních a vysokých školách je zapotřebí studenty naučit, že ve zdravotnických povoláních je automatickou nutností se vzdělávat po celou dobu své profesionální dráhy. To je základním předpokladem pro to, aby lidé neskončili jako dlouhodobě nezaměstnaní a hlavně nezaměstnatelní, protože jejich vzdělání a vědomosti zastarají.
To se netýká pouze zdravotnických pracovníků, ale i jiných profesí. Představme si daňového poradce, který nebude znát aktuální daňové předpisy, a přesto nám vypracuje daňové přiznání, nebo ženu právničku, která přijde po několika letech mateřské dovolené zpět do praxe, aniž by si přečetla nové právní předpisy. U takových odborníků nebudeme mít pravděpodobně záruku, že jejich práce bude bezchybná.
Stejné je to u zdravotnických pracovníků. Jak je tedy možné, že se vede tolik diskusí kolem celoživotního vzdělávání a získávání kreditů? Každý začínající zdravotnický pracovník, ale i zkušený dlouholetý pracovník, by měl mít sám pro sebe plán osobního rozvoje, měl by si stanovit cíle týkající se odborných znalostí, ale také cíle týkající se rozvoje jiných znalostí a dovedností, např. jazykových, v oblasti ICT, znalosti týkající se zvládání klíčových situací v životě, které zahrnují procesy změn v resortu, změn v organizacích apod. Mezi klíčové dovednosti patří i posílení schopností umět rozeznat a včas plánovat změny ve svém vzdělání a změny v pracovním zařazení.
Zcela určitě není náhoda, že se celoživotnímu učení věnuje taková pozornost. Mezi nezaměstnanými lidmi je skupina těch, kteří nenajdou pracovní uplatnění právě proto, že jejich znalosti již nikdo nepotřebuje. Problémem se stává také to, že některým zaměstnavatelům se nedaří získat potřebné pracovníky, a to zejména v oborech náročných na vysokou úroveň znalostí. Problematice celoživotního učení se věnuje celá řada zemí. Také v Lisabonské strategii sehrává koncepce ekonomiky založené na znalostech důležitou roli.
Předpokládá, že vědění lze považovat za hodnotu, která má obdobné charakteristiky jako jiné investice. Ve znalostní ekonomice jsou znalosti důležitým zdrojem a aktivem. Investice do vzdělání jsou jak pro jednotlivce, tak pro společnost skutečně investicí, která přináší budoucí přidanou hodnotu, na rozdíl od jiné konzumní spotřeby. Proto je pro rozvoj konkurenceschopnosti ekonomiky klíčové, jaká je kvalita pracovníků zaměstnaných ve znalostně náročných profesích a zda je jejich kvalita udržována a dále rozšiřována.
Zdravotnictví je odvětvím, ve kterém dochází k rychlému rozvoji technologií, farmacie a pracovních postupů, z tohoto důvodu patří zdravotnická povolání mezi ta nejnáročnější a tudíž ta, která se bez celoživotního učení neobejdou. Zdravotničtí pracovníci nesou dvojí břímě odpovědnosti vůči rozvoji ekonomiky své země.
Jednou nesou odpovědnost za úroveň vlastního vzdělání, znalostí a dovedností a za druhé za kvalitu poskytované zdravotní péče, v jejímž důsledku jsou nemocní lidé včas a s minimalizovanými omezeními vraceni do společenského a pracovního života. To druhé se bez prvního, tedy bez vysoce a kvalitně vzdělaných zdravotnických pracovníků, neobejde. Celoživotní vzdělávání je tedy třeba vnímat nikoliv jako újmu a povinnost, ale naopak jako příležitost a možnost trvalého uplatnění po celou dobu pracovního života, který se neustále prodlužuje.
Ing. Iva Merhautová (reditel@szu-praha.cz)
