Moderátor (Tomáš Carba):
Snad nikdy nebyli čeští vojáci na nebezpečnější misi než v Afghánistánu. Snad nikdy nesloužili v tak těžkých klimatických podmínkách, snad nikdy ovšem nebyla Česká republika tak blízko mezinárodní ostudě jako při schvalování peněz pro afghánskou misi. Dnes byli příslušníci české polní nemocnice oficiálně zařazeni do mezinárodních mírových jednotek. Co přesně dělají čeští vojáci v Kábulu? Jak žijí? Vyplatí se peníze, které jejich vyslání stálo? Odpovědi na tyto otázky jsme hledali přímo v Afghánistánu.
Už tři týdny vlaje nad Kábulem česká vlajka. Státní pokladnu to přišlo na 600 milionů korun. Na dalších 600 milionů vláda vypsala dluhopisy. Čeští vojáci vyslali do Afghánistánu svou chloubu. Šestá polní nemocnice patří mezi několik českých jednotek, které snesou srovnání s elitou spojeneckých armád.
Jindřich Sitta, velitel 6.polní nemocnice:
Prostě sem jedeme těm lidem pomoci a zkusit hlavně v hlavách těch mladších změnit názor na to, že co je bílý, to je špatný. Já si myslím, že jedna z možných cest boje proti terorismu je změnit myšlení, a tam je potřeba začít u těch mladejch.
Češi od začátku budili v Kábulu zvědavost. Už předtím, než vojáci stihli nemocnici vůbec postavit, obhlíželi českou základnu velitelé spojeneckých jednotek. Šestá polní je společně s německou nemocnicí nejlépe vybavenou zdravotnickou jednotkou v Afghánistánu. Nemůžou jí konkurovat ani zařízení na letecké základně v Bagrámu, která se starají o nejelitnější americké a britské vojáky bojující proti zbytkům teroristů Usámy bin Ládina. Dlouho ale hrozilo, že se afghánská mise českých vojáků promění v obrovskou mezinárodní ostudu. V Kábulu byla už většina vojáků a politici v Praze se stále ještě přeli, jak jejich vyslání zaplatit. Na politické tahanice reagovali i nejvyšší představitelé mírových jednotek v Afghánistánu, diplomatickým, ale jasným varováním.
Helen Wildmanová, mluvčí jednotek ISAF:
Jejich přítomnost je naprosto nezbytná. Velmi oceňujeme jejich pomoc. Staví tu polní nemocnici, což je životně důležitá součást našich aktivit v Afghánistánu.
Ani v Afghánistánu nešlo všechno podle plánu. Britské jednotky nedodržely úmluvu a neuvolnily českým vojákům část své základny. Češi museli budovat nový tábor vlastníma rukama. Z lékařů, kuchařů, ostrahy i sestřiček se na čas stali zedníci, přidavači a cestáři. Bylo zapotřebí vyspravit obvodové zdi, vybudovat stanový tábor a nakonec i postavit vlastní nemocnici. Pracovali všichni bez ohledu na šarži. Lékaři, kteří dva měsíce ošetřovali v britské nemocnici na Bagrámu, si stěžují, že právě v tom se ukazují rozdíly mezi naší armádou a západními spojenci.
Petr Charvát, anesteziolog:
Tady vlastně všichni pytlujeme, děláme zemní práce, nosíme přístroje a vlastně podplukovník nebo major britské armády by tohle v britské nemocnici nikdy nedělal, to, co děláme my. No ale už jsme si na to zvykli.
Po týdnu usilovné práce už v českém táboře všechno stojí, včetně amplionů pro vysílání rozhlasové show „Dobré ráno Kábule“. Té zatím chybí to hlaví, znělka v podobě ústřední melodie z filmu M.A.S.H.
Tuny prachu a nesnesitelné vedro. Právě to pro většinu českých vojáků ztělesňuje Afghánistán. Člověk se nikde neschová, ve stanu je 55 °C. Teplotu na slunci neměří v táboře už týden. Mají k dispozici venkovní teploměr pouze do 60 °C, a ten minulé pondělí praskl.
Miloslav Martinec, veterinář:
Tenhle teploměr včera nestačil. Odhadujeme teplotu na 67-69 °C, takže jeho stupnice nestačila a opravdu už to tady bylo cítit.
V Afghánistánu ale hrozí větší problémy než horko a prach. Celá země se připravuje na červnové zasedání velké džirgy, shromáždění starších. Právě to by mělo rozhodnout, jestli tu po 23 letech poznají, co znamená slovo mír, nebo jestli zemi opět ovládne občanská válka. Už teď přicházejí každý den z Kábulu zprávy o vzájemném vraždění politických odpůrců.
Michal H., průzkumník:
Tady to bude ještě vřít si myslím dost dlouho. Ta Bosna už tak nějak utichá, to Kosovo už se taky ztrácí, je tam relativně už taky klid. Tady nevím, tady se rozhodne asi až v tom červenci nebo v červnu, kdy bude zasedat ta velká džirga a uvidíme.
Velitelé ostrahy tvrdí, že rozlehlá česká základna je na případný útok připravena. Někteří výsadkáři ale přiznávají, že na obranu dvouhektarového areálu nedaleko kábulského letiště chybějí těžké zbraně.
Dušan Kubasko, výsadkář:
Chtělo by to nějaký transportér nebo něco takovýho by se možná hodilo. Protože všichni tady něco takovýho mají a my tady máme vlastně jenom roury, na tom kulomety a vlastně potom pistole, samopaly a ostřelovačky. Chtělo by to nějakou těžkou zbraň, aspoň nějakej ten těžkej kulomet nebo něco takovýho.
Vojáci afghánské mise tvoří hodně nesourodý kolektiv. Je tu 16 žen a 136 mužů. Jsou tu lékařské kapacity zvyklé zacházet se skalpelem nebo zkumavkami v laboratořích a také elitní výsadkáři vycvičení k zabíjení. Velitel mise, chirurg Jindřich Sitta říká, že by chtěl tvrdé hochy z ostrahy vychovat natolik, aby skládali na konci pobytu básně. Výsadkáři už zase naučili lékaře, že nemají po návratu na základnu nechávat zbraně v autě. Jinak si zdravotníci a ostraha vzájemné soužití pochvalují.
Michal H., průzkumník:
My potřebujeme je a oni potřebují nás. Mně se líbilo, když jsme sem přijeli vlastně jako ti první, že tady vlastně nebylo nic a nebyl žádný rozdíl, jestli jsme nějaká četa ochrany nebo jestli je to kapacita doktor, prostě dřeli jsme všichni stejně.
Do Afghánistánu je přivedly různé důvody. Lékaři se těšili na setkání s nemocemi, které už v jiných zemích těžko potkají, výsadkáři na zkušenost s divokým a bojovným národem. Někteří přiznávají, že si sem prostě přijeli vydělat slušné peníze. Jiní hledají dobrodružství.
Lenka Stuchlíková, zdravotnice:
Už přece jenom jsem trochu straší než děvčata a chtěla jsem si ještě něco dokázat. Tak zatím to vychází, zatím se mi splňují ty představy, který jsem měla, ale je otázka, jestli to člověk vydrží. V průměru ta děvčata jsou o 20 let mladší než já. Tohle byla taková výzva, to jsem chtěla.
Dnes měli Češi v Kábulu slavnostní den. Nemocnice se oficiálně začlenila do jednotek ISAF. Vojákům by měla poskytovat plnou péči. Mají tu několik operačních sálů, jednotky intenzivní péče mohou najednou ošetřovat 60 ležících pacientů. Po prvé do akce ale vyjeli lékaři u minulou středu. V kábulském předměstí Bagrámí, jedné z nejchudších čtvrtí, ošetřovali tři hodiny místní obyvatele. Pro většinu vojáků to byl první kontakt se světem za branou základny. A chvílemi to bylo poznat. Lékařům chyběly potřebné léky, ostraha měla co dělat, aby zvládla nápor desítek nemocných
Igor Krivosudský, lékař:
Nevěděli jsme, co čeho jdeme, takže jsme si připravili nějaké léky, ale se vším jsme nepočítali, takže při další kontrole přineseme léky a pak pomůžeme.
Lenka Kořínková, zdravotnice:
Na začátku to byl šok. Musím se přiznat, že jsem nečekala takovou spoustu lidí, myslela jsem si, že se nás budou spíš bát. Ale je vidět, že tady tu zdravotnickou pomoc potřebují.
Poprvé Češi vyjeli do klidnější části Kábulu. Příště už to může být horší. Už ale také vědí, kde na začátku chybovali. Místní přesto přivítali jejich výjezdy s nadšením. Žádná jiná armáda takovým způsobem obyčejné Afghánce neléčí. Špičkově vybavená německá nemocnice dokonce oznámila, že nebude přijímat ani vojáky ostatních jednotek mírové mise. Většina českých lékařů považuje podobné výjezdy za donkichotský boj s větrnými mlýny, v zemi, kde řádí nemoci jako lepra, cholera nebo stepní mor. Pomáhat ale chtějí dál.
Michal Kubal,Tomáš Carba, relace Fakta, Televize ČT1, 20.5.2002