Například v USA aby podle prezidenta České lékařské komory Davida Ratha pohledal lékaře, s nímž se ještě nikdo nesoudil.
Česká lékařská komora připustila, že zhruba o deset procent ročně stoupá počet stížností a soudních žalob na lékaře.
Podle odborníků to není tím, že by lékaři víc chybovali, ale tím, že se pacienti osmělují bránit se. Zatím však rozsudkem soudu končí jen málo případů.
Náklady na znalecké posudky, které musí mít poškozený pacient v ruce, jsou horentní a přitom vysouzené peníze většinou velmi malé.
Postupně ale i naše soudy začínají podle Evropské úmluvy o lidských právech a biomedicíně pacientům přiznávat nejen bolestné, ale i odškodnění za citovou újmu a takzvaný diskomfort.
Navíc podle úmluvy se má pacientům vyplácet plné odškodnění, české soudy však stále plnou částku přiznávají jen v mimořádně závažných případech.
Pár vysokých odškodnění však přimělo i nemocnice k prevenci proti omylům. Novinkou v podobě náramků počínaje a pojištěním se proti omylu konče.
V cizině je dokonce první starostí každého lékaře, aby se na vlastní omyl pojistil. A aby se pojistil dostatečně.
Ani milion eur nestačil totiž německému zubaři, který pacientce omylem napíchl nerv a trvale pokřivil obličej. Soud totiž vyřkl ortel: milion čtyři sta tisíc.
Příhoda, která se stala Ivaně Maxové v jedné z velkých pražských nemocnic, ji nejprve pobavila. Čím déle o ní ale přemýšlela, tím víc jí běhal mráz po zádech.
Před půl rokem totiž šla na nepříliš složitý zákrok na cévách u srdce. „Při přijímacích procedurách jsem jako v bance vyfasovala číslo, které se mnou putovalo,“ vypráví šestatřicetiletá Maxová.
„Mladá lékařka, která mi měla napíchnout žílu, se mě snažila zřejmě rozptýlit. Podívala se tedy ještě jednou do mé zdravotnické dokumentace a pak na mě a pronesla: Ale víte, že vypadáte na těch padesát moc dobře?
„Paní Maxová nejprve nevěděla, jestli to není nějaký žert, ale nedocházelo jí, v čem ten vtip spočívá. Tak jen nesměle odvětila: „Ale mně není padesát, vlastně ještě ani ne čtyřicet.“
„Teď zase lékařka nevěděla, jestli nežertuji. Ale nakonec se to vysvětlilo - putovala se mnou karta pacientky úplně stejného jména, jen dříve narozené,“vzpomíná Maxová.
Jak říká, ani nechtěla vědět, s jakými problémy se její jmenovkyně potýkala. „Nic se nakonec nestalo, ale když nemůžu v noci spát, vrací se mi pomyšlení, že jsem mohla mít třeba dnes vyoperovanou ledvinu, operovaný mozek nebo třeba uříznutou nohu, co já vím? A uvažování to není zrovna příjemné,“ uzavírá Maxová.
Kateřina Volná a Marta Prokešová, Beníky Bohemia