Zjištění přináší nový výzkum mobilního hospice Cesta domů a agentury STEM/MARK, který se zabýval vztahem českých lékařů a pacientů, jejich přáními na konci života a znalostí právních nástrojů, jež by jim měly pomoct jejich představy naplnit. Průzkum probíhal na vzorku více než tisíce lidí a čtyřech stovek lékařů vybraných specializací (onkologie, intenzivní medicína, neurologie, hematologie či geriatrie) a byl doplněn o deset hloubkových rozhovorů s praktickými lékaři.
Lékaři marnou léčbu znají
Dvě třetiny lékařů a polovina české veřejnosti jsou přesvědčeny, že o léčbě by v případě vážné nemoci měli rozhodovat společně. Celkem 69 % veřejnosti se však domnívá, že do výběru terapie zasahuje minimálně, zpravidla proto, že lidé o svých přáních zpravidla s nikým nemluví.
Z průzkumu také vyplynulo, že se lékaři často snaží využít všechny dostupné možnosti současné medicíny i ve chvíli, kdy už nemá smysl život pacienta uměle prodlužovat. Setkání s neúčelnou léčbou, která pacienta zatěžuje rizikem dalších komplikací či zbytečným strádáním, potvrdilo 75 % lékařů. Lékaři i pacienti by přitom chtěli to samé - větší zapojení pacientů na rozhodování o léčbě považuje za optimální 78 % lékařů.
Přání pacientů neznají ani jejich blízcí
Většina respondentů se sice nad péčí v závěru života zamýšlela, paradoxně ale o svých přáních s nikým ze svých blízkých ani se svým praktickým lékařem nikdy nemluvila. Přitom 69 % lidí je ochotno spolehnout se na opatrovníka v případě, že o sobě nebudou schopni rozhodovat například v důsledku neurodegenerativního onemocnění, syndromu demence nebo pokud budou v kómatu. Otázkou tak je, nakolik příbuzní přání svých blízkých skutečně znají.
Přání lze právně definovat
Jak připomněla Lenka Váňová z Cesty domů, čeští pacienti mají dva právní nástroje, jimiž mohou ovlivnit činnost lékařů při své léčbě. Prvním je Zástupný souhlas nebo Předběžné prohlášení. Každý člověk může před nebo při přijetí do péče určit opatrovníka, který ho bude v rozhodování o péči zastupovat v případě, že toho není nebo nebude sám schopen. Umožňuje to novela občanského zákoníku platná od 1. ledna 2014. Předběžné prohlášení musí podepsat dva svědci (v nemocničním prostředí) nebo musí být úředně ověřené (v domácím prostředí).
Druhým právním nástrojem je tzv. Dříve vyslovené přání (DVP), které je součástí českého zákona o zdravotních službách od roku 2011. Právní dokument si člověk může sepsat v případě obavy z budoucí neschopnosti rozhodovat se o další léčbě, a při současné znalosti svých přání. O pacientových rozhodnutích jej musí poučit jeho praktický nebo jiný ošetřující lékař – onkolog, neurolog nebo paliatr, aby bylo jasné, že pacient spolu se svým rozhodnutím přijímá i důsledky.
O poslední vůli nejde
Ze zmíněného průzkumu vyplývá, že většina lidí pokládá za důležité mít takové pokyny sepsané (68 %). Přitom ale zkušenost s DVP – ať už vlastní nebo zprostředkovanou – mají ale jen 4 % populace. Zhruba 13 % české veřejnosti má o tomto právním nástroji alespoň nějaké povědomí, většinou jej ale zaměňují s poslední vůlí. Poté, co se respondenti s DVP podrobně seznámili, vnímali je jednoznačně jako smysluplný dokument. A to především ženy, lidé ve věku 30 až 44 let a lidé s vysokoškolským vzděláním. Naopak lidé nad 60 let častěji zastávají k DVP nerozhodný až odmítavý postoj.
Po seznámení s dokumentem by si 60 % respondentů přálo seznam přání sepsat. Nejčastěji zmiňovali přání „neskončit na přístrojích“, „neresuscitovat“ a obecně „neprodlužovat trápení a bolest“. Lidé, kteří se sestavení dokumentu bránili, odmítali myšlenky na smrt a obecně téma smrti, nebo si prostě sepsání takové listiny nedokázali představit. Nadpoloviční většina byla namísto sepsání DVP ochotna ustanovit opatrovníka (nejčastěji svého partnera), který by dohlížel na jejich splnění.
DVP užitečné i lékařům
Podle výsledků výzkumu nejsou ani lékaři s dokumentem DVP příliš dobře obeznámeni, znali jej čtyři z deseti lékařů. Naprostá většina se s ním nikdy v praxi nesetkala (pouze 17 %). Po seznámení s tímto právním dokumentem ale většina z nich souhlasí s tím, že by usnadnil jejich rozhodování o léčbě (určitě ano 31 %, spíše ano 47 %), pomohl by jim při jednání s rodinou pacienta a že by byl vodítkem pro volbu terapie. Nejčastěji by jim DVP pomohlo v případech tzv. infaustní prognózy, kdy jsou léčebné postupy sporné z hlediska prodloužení a kvality života nebo když nastanou zdravotní komplikace přirozeně směřující ke smrti u pacienta ve vysokém věku.
Lékaři však často mají obavy z komplikací v případě nesouhlasu rodiny (58 %) a případných žalob. Jak vysvětlil jeden z nich při hloubkovém rozhovoru: „Vůli nemocného by museli stejnou měrou respektovat příbuzní stejně jako lékař.“ I přes tyto výhrady je 74 % lékařů přesvědčeno, že DVP je užitečné a jejich těžce nemocným pacientům umožní zemřít podle jejich představ.