Lidé, kterým hrozí ztráta zaměstnání či neberou mzdu, často žijí z nemocenských dávek
Praha - Češi se podle statistik těší čím dál lepšímu zdraví, přesto stále častěji zůstávají na nemocenské. Délka jejich nepřítomnosti v zaměstnání se navíc prodlužuje.
Vloni chybělo v práci kvůli nemoci nebo úrazu denně v průměru 302 500 lidí. To je podle Českého statistického úřadu o třicet tisíc víc než v roce 2000.
Zástupci zdravotních pojišťoven, odborníci na trh práce i samotní lékaři pro to mají jediné vysvětlení: Lidem, kterým hrozí ztráta práce, se často daří přesvědčit lékaře, aby je uznali nemocnými. V pracovní neschopnosti se pak snaží vydržet co nejdéle. V podnicích, které nejsou schopny vyplácet mzdu, je tak mnohdy na nemocenské podstatná část zaměstnanců. Stejné je to ve firmách, které snižují počty pracovníků, shodují se odborníci na restrukturalizaci podniků. Předloni bylo v neschopnosti 600 z přibližně 2800 zaměstnanců Zetoru, který se potácel ve velkých problémech.
Stát přitom přichází o mnohamiliónové sumy, které musí vyplácet na nemocenské dávky. Navíc lidé v pracovní neschopnosti nemusí platit zdravotní pojištění. Lidem s podprůměrnými příjmy se přitom vzhledem k výši dávek nemocenská vyplatí.
Podle údajů České lékařské komory navíc Češi „stůňou“ ze všech Evropanů nejdéle. Průměrná pracovní neschopnost trvala loni 29 dní. Na začátku devadesátých let se přitom pohybovala mezi 18 až 20 dny.
Paradoxně nejdéle přitom zůstávají na nemocenské živnostníci - průměrně téměř 43 dní. Jejich absence jsou však zpravidla způsobené skutečnými zdravotními problémy. „Málokdy totiž onemocní. Všechno přecházejí. Když ulehnou, to už musí být vážné. Proto je také doba trvání jejich pracovní neschopnosti tak dlouhá,“ říká Věra Grandeová z Českého statistického úřadu.
„Zdraví nemocní“ ukrajují rok co rok milióny korun
Psaní neschopenek, k němuž doktory svádí soucit s lidmi, kteří mají problémy v zaměstnání, se nakonec obrací proti lékařům.
Číslo vyjadřující kolik času lidé v Česku promarodí, je varující.
Zatímco v roce 1999 byli nemocní celkem 99,5 miliónů dní, loni jich podle Českého statistického úřadu oficiálně prostonali už 110 miliónů.
Lidé v pracovní neschopnosti ale neodvádějí zdravotní pojistné. Nehradí je za ně stát. A také ani zaměstnavatel, pokud zaměstnanec v době nemoci nemá žádný jiný příjem.
Z výpočtu HN vyplývá, že kdyby loni byla „nemocnost“ o polovinu nižší - což je podle odborníků na zdravotní a sociální problematiku reálný počet skutečně nemocných lidí - zvýšil by se příjem pojistného pro zdravotní pojišťovny zhruba o čtyři miliardy korun.
Pokud by pojistné za lidi v pracovní neschopnosti platil stát - podobně jako třeba za nezaměstnané, děti a důchodce - přišlo by do systému veřejného zdravotního pojištění loni o dvě miliardy víc.
Lékaři připouštějí, že se někdy dostávají do složité situace: Musejí se rozhodnout zda člověka, který za nimi přijde a prohlásí, že mu hrozí propuštění z práce, pošlou pryč, nebo zda mu vyjdou vstříc.
„Objevila se u mě v ordinaci padesátiletá žena a hrozně plakala, abych ji uznala, že její podnik krachuje a ona živí tři děti. Nakonec jsem její prosbě podlehla,“ přiznala se lékařka, která s ohledem na svou praxi nechce být jmenována.
Ještě v roce 1999 se přitom zdálo, že zájem o neschopenky v neodůvodněných případech klesá.
Podle lékařů se lidé obávali, že by na ně kvůli absenci v zaměstnání padl „stín“ a dostali by nálepku, že jsou neperspektivní.
Vývoj v posledních letech se však obrací, a rok od roku je to výraznější.
„Víme, že existuje velmi jasná a prokazatelná závislost mezi růstem zaměstnanosti a pracovní neschopností. Když stoupá zaměstnanost, klesá nemocnost. A naopak,“ tvrdí Ladislav Friedrich ze Svazu zdravotních pojišťoven.
Ten připomíná i další anomálii - neodůvodnitelné a nevysvětlené odchylky v počtech nemocných v době, kdy přichází útlum některých sezónních prací, například ve stavebnictví nebo zemědělství.
Už z dřívějších analýz Ministerstva práce a sociálních věcí vyplývá, že „být nemocný“ je pro mnohé zajímavější - a to i finančně - než se přihlásit na Úřad práce o podporu v nezaměstnanosti.
Nemocenská je totiž po zvýšení na podzim v roce 1999, kdy se zvedla hranice této sociální dávky a po dalších valorizacích, k nimž dochází každého 1. ledna, podstatně atraktivnější.
Například v roce 2000 vyplatil stát na nemocenské celkem 23,6 miliard korun. Loni to pak bylo ještě o dvě miliardy víc.
„Zneužívání“ nemocenských dávek se přitom stát může bránit jen teoreticky. Musel by u každého případu dokazovat, že jde o nekalý úmysl, a poté celou věc předat soudu.
Ivana Kněžínková, Hospodářské noviny, 21.6.2002