Pozoruju-li jako člověk z praxe změny chování zdravotních pojišťoven, lékařů,pacientů i státu, nemohu se ubránit pocitu až jistotě, že pokladenský systém nás čeká, ať si jej přejeme nebo zavrhujeme.
Dnes ještě jej mohou politici zavést celkem bezbolestně. Budou-li otálet, brzy přijde doba, kdy se instaluje sám živelně. To bohužel finančně odnesou lékaři i jejich pacienti.
Za loňský rok je zdravotní systém v propadu o deset miliard korun, to znamená, že zdravotní pojišťovny by měly zaplatit o deset miliard korun více než vyberou. Za letošní rok se odhaduje propad o dalších 15 miliard korun.
Hezky se to poslouchá, že stát musí deficit doplnit ze své kasy. Avšak lze jen očekávat, že zadlužování se bude rozjíždět geometrickou řadou. Zatím deficit doplácejí lékaři a postupně i jejich pacienti. Samotní lékaři dosud nedosáhli ohodnocení své práce stanovené na počátku devadesátých let: Bod=koruna!
Relativní snižování odměn lékařů v soukromém sektoru tím, že příjmy nedohánějí inflaci, vede ke změnám chování lékařů. Abychom byli trvale jednou nohou v
kriminálu a ještě toto riziko neměli zaplaceno, to mění chování našich lékařů.
Po Listopadu se u nás prosazuje pozitivistické právo. Aforisticky řečeno: Nehledá se pravda, ale viník, kterému se to přišije.
Protekce a peníze jsou k nezaplacení. Všichni to neumíme a peníze na to nemáme. Proč tedy riskovat a nést nezaplacenou zodpovědnost?
A tak mnozí praktičtí lékaři nejspíš v zájmu snížení své nezaplacené odpovědnosti začínají méně léčit a více odesílat ke specialistům, často přesto, že na to mají vzdělání i atestaci. Ale ani mnozí specialisté nechtějí nést zodpovědnost za svá rozhodnutí.
A tak pacienti dělají kolečko mezi odborníky než se definitivně vyšetřování skončí s výsledkem, že pacient není nemocen. Každý specialista využívá všech dostupných i drahých vyšetření, jen aby nemohl být obviněn, že kdyby toto vyšetření provedl, mohl by vidět závažnost stavu pacienta jinak.
Tyto změny má u nás na svědomí mimo jiné i posun klasického evropského právního myšlení k americkému pojetí práva. A také již v tomto duchu několik rozsudků proti lékařům, kde šlo z hlediska soudců o nepochopení lékařských profesních problémů diagnostiky a léčby.
Některé zdravotní pojišťovny se chovaly a dosud chovají, jako by chtěly sankcionovat vzdělání lékařů.
Jestliže má praktický lékař internistické vzdělání a je schopen odpovídajícím způsobem i z hlediska interny léčit své pacienty a předepisovat jim léky (byť účinné, ale i drahé) odpovídající potřebám pacientů, vyhoupne se svojí nákladovostí nad průměr a je za to potrestán pokutou formou regulačních mechanismů.
Je vlastně pokutován za kvalitnější péči a ve svých důsledcích i za méně nákladný postup pro pojišťovnu.
| DÁLE ČTĚTE: |
|---|
|
Hyde Park: pokladenský systém ve zdravotnictví Emmerová versus Julínek |
Tento absurdní přístup plodí dilema, které má několik řešení. Pacient nedostane léky, které potřebuje, nebo si je bude shánět po odbornících. To systém prodražuje, ale praktický lékař přestane být sankcionován.
Pro současné myšlení pojišťoven je ideální praktický lékař, který se nevzdělává a užívá starou a levou léčbu. A který kriteria léčby prokázaná různými světovými studiemi nerespektuje.
A proč také, když pojišťovny si nedokáží (nebo nemohou) spočítat, jak se jim v důsledku takového chování náklady zvyšují v důsledku financování léčby vyššího výskytu infarktů, mozkových příhod…
Systém navíc začínají ve zvýšené míře rozkládat samotní pacienti. Bylo to vždy, ale nyní se to značně množí.
Asi pod tlakem strachu z nemocí a pochopitelné neznalosti i nezkušenosti v oblasti medicínských problémů si domlouvají zbytná vyšetření u nejrůznějších specialistů a k praktickému lékaři nejdou s potížemi, ale se slovy: Dejte mi papír, jedu na vyšetření.
Tím praktického lékaře staví před dilema. Buď jim umožní zbytečná vyšetření nebo přijde o pacienty.
Někdy se to praktickému lékaři podaří, že místo podání papíru, začne klást otázky a pacient se nechá vyšetřit a tím umožní lékaři zvážit, zda požadovaná vyšetření jsou nutná nebo zbytná.
Někdy pacient zbytečná vyšetření a papír na ně požaduje stejně: Mám na to právo!Pak jim říkám svůj odhad, která ta vyšetření budou negativní, a ze kterých se dovíme to, co už dávno víme. Buď ocení, že medicínu na úrovni praktického lékaře znám, a srovnáme se, nebo je požádám, aby si našli praktika-distributora.
Není vzácností, že systém cestou nejrůznějších výhod pro pacienty je donutí, aby byli dispenzarizováni u specialistů i na neexistující choroby. Český člověk je v tomto nepředstavitelně vynalézavý.
A systém má na tyto pseudodispenzarizace spoustu donucovacích prostředků: Příspěvkové lázně jsou na podnět specialisty, zákaz předepisování některých léků praktickým lékařům, problém předepisování zdravotních pomůcek a další. A pacient má na to právo!
Těch příčin je ještě celá řada, ale z našeho pohledu nejsou podstatné. Je jen třeba vědět, že díry v našem zdravotnickém cedníku se zmnožují a rozšiřují. A direktivně je nikdo v našem systému nezacelí. Jejich utěsnění je možné jen instalací přirozené samoregulační cesty pokladenského systému.
Díky rostoucímu propadu financování našeho zdravotnictví lze jen očekávat, že pojišťovny budou své platby zpožďovat tak dlouho, až se toto zpoždění stane pro lékaře neúnosné.
Nechtěl bych se toho dožít. Avšak pozoruju-li ochotu státu deficit zamáznout (jak nám to odpůrci pokladenského systému slibují), mám obavu, že se k pokladenskému systému řítíme rychleji než si to dokážeme přestavit.
Samozřejmě, že pokladenský systém by zjednodušil financování ambulatní sféry. O to víc bychom se mohli věnovat svým pacientům a studiu jejich problémů. Ale z pokladenského systému by zákonitě profitovaly i zdravotní pojišťovny.
Většina pacientů by odmítla zbytečná či zdvojovaná vyšetření a mnohem více by si vážila svých praktických lékařů, kteří by měli více času se jim věnovat.
Diagnostika první linie by byla preciznější a v důsledku lepšího kontaktu mezi pacientem a jeho lékařem by byla i odpovědnější ze strany lékaře.
A největší profit by z této změny měl pacient, který by si našel svého schopného praktického lékaře, který by jej účinně provázel zdravotnickým systémem.
Nutné řešení doprovodných sociálních problémů by nás rozhodně přišlo levněji než každoročně rostoucí sanace současného financování zdravotnictví.
Pokladenský systém znamená novou důstojnost pro občana, který si může konečně svobodně vybírat v rozdílných pojištěních, a vybrat si takové, které mu osobně nejvíce vyhovuje. Lékař, který znovu přijme odpovědnost za svého pacienta, bude konečně odpovídajícím způsobem odměněn.
A zdravotní pojišťovny konečně budou moci smysluplně rozvinout svoji činnost, kterou zatím nepotřebovaly konat. Místo zbytečného rozhazování peněz za různé pseudoprogramy, budou muset vymýšlet programy ke skutečnému prospěchu svých klientů, ale pochopitelně i ku prospěchu svému.
Dnes je to pálit nemusí. Ani pacient ani lékař nemohou svým chování systém ovlivnit. Mrtvé vody nečinnosti nikoho nezabijí. Ani pojišťovny ani lékaře. Vše je nastaveno centrálně. Prakticky neovlivnitelně.
Pokladenský systém znamená znovunarovnání vztahů mezi občanem a zdravotní pojišťovnou, narovnání vztahů mezi pacientem a jeho lékařem a narovnání vztahů mezi lékaři a zdravotními pojišťovnami.
Uvádí pojišťovny mezi sebou i lékaře mezi sebou do přirozené a tvůrčí konkurence. A konečně osvobodí náš stát z nesmyslně komplikovaných a nefunkčních vztahů.
I politici si uleví nastavením přirozených pravidel financování ve zdravotnictví, že se jim přirozenou cestou vyřeší problémy, které jsou v dnešním systému neřešitelné.
Stále si kladu otázku, proč pokladenský systém zůstává spící sněhurkou, proč o něj politici nemají zájem ani na pravici, když tolik problémů by mohl zcela nenásilně a přirozeně vyřešit, včetně ucpání dosud nezalepitelných děr ve financování.
Nedavno jsem potkal realistického ekonoma. Položil mi otázku: Co zůstane za nehty politikům, kteří mají pro váš návrh zdvihnout ruku? Nic? Pak nemáte šanci ani na pravici.
Jsem upřimně zvědav, co nás čeká! Politické tanečky kolem zdravotnictví jsou velmi skrovné, nebo se tancuje tak po špičkách, že to není vůbec slyšet. Trvalé řešení financování zdravotnictví pokladenským systémem nenabízí ani jedna naše parlamentní politická strana.
MUDr. Bohumír Šimek, www.Zdravi.Euro.cz
autor je praktický lékař z Křemže
REAKCE ČTENÁŘŮ Zdraví.Euro.cz
MUDr. Jiří Kilián
Desítky, ba stovky desítek statí o špatnosti stávajícího systému zdravotní péče a jejího financování nepřimělo stát k tomu, aby cokoli změnil. Dirigismus silného státu je stále zřetelnější a zavazuje poskytovatele zdravotní péče nabízet a poskytovat péči lege artis na straně jedné a brání jim stanovit její cenu na straně druhé. Hlavně lékař je tím, kdo se ocitnul v kleštích trestního práva, medicínských zásad a tlaku ekonomiky. Marně se brání, marně poukazuje na úskalí a marně navhuje jiné způsoby, výhodné pro samotnou péči v konečném důsledku.
Svoboda, nabytá společností před 15 lety, ho v ohledech na výkon svobodného povolání míjí. Aby mohl poskytovat péči, musí být členem Komory, je limitován ochotou zdravotní pojišťovny ke smlouvě, postavené na principu potupného dobrovolného otroctví - poskytne-li příliš péče ( a to příliš si stanoví pojišťovna ze státem jí daného práva), bude pokutován, neposkytne-li vyžádanou péči nebo poskytne-li ji nedostatečně, bude souzen.
Do jeho rozhodování vstupují svými právem danými rozhodnutími mnozí jiní, včetně pacientů skrze svého samozvaného ochránce, sídlícího bůhvíproč v budově ministerstva, kdežto odpovědnost za ono rozhodnutí zůstává právě a jen na lékaři.
Stát nám právě sděluje slovy ministryně i ředitelky zdravotní pojišťovny, že naše práce dobře ohodnocena není, ale realita že je realita a peníze nejsou. Stát už ale neřekne, že nejsou-li peníze, nelze žádat TOP péči, kdežto zahřímá při našem protestu, že přeci poslání….práva pacientů a kdo že to po nich šlape.
To vše nevyřeší pokladenský systém, ale změna přístupu státu, což od současných socialistických dogmatiků očekávat nelze.
Smysl pro obec a národ, to, čemu Řekové říkali POLITIKON, nemají dáno a spíše než volnost nechávají nastupovat svůj sociálně inženýrský diktát, přednesený s hrdopyšným patosem premiérem jako program vlády, ucházející se o důvěru. Dokonce nám chtějí sladit profesní život s rodinným, síc !
Nekonečnou dobu sledujeme, jak administrativně byrokratické způsoby regulace spotřeby péče vedou k zadlužování systému a namísto jejich výměny za přirozené způsoby regulace jsme denně podmaňováni nárůstem těch centralisticko-byrokratických. Socialismus se v této věci ukazuje jako špatný ochránce před anarchií trhu a jeho společenské plánování vede k nárůstu byrokratické moci, ke stagnaci v šedi průměru a především k nesvobodě, kterou denně cítíme.
Quo vadis, stave lékařský, quo vadis Komoro?
Stanislav Konštacký
Plně souhlasím s uvedeným článkem, jsem rád, že další z praktických lékařů se vyjadřuje k velké nemoci, kterou trpí naše zdravotnictví. Myslím si, že většina našich politiků neuvažuje o tom, že péče o zdraví by měla být něčím víc, než pouze prosazováním úzkých politických cílů. Tento problém by měl být řešen napříč naším politickým spektrem a ne se vždy při jmenování nového ministra obávat, co z předchozího období zruší a co zavede, velmi často něco, co už tady bylo. Lze předpokládat, že po nových volbách dojde ke změně politické reprezentace,ale povedou změny ve zdravotnictví k lepšímu a hospodárnějšímu systému, který uspokojí jak pacienty tak i poskytovate zdravotní péče? Pokladenský systém by jistě vedl ke zlepšení jak ekonomické situace, tak i uspokojování pacientů, asi by byl pracnější pro pojišťovny?