Diabetická gangréna z pohledu sestry
Diabetická gangréna je onemocnění, s nímž jsou na naše oddělení nemocní přijímáni nejčastěji. Faktory vzniku diabetické gangrény jsou:
Cévní změny. U žádné jiné choroby není arterioskleróza tak časná a častá jako u diabetu.
Diabetická neuropatie (onemocnění periferních nervů)
Diabetická osteoartropatie. Vzniká osteoporóza nártu a zánártí, deformace kloubů a prstů dolních končetin.
Na podkladě diabetu vznikají také metabolické změny ve tkáni, dále mikrotraumata kůže a zánětlivé kožní afekce. Gangréna postihuje u diabetiků téměř ve 100 % dolní končetiny. Začíná často jako ohraničená nekróza na noze s postižením jednoho prstu. Brzy je patrná složka infekce. Bolest, otok a zarudnutí nebývají velké. Objeví-li se u diabetika větší zarudnutí a otok, znamená to, že došlo k rozšíření zánětu. Většinou až v tomto stadiu postižení dolních končetin přicházejí nemocní na naše oddělení. Udávají nechutenství, zvýšenou teplotu, bolestivost. Největší obavy mají však z dalšího průběhu onemocnění.
Pro pacienta hospitalizace znamená radikální změnu v jeho dosavadním životě. A právě zde je role sestry, se kterou se pacient na oddělení setkává nejdříve, nezastupitelná. Uprostřed všech změn zůstává sestra ochránkyní pacienta. Ten je v novém prostředí, neví, co ho očekává, potřebuje adekvátní vysvětlení a přípravu na léčebné úkony. Klidným a milým přístupem pomáhá sestra nemocnému zvládnout první okamžiky na oddělení a přizpůsobit se nastalé situaci.
Úloha sestry při konzervativní léčbě diabetické gangrény
Konzervativní a chirurgické léčení jsou dva zůsoby zvládání diabetické gangrény. Obvykle začínáme konzervativní léčbou, kdy postiženou končetinu obkladujeme několikrát denně léčebnými roztoky - 3% borovou vodou, jednopromilovým roztokem Persterilu, roztokem Furantoinu. Při dnešním vytížení lékařů na chirurgickém oddělení tato práce obvykle zůstává na nás, sestrách, a proto si při převazech všímáme každé změny v hojení a vzhledu rány. Důležité je včasné upozornění lékaře na jakoukoli změnu - zhoršení stavu obkladované plochy, rozšíření gangrény do okolí, hnisání apod.
S konzervativní léčbou jde ruku v ruce i celkový režim dne pacienta. Jeho samozřejmou součástí musí být vlídný přístup, vyslechnutí a vcítění se do jeho pocitů a obav, snaha pomáhat mu při uspokojování jeho základních biologických potřeb, které sám nedokáže zvládnout a neví si s nimi rady. Vždyť s tímto onemocněním k nám přicházejí většinou lidé nacházející se v 6. - 7. deceniu svého života. Musíme mít na paměti problémy spojené s jejich věkem - horší paměť, pomalejší myšlení, špatný sluch, horší zrak, omezenou hybnost, náladovost, možnost inkontinence.
Mimo standardní povinnosti se sestra zaměřuje i preventivně. Dohlíží na stravování nemocného a nezapomíná na dostatečný pitný režim. Všímá si, zda pacient předepsanou dietu konzumuje, nebo má-li s jejím příjmem potíže. Radí jak nemocnému, tak zejména jeho příbuzným, co jíst může a čeho se má naopak vyvarovat, aby nedošlo k dietní chybě. Pokud je pacient léčen inzulínem, dbá sestra na správný časvý rozvrh aplikací, sleduje stav kompenzace a ihned hlásí lékaři, je-li glykémie příliš nízká nebo vysoká. Dnes je možné provádět stanovení glykémie velmi rychle přímo na oddělení pomocí glukometru. Pokud má diabetik podstoupit vyšetření, před kterým musí hladovět, je správné nahradit snídani infúzí 10% glukózy s inzulínem podle ordinace lékaře. Je žádoucí, aby byli diabetici vyšetřováni jako první a nečekali několik hodin na své první jídlo.
Sestra v procesu chirurgické léčby diabetika
K chirurgické léčbě přistupuje lékař až po selhání všech metod léčby konzervativní - ale dříve, než je nemocný ohrožen sepsí, která je nejvážnější hnisavou komplikací diabetické gangrény. Nemocného tedy čeká to, čeho se nejvíce obával - amputace. Proto je velice důležitá jeho psychická příprava k výkonu. O nutnosti amputace informuje pacienta výhradně lékař. Sestra je jakýmsi prostředníkem mezi ním a lékařem. S nemocným je v daleko užším a trvalém kontaktu. Pacient se na ni obrací se svými obavami a otázkami. Je nutné odpovídat v souladu s informacemi poskytnutými lékařem, abychom u nemocného docílili důvěry v daný léčebný postup a v možnost návratu k původnímu způsobu života. Snahou nás všech je pomoci nemocnému získat ztracenou duševní i tělesnou rovnováhu.
Péče sestry o pacienta po amputaci končetiny
Bezprostředně po operaci je třeba intenzívně se nemocnému věnovat, uspokojovat jeho potřeby, o kterých jsem se už zmínila, důsledně dodržovat hygienu, předcházet kožním komplikacím - proleženinám - pravidelným polohováním a masážemi. Zvolna, ale účinně vést pacienta k sobě-stačnosti. Velkou pomocí je časná a účinná rehabilitace prováděná ve spolupráci s rehabilitačními pracovníky. Spolu s nimi se snažíme dosáhnout toho, aby se pacient v co nejkratší době zařadil do běžného života mimo nemocnici.
Pooperační období je z celého průběhu hospitalizace nejsvízelnější. Jak jsem se již zmínila, jde z valné většiny o staré nemocné, kteří se těžko přizpůsobují vzniklým problémům a mnohdy ztrácejí víru v další život. Nenásilně, ale vytrvale je musíme přesvědčovat, že i s takovýmto handicapem mohou prožít hodnotný život. Dnes už jim po amputaci můžeme nabídnout dostatek pomůcek usnadňujících soběstačnost a do jisté míry nezávislost na pomoci druhých - berle, protiskluzové podložky do vany, madla na WC a do koupelny, mobilní vozíky, dokonalé protézy.
Velkou výhrou pro nemocného je chápající a vstřícná rodina, od které očekává největší útěchu a pochopení. Proto je důležité s ní co nejdříve navázat úzký kontakt, zjistit, do jaké míry může nebo chce o nemocného pečovat, a následně vyjít vstříc jejím možným problémům. To už pomalu předáváme pacienta do péče sociální pracovnice, která zařizuje pečovatelskou službu, domácí ošetřovatelskou péči nebo zprostředkuje umístění nemocného do léčebny pro dlouhodobě nemocné, popřípadě do domova důchodců.
Ilustrační foto Marta Jedličková