* V našich podmínkách je pro lékaře spojení ambulance s prací v nemocnici poněkud netypické.
Je to možná trochu nezvyklé, ale mám za to, že se praxe bude naopak tímto směrem do budoucna ubírat. Lze to předpokládat i podle demografického vývoje s ohledem na stárnutí populace.
* Je to však také dobrá zpráva pro pacienty na obvodě, když jste jako ambulantní lékař znalý i poměrů v nemocnici. Ovšem pro vás to musí být dost časově náročné…
Ve Fakultní Thomayerově nemocnici jsem působil nejprve na III. Interním oddělení, posléze na I. Interní klinice. Mám zde sice časově omezený úvazek, ale s prací v ambulanci mi doopravdy moc volného času nezbývá.
* Čemu se věnujete v nemocnici?
V prvé řadě na interní klinice diagnostickým metodám v sonografii. K tomu mám ještě preventivní kardiologickou poradnu. Návštěvy u lůžka už mám jen v redukované míře.
* Kdy vyřizujete administrativu?
Oblast ambulantních specialistů je naštěstí stran administrativy zatěžována poměrně méně, než je tomu u obvodních lékařů.
* A to ještě jistě věnujete spoustu času dalšímu sebevzdělávání.
V centru Institutu klinické a experimentální medicíny IKEM dokončuji postgraduální studium v oblasti experimentální hypertenze u zvířat, konkrétně potkanů. Již se blížím k obhajobě práce a mám z ní velmi dobrý pocit, protože je to pro mě další rozměr medicíny.
* Všeobecné povědomí pacientů o vašich výdělcích bývá většinou přehnané: doktoři vydělávají peněz dost a k tomu pořád křičí. Oprávněně?
To je složitá otázka. Vzhledem k tomu, že mohu porovnat práci lékaře v nemocnici a na ambulanci, musím říci, že zvláště práce lékařů v nemocnici je neustále velmi podhodnocena. Třeba lékař s patnáctiletou praxí a třemi atestacemi má ve státní nemocnici tarifní plat dvacet pět tisíc hrubého.
Osobní ohodnocení je pak závislé na vedoucím oddělení. K tomu ještě přichází otázka služebního provozu, což ale představuje sto až sto padesát hodin měsíčně navíc. Pak se můžete dostat k číslu, které bývá často uváděno v médiích. Je to ovšem za cenu toho, že lékař je ve službě od rána do večera.
* Porovnejte práci nemocničních a ambulantních lékařů.
Myslím, že největší spornou otázkou, zejména u nemocničních lékařů, je problém s únavou. Služební provoz je velmi zatěžující a nabourává osobní i rodinný život. Co se týče ambulantních lékařů, tak je zas tíží odpovědnost jediného lékaře - zcela samostatně pracujícího - na nějž jsou navázány stovky až tisíce pacientů. Obava z náhlého onemocnění je tedy pro ně stresující a zátěžová.
* Jsou pacienti stále nespokojeni s vybíráním třicetikorunových poplatků, anebo se s nimi již smířili?
V placení poplatků vidím v ordinaci určitý vývoj, jakési postupné srozumění, zaběhnutý zvyk. Obecně si myslím, že poplatky plní roli takzvaného vícezdrojového financování, ale hovoří se o regulační úloze. Celá administrativa kolem poplatků je stále poměrně zatěžující a narušuje vztah lékař versus pacient. Mám za to, že se vlastně ani nikdo moc nezamyslel nad tím, aby se našlo jiné řešení - například úhrada čtvrtletní složenkou od zdravotní pojišťovny.
* Kdybyste měl dostatek peněz na vybavení své ordinace, jaké přístroje byste si koupil?
Moje práce soukromého kardiologa je poměrně náročná a vyžaduje prakticky od samého začátku sonografický přístroj. Ten zajišťuje většinu mých potřeb a samozřejmě pro mě představuje hlavní výraznou nákladovou položku. Už jsem si ho koupil, protože bez něj by byla moje práce o dost složitější. Moje potřeby jsou tedy svým způsobem naplněny.
* Nákup takového přístroje zřejmě není levná záležitost.
Samozřejmě. Až ho po pěti letech splatím, tak se mohu opět poohlížet po dalším.
* Co říkají vaše žena a děti tomu, že ráno odcházíte a vracíte se až pozdě večer?
Bez velké podpory rodiny bych asi takto nemohl fungovat. Ovšem ta absence, nebudu si nic nalhávat, se na rodině a vztazích nějak podepíše. Vždycky je to ale otázka vzájemné dohody. Jedno však platí beze zbytku: práce lékaře je pro osobní vztahy poměrně hodně složitá, neboť množství času pro soukromí je zúženo. A to platí nejenom pro české lékaře.
* Čemu se věnujete ve volném čase?
Snažím se svůj veškerý nepracovní čas trávit s dětmi a jejich zálibami. Synovi je sedmnáct, dceři čtrnáct, oba studují gymnázium. K tomu jsou výkonnostní sportovci, kteří se ve svých sportech účastní vysokých soutěží. Marek se věnuje fotbalu, Mariana basketbalu.
* Založil jste vlastní medicínský internetový portál Medop.cz. Proč?
V určité době jsem postrádal jistý zdroj informací ze zdravotnictví. V poslední době se ale situace poměrně zlepšila - a to včetně Zdravotnictví a medicína. Mám dlouhodobý zájem o ekonomiku zdravotnictví, o různé zdravotnické systémy, koneckonců dlouhodobě se také angažuji v Lékařské komoře, svého času jsem spoluzakládal Lékařský odborový klub, takže informací není nikdy dost. Navíc jsem na tom docela slušně s jazyky, takže pravidelně sleduji i zahraniční zdroje a snažím se o pohled zvenku na naše problémy.
* Jste poměrně mladý, máte praxi v nemocnici i ambulanci, jste skvěle jazykově vybavený, máte dokonce tři atestace a za chvíli možná i titul Ph. D. Není vás tu škoda? V zahraničí byste měl určitě větší perspektivu, a to nejenom finanční.
Dlouhodobě jsem žil s rodiči ve Švýcarsku, dokonce jsem se tam i narodil. Otec byl profesor na teologické fakultě a v roce 1973, kdy odtud všichni odcházeli, tak my jsme se paradoxně vrátili. Po roce 1989 jsem tuto variantu také zvažoval, ale když jsem si vzpomněl, jak jsem byl vytržen z kolektivu… zkrátka jsem nechtěl totéž způsobit svým dětem. A nelituji toho.
* Jaká máte přání v profesním životě?
Ano, mám takovou jednu osobní ambici. Přece jenom bych si ještě někdy chtěl - až se děti osamostatní - zkusit dělat medicínu v cizím jazyce. Láká mě třetí svět. Tam bych si přál být užitečný.
autor + archiv MUDr. M. Opočenského,