Jak se k požadavkům staví ministerstvo zdravotnictví a vláda?
Krize je tak hluboká, že její řešení již není v silách pouhého jednoho resortního ministra. Za zdravotnictví občanů zodpovídá vláda, proto jsme se obrátili na premiéra a požadujeme, aby za naší účasti vznikl krizový plán pro zdravotnictví, který by obsahoval opatření realizovatelná ještě v tomto funkčním období, tedy v horizontu dvou let. Chceme vyvolat koaliční jednání, kterého by se kromě ministra zdravotnictví zúčastnili i hejtmani. Jsou to totiž právě kraje, kdo do značné míry zodpovídá za zdravotnictví. Jsem přesvědčen, že situace ve zdravotnictví a zejména dostupnost péče, která se zhoršuje hlavně na regionální úrovni, by měla být tématem krajských voleb.
Podle ministra zdravotnictví situace není až tak kritická, jak komora tvrdí, a že něco podobného zde bylo již před deseti lety.
Nemůžeme se tvářit, že se nic neděje. Krize ve zdravotnictví je. Zavírají se nemocniční oddělení, klesá dostupnost péče, zejména v regionálních zařízeních je porušován a obcházen zákoník práce. To ohrožuje bezpečnost pacientů. Jak jinak se to dá nazvat než krizí. Přeci nebudeme čekat, až začnou zbytečně umírat lidé. Rádi bychom pracovali co nejlépe, ale nemáme k tomu podmínky. Zdravotnictví není perpetum mobile a bez peněz fungovat nemůže. Rozumím tomu, že ministr Svatopluk Němeček nechce připustit to, v jaké situaci resort je. Komora ale jasně říká, že už nejsme schopni občanům garantovat bezpečnost zdravotní péče.
Ministr financí tvrdí, že ve zdravotnictví je peněz dost, jen v nemocnicích jsou prý skryty dvě miliardy?
Andrej Babiš opakuje stále totéž, ale nikdy svá tvrzení nedokázal podložit důkazy. Je to jen obecné povídání. Nevím, proč znevažuje práci zdravotníků, nevím, proč nás uráží. Sjezd komory ho již na podzim vyzval, aby neváhal podat trestní oznámení, pokud má konkrétní poznatky o tom, kde a kdo ve zdravotnictví krade. Pokud však takové informace nemá, pak nechť laskavě mlčí. Zdravotnictví je podfinancované a funguje pouze díky obětavé práci tisíců lékařů a zdravotních sester. Ale i to má své hranice.
Zaznívají i hlasy, že na rozdíl od minulosti jde mladým lékařům hlavně o peníze a kariéru.
Svět se mění, ale za poctivou a náročnou práci je třeba lidi zaplatit. To platilo vždycky. Vadí mně, když někdo říká: Lékaři vystudovali za naše peníze, jejich povinností je pracovat v ČR, a to i za ty nedůstojné platy, které mají. Ale stejní lidé odsuzující lékaře například odcházejícího fotbalistu nebo hokejistu považují za hrdinu. Pokud by podobná povinnost platila pro lékaře, musela by se týkat třeba i učitelů či inženýrů. Je problém celé země, že po 25 letech budování kapitalismu máme tak nízké mzdy a lacinou pracovní sílu. Jen pro srovnání: Za stejné peníze si zaměstnavatel může najmout jednoho Němce nebo tři Čechy. Dokud nebude příjmová hladina – a zdůrazňuji, že nejen u lékařů – porovnatelná s tím, co je v Německu či Rakousku, situace se nemůže nikdy zlepšit. Ti nejschopnější budou utíkat za lepší prací. Čím větší je rozdíl v nabízených platech,tím více lidí odejde. Jestliže v Německu absolvent medicíny nastoupí za pětinásobně vyšší plat než tady, je to obrovský rozdíl.
Poslední evropský žebříček kvality zdravotní péče EHCI hodnotí tu naši výborně.
Zahraniční experti na českém zdravotnictví vysoce oceňují to, že péče je stále ještě dobře dostupná, že naše zdravotnictví je velmi levné a že je v něm minimální korupce. Tady je vidět rozpor s tvrzením ministra Babiše, který označuje zdravotnictví za černou díru. To, že je naše zdravotnictví levné, to je ale právě na úkor lékařů a ostatních zdravotníků. Léky kupujeme za světové ceny, používáme stejné přístroje jako v zahraničí, na tom se ušetřit nedá.
Čeští lékaři na tom nejsou nejlépe s komunikací s pacienty. V tomto směru jsme za vyspělými zeměmi naopak pozadu.
Pokud je lékařů takový nedostatek, jaký je nyní, snažíme se zachovat to nejdůležitější, tedy aspoň kvalitně léčit. Kdyby nás bylo víc, měli bychom více času si s pacienty pohovořit. Dnes na to systém kapacitu nemá. Při katastrofálním personálním nedostatku na to nemá nikdo čas. Rádi bychom pracovali lépe, ale nemáme k tomu potřebné podmínky. A pořád je lepší pacienty léčit než si s nimi povídat, ale neléčit je.
Jaký je váš pohled na elektronické zdravotnictví, například používání ereceptů?
ČLK podpoří takovou elektronizaci, která usnadní práci a ušetří lékařům čas, abychom se mohli více věnovat pacientům. Jsme ale zásadně proti projektům, které jsou povinné. Nelíbí se nám ani ty, které shromažďují citlivá data o pacientech na různých úložištích. Jdeli o elektronické recepty, pak nikdy nemohou být jediným způsobem, jak nemocným předepisovat léky. Mají být pouze jednou z možností. ČLK požaduje novelu zákona o léčivech, protože podle něho mají od 1. ledna 2018 lékaři předepisovat léky pouze ereceptem.
Podle vašeho registru ale počet lékařů stále roste.
V registru sice máme 52 200 lékařů, ale pouze 41 700 jich je aktivních, mezi nimi máme i 2,5 tisíce lékařů, kteří ve skutečnosti pracují v zahraničí. Členy naší komory zůstávají, protože je to pro ně finančně výhodnější. Naše členské příspěvky jsou mnohem nižší než třeba u Německé lékařské komory. Přibývá i počet nepracujících důchodců a ubývá mladých lékařů. Své důsledky má i narůstající feminizace. V současnosti je mezi mladými lékaři 70 procent žen, které samozřejmě někdy budou chtít mít rodinu. Průměrný věk pracujících lékařů roste, v současnosti je to již 48,8 roku s tím, že každý čtvrtý lékař je starší 60 let. Například průměrný věk praktických lékařů pro děti je přes 56 let.
Nedostatek lékařů může být ovlivněn i tím, že potřebujeme více zdravotní péče?
Populace v Evropě stárne a s tím výrazně roste potřeba zdravotních a sociálních služeb. Naši politici se dívají na zdravotnictví jako na něco, co peníze pouze spotřebovává. Pouze zdraví lidé ale mohou pracovat, vytvářet nějaké hodnoty a platit daně. Navíc v řadě regionů jsou nemocnice největším zaměstnavatelem stejně tak i významným odběratelem zboží a služeb.
Nejde vám tedy jen o peníze?
Žádáme vládu, aby vytvořila krizový plán. Požadujeme více financí, ale i to, aby pacienti měli svobodnou volbu lékaře neomezovanou zdravotními pojišťovnami. Důležité ale je, aby komora měla právo kontrolovat personální vybavení nemocnic. Staneli se v nemocnici malér, můžeme ho prošetřit, potrestat konkrétního lékaře, ale nemáme žádnou kompetenci, abychom řekli, že takto zdevastované oddělení nemůže bez sester a lékařů fungovat. Měli bychom mít možnost říci: Buď musíte sehnat zaměstnance, nebo raději nebezpečnou nemocnici zavřete. Dnes mají toto právo kraje, ale nevyužívají je. Kraje nemocnice zřizují a zároveň je mají kontrolovat. Takže když v nemocnici chybí sestry, tvrdí třeba, že malují. Všichni mlží a mlčí. Bezpečnost pacientům jim je patrně lhostejná.