A tak dívčin strýc podomácku sestrojil z bicyklu a součástek pračky nezbytný ventilátor, poháněný hlučným elektrickým motorem. Tenhle „vynález“ pumpoval déle než měsíc do dívčiných plic vzduch hadicí pračky, vetknutou do řezu v jejím hrdle. Pak rodina přece jen získala finanční dary na její léčbu.
„Já dobře vím, že moje dítě nechtělo odejít z tohoto světa. Museli jsme ji za každou cenu zachránit,“ říká matka dívky Jang Jün-chua z provincie Chu-nan. „Ale jsme chudí lidé.“
Takové hrůzné příběhy přiměly čínskou vládu spustit nákladem 850 miliard jüanů tříletý program s cílem ozdravit zdravotnický systém.
Země kdysi poskytovala jen základní, nicméně všem přístupnou lékařskou péči. Ale spolu s tím, jak Čína v průběhu uplynulých 30 let přecházela od socialismu k tržní ekonomice, zdravotnictví upadalo.
Náklady na lékařskou péči rostly rychleji než příjmy a v dnešní době si léčení mohou dovolit jen ti, kteří na to mají. Téměř třetina chudých Číňanů říká, že na vině jejich chudoby je především jejich zdravotní stav.
Dřív stát zajišťoval pracujícím lékařskou péči „od kolébky po hrob“ a vytvořil armádu „bosých doktorů“, jen částečně kvalifikovaných zdravotnických pracovníků, kteří poskytovali základní péči na venkově, starali se o zlepšování tamní hygieny a očkovali děti. To všechno ale vzalo za své, když Čína přešla na systém volného trhu.
V dnešní době vyhledávají mnozí lékařskou pomoc, až když už je pozdě, zatímco jiní se uchylují k riskantním opatřením. Podle loňského průzkumu národního zdraví se zhruba 70 procent lidí zřeklo doporučené hospitalizace, protože si ji nemohli dovolit.
V Pekingu Wej Čchiag přiznal, že když jemu a asi desítce dalších migrujících dělníků došly peníze na hospitalizaci, složili se na druhořadý dialyzátor a v zašlém, špinavém bytě se „léčili“ sami.
Rodiče Ťi Siao-jen, děvčátka, které přežilo díky podomácku vyrobenému ventilátoru, nakonec vynaložili 160.000 jüanů (přes 400.000 korun) potřebných na léčení jejího vzácného neurologické onemocnění, které ji paralyzovalo od krku dolů.
„Nebýt půjček a darů, nebyla by naše dcera dnes naživu,“ připustila její matka.
Ťi se od té doby částečně vrátila hybnost končetin a už nepotřebuje dýchat pomocí přístrojů. Matka jí v rámci fyzioterapie denně masírovala tenoučké paže a nohy. Na vybílených stěnách obývacího pokoje jsou napsána jména lidí, kteří pomohli.