V posledních letech jsou zdravotní pojišťovny ve všech zemích vystaveny stejnému tlaku: Rostou výdaje na zdravotnictví vyvolané stárnutím obyvatelstva, nárůstem cen nových technologií a léčiv, ale příliv peněz do systému tomu neodpovídá. V žádné zemi nemohou pojišťovny počítat s výraznějším zvýšením daní (zdravotního pojištění). „Některé země proto zavedly regulační mechanismy s cílem vyrovnat finance především veřejných zdravotních pojišťoven, a to zavedením zdravotního připojištění a omezením úhrady některých zdravotních úkonů z prostředků veřejného povinného pojištění,“ říká Henri Fages, předseda britské společnosti United Health Industries. Tato cesta podle něho zprvu umožnila dočasné vyrovnání výdajů a příjmů veřejných zdravotních pojišťoven, ovšem měla ve svém důsledku poněkud opačný efekt. „Většina obyvatelstva v západní Evropě se při rostoucí životní úrovni připojistila, aby si zajistila stoprocentní úhradu úkonů včetně tzv. komfortních. Přirozená brzda, tedy částečná platba v hotovosti u lékaře, byla tímto připojištěním částečně znehodnocena. Návštěvnost ordinací a nemocnic opět vzrostla, což vedlo k deficitu veřejného pojištění, ze kterého byly tyto úkony stále hrazeny, byť v menší proporci než dříve,“ vysvětluje Fages.
V polovině 90. let, v situaci ekonomické recese se všemi následky z hlediska sociálních příjmů, vymyslely zdravotní pojišťovny filtrační systémy, které umožnily odvrátit pacienty od nákladných zdravotních zařízení, odborných lékařů a nemocnic: Pacientům byla doporučována předběžná návštěva všeobecného lékaře před konzultací u specialisty. Fages však upozorňuje, že s narůstající odborností v medicíně však tito všeobecní lékaři museli čím dál častěji pacientům doporučovat návštěvu odborného lékařského zařízení s příslušným technologickým zázemím, občas i pod tlakem ztráty své klientely. Předseda UHI dodává, že ze zdravotního pojištění byly tedy hrazeny dvě konzultace, což rychle odhalilo nedostatky tohoto „filtračního“ mechanismu.
„Problém inflačního nárůstu výdajů na zdravotnictví se netýkal pouze západní Evropy. Spojené státy, které čelily tomuto problému na začátku 80. let, vykazovaly od jejich druhé poloviny ekonomický růst, který vytvářel daňové a sociální příjmy kryjící z velké části ony výdaje na zdravotnictví. Avšak právě v USA nebyl tento problém brán na lehkou váhu. K tomu USA stály v čele technologického boomu v oblasti nových technologií a internetu a velmi rychle pochopily jejich přínos z hlediska regulace rozpočtových výdajů zdravotních pojišťoven,“ pokračuje Fages s tím, že také evropské přední společnosti v čele s výrobci čipových karet si byly vědomy potenciálního významu nových informačních technologií ve zdravotnictví.
Začátkem 90. let vytvořila americká počítačová firma Access Health první expertní softwary třídění pacientů. Ty umožňovaly velmi přesně podle diagnózy určit, zdali se má pacient obrátit na všeobecného lékaře, nebo má být hospitalizován. „I jiné firmy od té doby vyvinuly podobné softwary, například společnost Healthton v čele s Jim Clarkem, tvůrcem Netscape Navigator.
První výsledky těchto nových technologií, které se týkají více než 60 miliónů každodenních uživatelů, jsou slibné: Podstatně ovlivňují chování pacientů a do jisté míry vytvářejí pocit zodpovědnosti. Postupně začaly využívat tyto systémy i jiné země, Austrálie, Portoriko a v Evropě Portugalsko, kde od druhé poloviny 90. let společnost Medis realizovala systém třídění pacientů (call centre Access Health) pro potřeby komerčního zdravotního pojištění a v současné době pronajímá služby tohoto systému portugalské všeobecné zdravotní pojišťovně,“ uvádí Fagess tím, že po pilotním testu v roce 1998/99 ve Velké Británii společností Access Health vyhrála veřejnou soutěž pro národní zdravotní systém (NHS) společnost Axa Assistance, dceřiná společnost francouzského pojišťovacího giganta.
Fages upozorňuje, že vedle zdravotních call center, která se v posledních dvou letech stále častěji objevují ve vyspělých státech, se uplatňuje i jiná technologie slučitelná s prve zmiňovanou, umožňující přenos informací o poskytování zdravotní péče směrem k veřejným či komerčním pojišťovnám: Čipová karta zprůhledňuje výkazy poskytnuté péče, umožňuje efektivnější kontrolu poskytovatelů zdravotní péče, vylučuje velkou část „papírování“, a tím snižuje některé náklady pojišťoven. Umožňuje zároveň i lepší a přehlednější kontrolu finančních závazků, tj. úhrad lékařských úkonů, a tím i lepší plánování budoucích výdajů a možné úpravy úrovně plateb.
„Jde o účinný prostředek ke snížení deficitu. Systémy podporující čipovou kartu byly postupně zavedeny v Německu, Belgii a nakonec ve Francii. Ve střední Evropě byl tento systém zaveden minulý rok, a to ve Slovinsku. K dosažení finančně únosného a přijatelného řešení poskytly pomoc Světová banka a francouzská společnost Gemplus, světový leader v oblasti čipových karet,“ konstatuje Fages.
Ze strany uživatelů se podle něho občas vyskytují i výhrady. Někteří lékaři se cítí omezeni nebo pod přílišným dohledem. Pacienti se obávají o své soukromí při založení elektronické zdravotní složky. Ze strany pojišťoven je to strach některých zaměstnanců o místo, protože tyto systémy nevyžadují velký počet lidských zdrojů. Konečně politici mají obavy ze ztráty volebních preferencí uvedených subjektů, pokud by tyto systémy zavedly. Zdravotnictví je však velmi citlivá oblast a nové technologie jsou předurčeny k doplnění existujících mechanismů jejího financování, dodává Fages.
Ivana Kněžínková, Hospodářské noviny, 29. 3. 2001