Otázka nestojí pouze na tom, zda je nebo není farmaceut dostatečně odborně vybaven. Na celou záležitost je nutno nahlížet komplexnějším pohledem. Česká lékárnická komora je podle zákona arbitrem odborného poskytování zdravotní péče v lékárnách. Z tohoto pohledu je možné konstatovat, že farmaceut může splnit roli odborníka pro poradenství v oblasti autodiagnostiky, lhostejno jestli se jedná o stanovení zbytkového alkoholu, gravidity, glykémie nebo HIV pozitivity… Ke všem takovým poradenským činnostem buď už je nebo může být v krátké době připraven doporučený postup nebo standard, školení takové činnosti může být obsahem kursů celoživotního vzdělávání, jehož je komora garantem. V doporučeném postupu mohou být i další parametry při poskytování takové péče, např. konzultační místnost, přístrojové vybavení, postup nakládání s odpady.
Z takového pohledu je možné považovat farmaceuta za kvalifikovaného odborníka a jde jen o rozšíření možností a počtu poskytovaných služeb lékárenské péče a nastavení jejich parametrů. V případě, že si takovou péči hradí pacient, dokonce bez zátěže systému veřejných financí. Nic ovšem není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Otázka autodiagnostiky alkoholu v dechu řidiče pro orientaci, zda je nebo není způsobilý řídit vozidlo, žádnou debatu nevyvolává. Rezidua alkoholu v dechu testovaného s sebou nenesou kromě společensko –estetického dopadu, žádné neočekávané riziko. Taktéž autodiagnostika případného těhotenství z moči má poměrně nekomplikovaný způsob, jak naložit se zbytkem vzorku a případně s použitým testem (negativní většinou končí v koši, pozitivní se občas dostanou na první stránku rodinného fotoalba).
V jiné situaci jsme ovšem u testů, které jako diagnostické prostředí využívají rizikovější biologický materiál – krev. Tenký led nakládání s biologickým odpadem – krví nabízí totiž mnoho otázek a příliš málo odpovědí. Celá řada pacientů – diabetiků si v domácím prostředí monitoruje hladinu cukru v krvi. Nerudovská otázka, kam s použitými diagnostickými proužky, má možná už akademické řešení, ale nedělám si přílišné iluze s praktickým provedením. Svého času nám do lékárny pacienti nosili použité „inzulinky“, někteří uvědomělejší také plný zásobník použitých proužků k likvidaci. Inzulinové sety jsou minulostí a v důsledku vysokých nákladů a neadekvátní byrokracii je sběr biologického materiálu v lékárnách spíše raritou.
A přestože je obraz diabetika společensky relativně nekonfliktní, mlčení v oblasti likvidace biologického odpadu v domácím prostředí zaráží. Likvidace biologického materiálu v diagnostice rizikovějšího a proto mediálně často hojně exponovaného onemocnění (HIV) nutně vyvolává stejnou otázku pouze s důraznějším akcentem. Otázka asistovaného testu z hlediska interpretace výsledku a případně psychologické pomoci byla už dříve medializována. Profese farmaceuta jistě má potenciál tuto úlohu splnit. Nabízí se ale i otázka platby za takovou asistenci a to v včetně úhrady nákladů za likvidaci biologického materiálu. Okamžik nákupu (prodeje) testu pro asistovanou diagnostiku je jenom začátek procesu dalšího rozvoje lékárenské péče. Chápat tento typ testu pouze jako rozšíření prodávaného sortimentu je špatně, stejně jako představa, že si pacient zakoupí test v lékárně a půjde s jeho aplikací k lékaři, kde by mu jej v jiné podobě udělali zadarmo resp. „na pojišťovnu“.