NÁZOR: Z České republiky se ve značném rozsahu reexportují léky a v důsledku toho čeští pacienti nemají možnost tyto léky získat. Příčinou tohoto alarmujícího stavu jsou extrémně nízké ceny léků v Česku – nejnižší v EU). V zájmu pacientů je tudíž nutno urychleně zastavit další snižování cen léků.
Předchozí tvrzení ve zjednodušené podobě vyjadřuje názory, jaké zaznívají nejen na různých seminářích, ale i v médiích a postupně nacházejí sluchu i ve státní správě. Jde o fikci či skutečnost?
Informaci o reexportu léků v roční výši 16 miliard korun zveřejnil Státní ústav pro kontrolu léčiv, který současně poukázal na poruchy v plynulém zásobování, které reexport působí. Není již snadné zjistit, kdo byl tím prvním, kdo „odhalil“, že důvodem reexportu jsou mimořádně nízké ceny léků v Česku, údajně nejnižší v celé EU.
Tomuto zdůvodnění příčiny reexportu léků zřejmě věří i státní správa. Například 10. listopadu na stanici Radiožurnál v debatě s viceprezidentem ČLK náměstek ministra zdravotnictví, odpovědný za lékovou problematiku zpochybnil možnost hledání dalších úspor ve zdravotnictví v cenách léků právě argumentem reexportu.
Pozoruhodná cenová politika
Reexport léků z České republiky, který nesporně existuje, lze ovšem objasnit i zcela odlišně od prvního odstavce. Reexporty v rámci unie nevyvolalo Česko. Léky se převážejí z jedné země do druhé od vzniku Unie a snahy výrobců o zákaz reexportu byly unijními institucemi jednoznačně odmítnuty.
Základní příčinou reexportu je pozoruhodná cenová politika farmaceutických výrobců, kteří jsou ochotni své léky na různé trhy dodávat za výrazně odlišné ceny. Je zcela pochopitelné, že tuto situaci podobně jako v jiných zemích i u nás využívají obchodní firmy, které reexportem vydělávají nemalé peníze.
Lze zobecnit, že v rámci Evropy mají nižší ceny především jižní státy a z nich se léky reexportují. Náš soused Německo naopak patří mezi země s nejvyššími cenami léků v Evropě. A je to právě Německo, kam směřuje převážná část léků reexportovaných z Česka. Existenci reexportu některých léků z ČR lze tudíž vysvětlit tím, že ceny těchto léků v Česku jsou nižší než mimořádně vysoké ceny v Německu.
Zamezit reexportu léků do Německa srovnáním cen na úroveň Německa by našemu zdravotnictví ublížilo podstatně více než samotný reexport. Je proto nutné najít jiný způsob jak zajistit dostatek léků pro naše pacienty.
NÁZOR: Česká republika znemožňuje svým pacientům léčbu moderními léky. Moderní léky přicházejí na český trh se značným zpožděním.
Tvrzení o pozdní dostupnosti „moderních“ léků v našem zdravotnictví je na veřejnosti opakovaně šířeno jak samotnými výrobci těchto léků, tak osobami, jež s nimi mají „dobré vztahy“, a je dokládáno různými srovnáními a tabulkami. Instituce nesoucí odpovědnost za lékovou politiku, tedy ministerstvo zdravotnictví, Státní ústav pro kontrolu léčiv a zdravotní pojišťovny, tomuto tvrzení neoponují. Odpovídá realitě?
Především je nutno zdůraznit, že při porovnávání situace v Česku a v Evropě velmi záleží na výběru léků, které jsou zkoumány. Vhodným výběrem lze „dokázat“ cokoli. Neméně důležité je vyjasnění obsahu pojmu „dostupnost“. Chápeme pod „dostupností“ souhlas s hrazením z veřejného zdravotního pojištění či pouhý souhlas s prodejem?
V ČR zpravidla výrobce žádá současně jak o stanovení maximální ceny, umožňující přístup na trh, tak i o schválení úhrady z veřejného pojištění. Tento proces je zákonitě podstatně delší než separátní žádost o pouhý přístup na trh. Tabulky, jimiž je údajné zaostávání Česka dokazováno, neposkytují informaci, co přesně se dostupností rozumí.
Rychlé zavádění nese rizika
Podle zákona platícího od roku 2008 je podmínkou schválení úhrady vysoce inovativního léku v ČR jeho hrazení v jedné jediné zemi EU. Od roku 2012 to budou dvě země EU. Je-li Česko, trpící nedostatkem finančních prostředků ve zdravotnictví, ochotno zařadit nový nákladný lék mezi léky hrazené z veřejného zdravotnictví již jako druhá či v budoucnu třetí země v Evropě, není tvrzení o pozdní dostupnosti absurdní?
Nahlédnutím do internetu lze navíc zjistit nemalý počet léků, které české zdravotnictví hradí, zatímco například anglické zdravotnictví „nemá dostatek finančních prostředků, aby si mohlo dovolit hradit lék, jehož doložené účinky neodpovídají nákladům“ (překlad obvyklého anglického zdůvodnění).
Rychlé zavádění nových léků, často na základě jedné studie, s sebou nese i riziko, o němž se zásadně nehovoří.
V rozmezí několika dnů v měsíci listopadu byly zveřejněny dvě závažné informace. Jeden „moderní“ lék, uvedený na trh začátkem století, je nyní celosvětově stahován pro naprostou neúčinnost. Studie, dle které byl léčivý přípravek původně schválen, se ukázala jako nevěrohodná. Jde skutečně o případ, který se nemůže opakovat? Kolik vydalo naše zdravotnictví za tento neúčinný lék? Druhý případ je zjištění závažných nežádoucích účinků, o nichž se dosud nevědělo.
NÁZOR: Náklady na léky v České republice v posledních letech nevykazují nárůst. Podíl léků v ČR na celkových nákladech zdravotnictví je nižší než v jiných zemích. Je proto na čase skončit s hledáním úspor v lékové sféře a pozornost je nutno obrátit jiným směrem, kupříkladu na náklady nemocnic.
Tato teze je dokládána výdaji zdravotních pojišťoven za léky a zdůrazňováním roční úspory ve výši čtyř miliard korun, jíž SÚKL dosáhl revizí cen a úhrad.
I vývoj nákladů na léky lze hodnotit zcela odlišně oproti předchozímu odstavci. Zdravotní pojišťovny totiž od roku 2005 nevykazují preparáty spotřebovávané v lůžkových zařízeních v rámci centrálně specializované péče v nákladech na léky, nýbrž v nákladech na nemocnice.
Do této kategorie spadá většina nákladných léků s rychlým nárůstem spotřeby. Argumenty o poklesu nákladů na léky tuto skutečnost velmi často opomíjejí a opírají se pouze o náklady vykazované na léčiva na recept.
Úspora i bez administrativy
Úsporu ve výši více než 4 miliard korun dosaženou revizí úhrad je možno vítat, ale ne přeceňovat. Odpovídá méně než 10 % ročních nákladů na léky. Shodou okolností lze velmi podobný (cca 10%) rozdíl zjistit mezi kurzem naší měny vůči euru mezi lety 2007 a 2011.
Vyjádřeno v měně euro tudíž zdravotnictví platí za léky v roce 2011 v průměru stejně jako v roce 2007. A druhý závěr: Pokud by zákon platný od 1. ledna 2008 namísto složitého systému revizí úhrad správním řízením měnil výši úhrad každoročním porovnáváním devizového kurzu, roční úspora blížící se oněm 4 miliardám korun by vznikala již od roku 2009, a to bez jakékoli administrativní práce.
Nechť sám čtenář posoudí, zda názory psané kurzivou jsou fikcí či skutečností.
Ing. Jindřich Graf, ekonom