Přestože dnešní doba žije otevřeností přístupu k informacím, stále přežívají a vznikají zákony, které brání spotřebitelům, aby něco viděli, slyšeli, a tedy věděli. Příkladem takového zákona je omezení reklamy na jisté produkty. Navzdory emotivnosti a sugestivitě je v jádru každá reklama pouhým sdělením výrobce: „existuje takový a takový produkt“.
Mezi „zakázané zboží“ patří i léky na předpis. Je neuvěřitelné, že produkt, který podléhá jednomu z nejpřísnějších a nejzdlouhavějších schvalovacích procesů, je považován za příliš nebezpečný na to, aby se o něm mohli lidé dozvídat odjinud než od lékaře.
Pakliže je reklama shledána bezpečnou na produkty, které lze na trhu vcelku bez problémů nabízet, jeden by si myslel, že o to bezpečnější a přijatelnější bude reklama v případě léků na předpis, kde schválení nákupu lékařem tvoří dodatečnou obranu.
Ne tak v případě Evropské unie, kde na rozdíl třeba od Spojených států stále platí direktiva, díky níž je nám pacientům zakázáno vědět něco, co se zrovna nedozvíme od svých lékařů.
Neinformovanost: zanedbání léčby
Potenciální výhody plynoucí z reklamy na léky na předpis jsou dvojího druhu. Pacienti by byli lépe informováni o možnostech léčby nemocí.
Větší informovanost by vedla k tomu, že by se k lékařům dostavilo větší množství pacientů, ať již z toho důvodu, že nemoc rozpoznali, nebo prostě proto, že se o možné léčbě dozvědí.
Podle dostupných průzkumů i ve vyspělém světě zůstává velká část nemocných neléčena z důvodu nevědomosti. Například léky snižující riziko osteoporózy užívá v Evropě dle údajů Světové zdravotnické organizace jen asi pětina žen, které by je užívat měly.
| Zákaz přímého oslovovánípacientů sděleními o lécíchna předpis způsobuje nižšípovědomost o zdravotníchproblémech, zhoršujespolupráci mezi lékařema pacientem a snižujepacientovu „kázeň“ při terapii. |
Pacient součástí procesu rozhodování
Druhý typ výhod vyplývá z lepší spolupráce mezi lékařem a pacientem. Lépe informovaní pacienti se u lékaře cítí být více součástí procesu diagnózy i terapie.
Konkrétně v případě lékové terapie lepší povědomí pacienta o léku vede k dodržování jeho dávkování a doby terapie a zlepšuje jeho zájem o obnovení předpisu.
Ve světle těchto závěrů se jeví existence zákazu reklamy na léky podléhající předpisu jako nepochopitelná.
Argumenty proti neobstojí
Jedním ze zdánlivě racionálních ospravedlnění takového zákazu je skutečnost, že snižuje spotřebu léků předepisovaných na předpis, a tím snižuje i náklady veřejného zdravotnictví. Ani takový argument však nelze přijmout.
Přestože by uvolnění zákazu zvýšilo spotřebu léků a náklady na ně, nevyplývá z toho, že by to vedlo k vyšším celkovým nákladům systému.
Odpověď na tento zdánlivě paradoxní závěr se skrývá v prevenci a ve včasné diagnóze a terapii, k nimž by legalizace komunikace mezi výrobci léků a spotřebiteli přispívala.
Dnešní nižší výdaje na léky na předpis vůbec neznamenají automaticky úsporu, neboť nižší úroveň prevence a opožděné začátky terapie (nemluvě o léčení dopadů nemocí, včetně nákladů na případnou sociální péči) vyvolávají daleko vyšší náklady v jiných položkách systému.
Přesto se zdá, že právě na tomto argumentu stojí resistence vůči jakékoliv liberalizaci.
Léky na předpis totiž vždy alespoň zčásti zatěžují rozpočet zdravotnictví, zatímco volně prodejné léky si platí každý sám a náklady na ně správce systému nijak netrápí!
Je-li tomu tak, je zákaz reklamy léků na recept pouhým nástrojem příznivců současného systému zdravotnictví, kterým zajišťují, že se jeví jako méně deficitní, než by jinak byl.
To je ale stejné, jako kdyby rovnou mimo zákon postavily veškeré inovace v této oblasti, které jsou samozřejmě jedním z faktorů, který nákladovost systému zvyšují.
Omezení reklamy na léky na předpis určené přímo spotřebitelům má ještě jeden poněkud obecnější aspekt. Jsme považováni za dospělé osoby, způsobilé volit své zástupce v demokratických volbách.
Přesto nás naši „zástupci“ obratem považují za nekompetentní k tomu, abychom byli schopni vypořádat se s informacemi o existujících lécích, a to dokonce i přesto, že nám jejich užívání ještě podmiňují svolením našeho lékaře.
Nemohu si pomoci, ale mám takový pocit, že volit zástupce, který by mi zakazoval něco vědět - obzvláště něco, co souvisí s mým zdravím - bych asi velký zájem neměl…
Dan Šťastný, Hospodářské noviny
Autor pracuje na Fakultě národohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze