Za cenu velkých nákladů by Francouzi mohli zachovat slušné důchody a kvalitní zdravotnictví. Ochrana zaměstnanosti však ve své dnešní podobě není udržitelná.
Francouzský sociální model - málokterý termín byl v posledních týdnech v zemi galského kohouta přetřásán více. V kampani před referendem k euroústavě stoupenci „ne“ zdůrazňovali hrozbu přijetí tohoto dokumentu pro zmíněný model.
Prezident Jacques Chirac i jeho nový premiér Dominique de Villepin se kolem tohoto výrazu stále točí. Pro hlavu francouzského státu je model úhelným kamenem národní soudržnosti.
Jedni i druzí se shodují na nutnosti francouzský sociální model zachovat. Když se však začne hovořit o jeho přizpůsobení, objeví se různost názorů.
Co s nezaměstnaností?
Francouzský sociální model, zrozený po druhé světové válce, znamená silné státní zásahy, vysokou úroveň sociální péče (minimální mzdu, podpory v nezaměstnanosti, zdravotní pojištění poskytující péči na úrovni, slušné důchody) a striktně regulovaný trh práce. Model dnes vyvolává tolik otázek především proto, že nepřispívá k řešení chronického problému nezaměstnanosti.
Podle průzkumu agentury TNS Sofres/ /Unilog pro 46 % Francouzů byla právě obava, že nový základní zákon Unie negativně ovlivní zaměstnanost, hlavním důvodem, proč 29. května řekli evropské ústavní smlouvě ne.
Míra nezaměstnanosti v zemi galského kohouta se již dvě desítky let pohybuje mezi 8 až 10 % (koncem dubna letošního roku povyskočila na 10,2 %). Nezaměstnanost nejvíce postihuje dvě skupiny obyvatelstva: mladé lidi do 25 let (v této kategorii nemohou nalézt práci 23,3 %) a lidi nad 50 let.
Logika posledního kola.
Francouzi jsou většinou proti reformám důchodového systému, zdravotnictví, školství… Ale zároveň si uvědomují, že změny jsou nevyhnutelné. Že nadále není možné mít zároveň předčasné důchody, větší penze, delší průměrnou délku života a nezměněné platby na sociální a zdravotní pojištění.
Když jsou mikrofony televizních a rozhlasových diskusí vypnuty, i ti politici a odborářští bossové, nejméně přístupní změnám, připouštějí nezbytnost změn. Ale poté, na veřejnosti, se stále projevuje podivná logika posledního kola: každý se pokouší získat ještě nějaké populistické body, než zazní nevyhnutelný gong, který excesy ukončí.
Ve vládní většině se vyslovují někteří, jako Nicolas Sarkozy, pro „zásadní, rychlé a rozhodné zpochybnění“ francouzského modelu. „Sociální model, který produkuje tři miliony nezaměstnaných, již není sociálním modelem,“ prohlásil Sarkozy, předseda Svazu pro lidové hnutí (UMP), který v nové vládě dostal křeslo ministra vnitra.
Premiérův recept
Nový premiér Dominique de Villepin se staví proti myšlence radikálních změn. „Sociální model nezměníme,“ opakuje.
V programovém prohlášení vlády, které pronesl v parlamentu 8. května, označil za prioritu boj proti nezaměstnanosti. Co se rozpočtu týče, upozornil, má však kabinet jen omezený manévrovací prostor.
Příští rok vynaloží francouzský stát na podporu zaměstnanosti 4,5 miliardy eur. V souvislosti s tím de Villepin oznámil „přestávku“ v procesu snižování daně z příjmu.
Navrhl řadu opatření, která mají odblokovat přijímání nových zaměstnanců. Patří k nim nový typ pracovní smlouvy a další kroky, které mají usnadnit zaměstnávání mladých lidí a lidí nad 50 let.
Podnikům slíbil daňové úlevy a každému nezaměstnanému, který byl déle než rok bez práce na minimální podpoře a znovu začal pracovat, prémii 1000 eur. Nezaměstnanost by měly pomoci snížit také velké infrastrukturní projekty, zejména silniční a železniční.
Unie bez harmonizace
Podle britského premiéra Tonyho Blaira, jehož země se 1. července ujme půlročního předsednictví v EU, by se Evropa neměla vzdát svého sociálního modelu, ale měla by ho přizpůsobit dnešnímu světu.
Evropský sociální model nemá v jednotlivých členských státech Unie stejnou podobu. Je to soužití „základny“, tvořené unijními sociálními právy, a „metody“, prosazované Unií, s národními modely sociální ochrany.
Práva, definovaná v Chartě základních práv, vedla k řadě směrnic EU o minimálních pracovních, zdravotních a bezpečnostních podmínkách. I tato nevelká sociální „základna“ však členské státy rozděluje, jak o tom svědčí zablokování směrnice o délce pracovní doby. Co se týče metody, Unie prosazuje úmluvy mezi sociálními partnery.
Různost sociálních vztahů v členských státech není překážkou dialogu mezi představiteli zaměstnavatelů a odborů v Bruselu. Naproti tomu harmonizace sociálních systémů nepřichází v úvahu.
Každý členský stát EU si určuje výši plateb do sociálního systému a výdajů z něj. Francouzský, britský či skandinávský model budou nadále hledat, každý svým způsobem, jak zkombinovat hospodářský růst se sociální péčí.
Inspirace v Dánsku?
Villepinova vláda projevuje zájem o dánskou „aktivní“ politiku zaměstnanosti, o kombinaci pružnosti se sociální jistotou. Zákoník práce je v Dánském království stručný, státem zaručená minimální mzda neexistuje.
Trh regulují především kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a mocnými odbory. Nezaměstnaní dostávají vysoké podpory, ale musejí přijmout nabízené odpovídající místo. To vše stojí hodně. Dánsko a Švédsko jsou země s nejvyššími daněmi na světě.
Francouzi se mohou pokusit zachránit ze svého sociálního modelu první dva pilíře: slušné důchody a kvalitní zdravotnictví. To vše - vzhledem ke stárnutí obyvatelstva - za cenu velkých nákladů. Třetí pilíř, ochrana zaměstnanosti, ve své nynější formě přežít nemůže.
KAREL JEŽEK, Ekonom