Sotva tady vystudují vysokou, už se poohlížejí po zaměstnání v některé ze zemí Evropské unie. Tenhle problém znají prakticky všechny postkomunistické země evropské sedmadvacítky. V Maďarsku se teď údajně chystají řešit to zákonem, který by čerstvým absolventům povolil práci v zahraničí jen za předpokladu, že zaplatí náklady na vysokoškolské studium doma. Zda to Orbánově vládě projde, je ovšem otázka.
Sice je tamní parlament, kde má vláda ústavní většinu, zvyklý bez odmlouvání schválit ministerskému předsedovi všechno, co do parlamentu předloží. Poslední slovo má ale v tomto případě Brusel, protože neomezovaná svoboda pohybu uvnitř Evropské unie, tedy i mobilita pracovních sil, patří ke čtyřem základním pilířům, na kterých stojí společný trh. A evropské právo je nadřazeno právu států národních. Což ovšem v Budapešti vědí a určitě se to budou snažit zohlednit.
Pokud se jim to podaří, bude to nepochybně inspirace i pro ostatní členské země v podobné situaci. Včetně České republiky, ze které například jen v roce 2011 odešlo za hranice 172 absolventů lékařských fakult, nejvíc v polistopadové historii. A doma je neudržel ani fakt, že se po akci Lékařského odborového klubu „Děkujeme odcházíme“ zvýšil jejich nástupní plat o pět tisíc korun. Nejsou to ale jen peníze, co láká mladé české lékaře do zahraničí, obvykle tam najdou i lepší podmínky pro postgraduální studium a v neposlední řadě se naučí cizí jazyk a poohlédnou se, jak se medicína dělá jinde. Problémy, které to působí, v Bruselu samozřejmě registrují.
Evropská komise upozorňuje už ve své knize o zdravotnickém personálu v Evropě z roku 2008 na riziko, že některé členské státy nebudou ochotny vychovávat odborný zdravotnický personál, pokud nebudou moci počítat s tím, že jim to přinese užitek. V omezování mobility ale komisaři přesto nevidí východisko. Podle analýzy německé Nadace Fridricha Eberta je totiž hlavní problém v tom, že zdravotnictví je jak podstatná součást sociálního státu, tak i důležitý ekonomický faktor.
A protože je zdravotnictví v gesci národních států, vytvořila si každá země svůj systém rovnováhy mezi zájmy pacientů, finanční zátěží v podobě příspěvků do zdravotních pojišťoven, a ekonomických zájmů lékařů, nemocnic a farmaceutického průmyslu. Jenže zatímco národním státům přísluší sociální politika, je fungování a regulace unijního trhu v gesci Evropské unie. A protože je evropské právo nadřazeno právu národnímu, dochází v praxi k tomu, že pravidla společného trhu ruší národní ustanovení sociální politiky. Za následek to má nadřazenost trhu vůči sociálnímu státu. Rovnováhu by přineslo, kdyby Evropská unie mohla trh vyvažovat sociálními kompetencemi. Ty byly obsaženy v evropské ústavě, která ovšem nebyla schválena.
Nepřešly ani do Lisabonské smlouvy, obsahuje je pouze přídavný protokol. A teprve Evropský soudní dvůr musí určit, zda je možné postavit je na roveň čtyřem základním svobodám, na kterých funguje společný trh. Dokud se tohle nevyjasní, postupuje Evropská unie podle logiky trhu, pacienti jsou bráni jako spotřebitelé a lékaři a sestry jako pracovní síly. To sice přináší pacientům levnější léky a možnost nechat se léčit v zahraničí a lékařům eventuálně vyšší platy v jiné zemi unie, ale zároveň to podrývá solidární zdravotnický systém.
Národní státy sice experimentují s vlastními tržními reformami zdravotnictví, ale přitom neberou zřetel na vliv Evropské unie na společný trh. Analýza Nadace Fridricha Eberta dochází k závěru, že je v podstatě jedno, na jaké úrovni probíhá ve zdravotnictví regulace tržní a sociální politiky. Musí to ale vždycky být jedna a tatáž úroveň. Jinak hrozí, že se zdravotnictví dostane mezi dva mlýnské kameny.
Pokud chceme společný trh, a to dneska nepopírá ani většina euroskeptiků, pak ale musí Evropská unie dostat také sociální kompetence. Jinak nemůže tržní a sociální principy vyvažovat. Jinými slovy, aby reformy zdravotnictví měly smysl, je zapotřebí nikoli méně, ale naopak víc evropské integrace.