Karolína KOUBOVÁ, moderátorka:Jaká je u nás úroveň ústavní péče o seniory? Jak velkou hrozbou dneška jsou neregistrovaná sociální zařízení a jak společensky neuklouznout na akademické půdě? Tak to jsou jen některé z otázek, které položím v příští půlhodince. Paní docentko, považujete stejně jako ombudsmanka Anna Šabatová, neregistrovaná sociální zařízení za velkou hrozbu dneška?
Iva HOLMEROVÁ, ředitelka Gerontologického centra v Praze: Ano, ano, považuji. Já se v tom velice ztotožňuji s názorem paní ombudsmanky, respektive celého jejího týmu a jsem nesmírně, opravdu nesmírně ráda, že konečně někdo jaksi z kompetentních orgánů se do téhle té problematiky pustil, protože problematika neregistrovaných sociálních zařízení, nebo neregistrovaných zařízení pro seniory, nebo lidi se zdravotním postižením, to je skutečně problém, na který jsme ještě jako Česká gerontologická společnost, Česká Alzheimerovská společnost upozorňovali skutečně po dlouhá léta a zdálo se, že je to jaksi neřešitelné, jaksi v mezích stávajících legislativy. Že každý v podstatě ví, že ta zařízení nejsou jenom ubytovací zařízení, že to jsou zařízení, kde jsou lidé skutečně s handi… velice těžce nemocní, nesoběstační a podobně, že se tam poskytují de facto sociální služby nebo dokonce zdravotnické služby. A to bez jakékoliv kvalifikace. A doposud vlastně většina zodpovědných orgánů nebo orgánů, které by do toho měly zasahovat, kolem toho tak nějak chodila bezmocně a řekla bych až bezzubě. Takže jsme nesmírně rádi, že skutečně úřad ombudsmanky se na tenhle ten problém podíval, že vydal vlastně názor, že se opravdu jedná o poskytování jaksi nelegální poskytování sociálních služeb a že je to věc, která je minimálně nemravné, ale vlastně také i, i protiprávní v České republice.
moderátorka:
Vy tedy říkáte, že konečně kompetentní orgán se do toho vložil, ale přece jen, kompetentní jsou přece ministerstva, říkáte o tom problému se vědělo dlouho. Proč si myslíte, že tedy muselo dojít až na ty situace, které byly popsány v médiích, na ty záběry, že skutečně senioři nebo lidé s nějakým handicapem žili v úděsných podmínkách, na to, aby se začlo něco hýbat?
Iva HOLMEROVÁ:
Ono totiž tohle to pomezí mezi zdravotní a sociální péčí je prostě pomezí velmi, velmi neorané a ta neregistrovaná zařízení, to je jenom malá součást toho velkého problému, který se tam vyskytuje. Je to problém, který se týká, já vždycky říkám typicky třeba lidí s demencí, kteří jsou příliš dlouhodobí na zdravotní péči a příliš nemocní na péči sociální a my víme, že u nás takovéto propojení, nebo nemusí se to propojovat, ale ty služby by měly nějak navazovat, ty resorty by měly spolu komunikovat. A k tomu vlastně už dlouhodobě u nás, co já pamatuju, skutečně mnoho a mnoho let k domu nedochází. Já jenom za posledních několik let pamajo…, pamatuji různé meziresortní komise, které prostě zasedaly, vcelku se třeba domluvily na některých rozumných zásadách, aby poté byly zase rozpuštěny a ty zásady někde zapadly. Kdy jsme se jako odborná společnost snažili poukazovat vlastně, že v těch zařízeních, i v normálních zařízeních pro seniory, že žije spousta lidí s významným zdravotním problémem. My už v současné době víme, že to je třeba v domovech se zvláštním režimem, že tam v nich je více než 90 % lidí s demencí, v domovech pro seniory asi 60 % lidí s demencí. A to jsou čísla, která bych řekla, jsou trochu až snad nějak nepohodlná, aby se jim naslouchalo, protože samozřejmě ten problém by se musel řešit, muselo by se zajistit adekvátnější, lepší poskytování zdravotní péče v těch ústavech sociálních služeb a podobně. Takže to je jeden obrovský velký problém, který skutečně asi těžko bychom i dokázali vysvětlit během té půlhodiny časové dotace, kterou pro sebe tady máme, byť by to bylo jenom to jedno jediné téma. Protože to je skutečně zapeklité a co si myslím tady naprosto chybí, je vůle, je vůle tenhle ten problém řešit. My jsme zemí, která má skvělou péči o novorozence, historicky jsme na tom na špici žebříčku. Nedávno byli vyznamenáni kardiologové za skvělou péči, organizaci služeb, provádíme transplantace, které jsou neuvěřitelné, ale tenhle ten segment péče, který, jak říkám, je na pomezí zdravotní, sociální, je to péče vlastně o ty nejkřehčí, nejzranitelnější, o lidi s omezenou soběstačností, vlastně v jakémkoliv věku, tak tam jsme skutečně někde až v hluboko v poli poražených i v rámci Evropy a myslím si, že se to týká skutečně toho celospolečenského zájmu, že to je zapotřebí jednak, aby se rodiny samotné zajímaly, aby se lidé o to zajímali, aby si jenom nestěžovali, ale aby jako skutečně se snažili prosadit, aby ta péče byla lepší, aby jednali, no a samozřejmě politikové na všech úrovních, počínaje tou nejvyšší samozřejmě.
moderátorka:
Čili to téma péče o seniory nebo o lidi s nějakým postižením vypadá to, že není dostatečně jak se dnes říká sexy trend…
Iva HOLMEROVÁ:
Ano, in…
moderátorka:
In. Proč to tak je?
Iva HOLMEROVÁ:
Je to zvláštní. Je to možná z takového…
moderátorka:
Všichni budeme jednou staří.
Iva HOLMEROVÁ:
Budeme, budeme, ano. Anebo všem se může stát, že budeme nesoběstační. Jenže když budeme staří zdraví, tak to je príma, dožijeme se vysokého věku fit, ale ono to je samozřejmě normální, protože normální je být zdravý, ale není to až typické. V Evropě se dožíváme v průměru 80 let, to je takové to průměrné dožití, tam jsme někde i my jako naše země, ale jenom 60 let se dožíváme ve zdraví. Takže je velmi, velmi pravděpodobné, že vlastně každý z nás, každý, každá třetí žena, každý čtvrtý muž v průběhu svého života, a to neříkám já, ale to říká Evropská komise ve svých materiálech, bude potřebovat dlouhodobě nějaký ty právě takovéto zdravotně sociální péče.
moderátorka:
Je to ta obava právě ze stárnutí, z toho, že budeme jednou neschopni se o sebe postarat, takže to tak odsouváme mimo naše vědomí?
Iva HOLMEROVÁ:
Ano. Je to jakési tabu, je to jakýsi i takový negativní postoj, ageismus, obava ze stáří, diskriminace z důvodu stáří. Já si vždycky dělám legraci, že ta gerontologie není jenom neatraktivní v podstatě v rámci té akademické medicíny, ale já se vám musím přiznat, že když přicházím do nějaké třeba nové společnosti, kde se mě ptají, čím se zabývám a já řeknu, že jsem gerontolog, tak se setkám s takovým jaksi porozuměním a soucitem a potom a řekne se třeba: ach, to je záslužné. A já to přitom považuji samozřejmě za normální práci a dovolím si ještě říci, že je to práce, která mě vlastně více než už 20 let baví.
moderátorka:
Myslíte si, že třeba ten trend toho věčného mládí, ten akcent na to být stále mladý a krásný, že se začne pomalu obracet, nebo cítíte, že se pomalu obrací?
Iva HOLMEROVÁ:
Já si myslím, že se obrací, musí se obracet, protože samozřejmě ty demografické trendy jsou naprosto neúprosné a my se tímhle tím problémem budeme zabývat protože populace stárnou. Já jsem se teď nedávno zúčastnila v Oxfordu takového sympozia, které se zabývalo právě problematikou stárnutí nejenom v těch rozvinutých zemích, jak my jsme zvyklí se dívat jenom do Evropy, ale v zemích celého světa. A ono se totiž ukazuje, že ani není problém stárnout, protože stárnutí společnosti je vlastně produktem toho, že jsme zdraví a šťastní, na to si vlastně stále připíjíme, že jo, ale to nestárnutí populace vlastně to je obrovský problém, který je daný právě chudobou, špatným zdravotním stavem, migrací z té země z důvodu nějakých uspojokový…, neuspokojivých podmínek a podobně. Čili stárnutí je důsledek úspěchu, zatímco nestárnutí té společnosti je problém. Tak bychom se také na to měli dívat. Tak bychom se tím měli zabývat.
moderátorka:
Posloucháte Český rozhlas Dvojku. Když se vrátím, paní docentko, ještě k té ústavní péči o seniory nebo o nesoběstačné lidi, tak vy, jak říkáte, jste dlouhodobě upozorňovali na to, že je tu taková díra v zákoně, s níž si ministerstva nedokázala poradit. Tak kde vlastně vůbec vidíte vy řešení? Protože jsou tady přece inspekce, kontroloři. Ovšem ministerstvo práce a sociálních věcí tvrdí, že pokuta nic neřeší, že kolikrát lidé pak nemají kam jít, pakliže třeba se i nějaké to zařízení, které dělá tato pochybení obrovská, zavře.
Iva HOLMEROVÁ:
Hm, ono nejenom, že pokuta nic neřeší, ale já musím rozšířit to nic neřeší bohužel také, že někdy ty inspekce nic neřeší. Já nechci být jenom kritikem, protože kritizovat umí každý a myslím si, že bychom měli být konstruktivní, ale je pravdou, že my jsme vítali systém zavedení, nebo zavedení systému kvality do sociálních služeb, určité principy důstojné péče, péče zaměřené na člověka a podobně. Tak, jak se nám před mnoha lety zdálo, že se bude ten systém kvality vyvíjet. Bohužel potom vyšel zákon o sociálních službách, který všichni známe a v tom zákoně je také jaksi kodifikován ten systém kvality, který vlastně nabádá k vytváření určitých interních pravidel pro ta zařízení a víceméně ta interní pravidla potom chodí kontrolovat inspekce. Takže ty inspekce se často zaměřují jenom na to, zda-li ta pravidla tak, jak jsou v psané podobě, souhlasí doslovně tedy nikoliv jenom věcně třeba s těmi pra…, s těmi informacemi, které jsou na webu nebo kontrolují to, jestli třeba lidé umí ta pravidla, jestli jim rozumí, nebo jestli si je pamatují, což je zvláště kuriózní například u pacientů s demencí a nám se v minulých letech, snad se to trochu zlepšuje, ale mám takovou tendenci k optimismu, ale zejména v minulých letech jsme se potýkali opakovaně jako Alzheimerovská společnost s tím, že ta spolupracující pracoviště naše dostávala velmi negativní výroky ohledně toho, že třeba pacienti nebo pacienti, obyvatelé s demencí, uživatelé služeb s demencí si nepamatují evakuační plán. Nebo České Alzheimerovské společnosti v respitní péči, teda v péči o těžce nemocné s demencí, bylo vytýkáno, že pacienti nerozumí smlouvě. No, kdyby pacienti s těžkou demencí rozuměli smlouvě, měla by Česká republika jaksi vyřešený problém demence zřejmě. Nebo bylo, byly, byla ta zařízení „tlačena“ do takových obrázkových smluv. Přitom my víme, že třeba pac…, lidé s postero kortikální atrofií naprosto nerozumí symbolům ani třeba velkých, velkým písmenům…
moderátorka:
Ale nikdo se už nestaral o kvalitu té péče, o vztah mezi tím…
Iva HOLMEROVÁ:
Právě…
moderátorka:
Personálem a těmi klienty?
Iva HOLMEROVÁ:
Ale ani tím obsahem té péče. Protože nějak jaksi se popírá stále v tom resortu sociálních věcí a trvá to bohužel stále a stále je to taková snaha očistit se od toho zdravotnického, ale ono to bohužel nejde. Protože jaksi máme-li poskytovat služby lidem v důsledku, kteří by je potřebují, protože jsou nesoběstační, tak musíme také respektovat tu příčinu nesoběstačnosti, protože nikdo není nesoběstačný jen tak. Je to zpravidla u starých lidí způsobeno nějakou chronickou nemocí. A my musíme znát i povahu té nemoci, abychom na museli správně reagovat. Čili zase je to taková ta komunikace mezi tím zdravotnictvím a mezi tou sociální péčí. A potom v těch inspekcích docházelo až k takovým absurdnostem, a to je možná pro zasmání, ale ono to je taková smutná legrace, že potom to vyžadování vnitřních předpisů vrcholilo až takovými extrémy, jakože například při pet terapii musí být návod, jak utírat psovi tlapky a podobně, jak zpívat jaksi národní písně, jak si počínat při pečení pečiva a podobně. Takže neříkám samozřejmě zařízení musí míst nějaké, nějaká základní pravidla, základní postupy, to naprosto nezpochybňuji, ale ty postupy nemusí být úplně na všechno, co se dělá, protože potom vlastně se vlastní činnost nahrazuje tím virtuálním, tou virtuální výrobou předpisů a srovnáváním jedněch předpisů druhými. To znamená, že vlastně od té vlastní kvality, od toho, aby ta péče byla zaměřená na člověka, aby ti pracovníci, kterých už je tam tak málo, aby se mohli věnovat lidem, kteří tu péči potřebují a ta péče by měla být co nejvíce normální, lidská, vstřícná, tak místo toho oni jaksi jim jakýmsi velkým strachem připravují rozsáhlou dokumentaci, kterou velmi přísně, velmi nelítostně a řekla bych mnohdy bohužel velmi arogantně kontrolují ty inspekce.
moderátorka:
A to je bolest hlavně těch už registrovaných zařízení.
Iva HOLMEROVÁ:
A to je bolest těch registrovaných zařízení. Proto říkám, že neregistrovaná zařízení ano, to je obrovský problém, skutečně zásadní, bolestný velmi v tom konkrétním případě, ale těch problémů je tolik, že to skutečně představuje jenom výseč celé té problematiky.
moderátorka:
Píše nám paní posluchačka Ivana. Jak jde porozumění, soucit, úcta a péče o staré lidi dohromady s individualismem, se ziskem jako hlavním hnacím motorem společnosti? Vidíme „soukromé“ podnikatele, kteří parazitují na systému zneužívání privatizovaných ubytoven, domů pro seniory. Jak to jde všechno dohromady?
Iva HOLMEROVÁ:
Je to otázka, je to otázka kultury společnosti a samozřejmě, a to právě i v tom Oxfordu na tom, na tom sympoziu o stárnutí v globálním, v globálním stárnutí, o tom se hovořilo, že vlastně je to otázkou takové kultury společnosti, že společnosti by se zase měly stát více pečujícími a že to není jenom, protože na tom sympoziu nebyli jenom lékaři, jenom sociální pracovníci, ale kupodivu byla tam zejména hodně, většina ekonomů a většina politiků a hovořilo se o tom, že právě takovéto společnosti jsou společnosti, které mají před sebou budoucnost. Že to je důležitý i předpoklad prostě taková ta vzájemná starost. To je jeden aspekt. A potom ten individualismus. Ta autonomie. To se často zdůrazňuje i třeba v poskytování sociálních sluze…, služeb, ale je, nedávno se o tom velmi diskutovalo třeba na konferenci Alzheimer Europe, kde vlastně kolegové, etikové, profesionální etikové, lidé, kteří se zabývají péčí a podobně, zdůrazňovali, že vlastně autonomie je relativní záležitostí, že ne všichni jsme autonomní, vlastně každý z nás je do určité míry závislý na někom. A to nemusí být závislý jenom z důvodu nějaké nesoběstačnosti. Takže to je všechno, všechno relativní a nesmí se prostě nic přehánět a je zapotřebí vzít v úvahu také to, že lidé, kteří potřebují sociální služby a zdravotní služby, protože jsou nesoběstační, tak jsou také křehčí, jsou křehcí a potřebují ohled společnosti, potřebují, potřebují péči, potřebují podporu důstojnosti. A nikoliv jenom posilování autonomie. Ono to mnohdy nejde.
moderátorka:
Když jste byla na tom oxfordském sympoziu o stárnutí a mluvíte o kultuře společnosti v souvislosti s tím, jak se chováme lidem, kteří jsou nesoběstační a potřebují tu péči, tak odkud si brát příklad, nebo jsme specifičtí v tomto, že ta kultura společnosti je, jak psala paní posluchačka Ivana, že je tady ten individualismus a tlak na zisk?
Iva HOLMEROVÁ:
Odkud si brát příklad, to právě bylo také jedno z velkých, bych řekla, zajímavých témat, která, která se proplétala vlastně celým sympoziem, že si nemusíme brát příklad právě z těch rozvinutých zemí, protože ty často na své cestě udělaly mnoho kroků, které bylo potřeba potom vracet nějakým způsobem. A to se týkalo třeba takové té naprosté převahy moderní medicíny. Takové té vítězné medicíny. A zdůrazňovalo se tam, že je zapotřebí najít rovnováhu mezi medicínou, která umí vyléčit a léčit, což samozřejmě je úžasné a profitujeme z toho všichni, ale existují také situace, kdy prostě již není možné jaksi…
moderátorka:
Prodlužovat…
Iva HOLMEROVÁ:
Zasahovat takto radikálně bojovat s nemocí, prodlužovat lidský život. Protože někdy to nejde a samozřejmě je potřeba respektovat, že někdy si to i ten samotný člověk nepřeje. A když vezmeme, a to byl krásný, právě krásná ta interakce lékařů třeba sociálních pracovníků a tam přítomných ekonomů, protože je potřeba se na ten lidský život dívat ze dvou stran. Nejenom z toho počátku, ale i z toho jeho konce. A v podstatě, když se podíváme třeba na náklady zdravotní péče, tak víme, že největší množství, nejvíc zdravotní péče je spotřebováno v posledních hodinách, dnech, týdnech života. Jo. A často právě ta spotřeba není efektivní a často vede k tomu, že se, a já, to není možná správné slovo, ale je, je prostě adekvátní, plýtvá se prostředky, protože vlastně ta medicína už není schopna vrátit ten stav, ale nejenom to, to možná by stálo ještě za pokus, ale mnohdy moderní medicína ve smyslu té akutní péče, péče jakou si dokážeme představit na jednotkách intenzivní péče, na ARO, na oddělení ARO a podobně, ani není schopná zajistit adekvátní kvalitu života lidem, kteří prostě jsou u v té terminální fázi onemocnění a kteří si přejí laskavou paliativní nebo dejme tomu i dlouhodobou péči, domácí péči. A my máme mnoho příkladů, z mnoha srovnání, kdy vlastně poskytování této péče je nejenom daleko lidštější, odpovídá přáním lidí, ale samozřejmě daleko efektivnější. Ta efektivita nemusí být, nemůže být první, nemůžeme vycházet jenom z kalkulace ekonomické, ale když se to všechno dá dohromady, tak se dá skutečně najít mnoho modelů, které mají větší smysl.
moderátorka:
A jde o kvalitu života především.
Iva HOLMEROVÁ:
A jde hlavně o kvalitu života.
moderátorka:
Paní docentko, ještě mě překvapilo, že velké procento seniorů zůstává vlastně doma, i když vlastně je potřeba o nich celodenní, celodenně pečovat. To je ale dobrá zpráva, ne?
Iva HOLMEROVÁ:
To je dobrá zpráva a je to zpráva, je to jedna z dobrých zpráv, které nezdůrazňujeme. Takže díky za to, že jste ji zdůraznila. Ano, 80 % lidí, kteří potřebují nějakou péči, zůstává v domácím prostředí a pečují o ně právě rodiny. A u lidí s demencí jsou to asi tři čtvrtiny, 75, možná i více a my víme, že o každého člověka s demenci, s Alzheimerovou chorobou pečují další dvě nebo tři osoby. Takže…
moderátorka:
Mají k tomu dobré podmínky?
Iva HOLMEROVÁ:
To je druhá otázka. Já bych řekla takhle, plus je to v České republice, že u nás je příspěvek na péči. To je dobré a není to samozřejmostí v každé zemi samozřejmě. A, ale máme ještě mnoho co dohánět do těch úplně nejvyspělejších zemí, protože ta podpora rodin nemůže být jenom finanční, neměla by být jenom finanční, ale měla by právě umožnit právě také jednak, jak umět ty finance lépe využít, takže by to mělo zahrnovat určité zaškolení a určité další formy podpory pečujících rodin, včetně pravidelné komunikace s nimi, podpory, ptaní se, co potřebují a zajištění třeba i určitého oddechu respitní péče.
moderátorka:
Ono v březnu Světová zdravotnická organizace pořádá summit na téma Alzheimerovy choroby, která se právě stává velkým tématem současné společnosti. Proč tomu tak je?
Iva HOLMEROVÁ:
Ta se vymyká všem prognózám, Alzheimerova choroba, protože všechny nemoci v podstatě chronické se dají nějak zvládat, všechny, s nadsázkou, mluvím kromě těch vzácnějších, ale takto časté onemocnění, které skutečně by probíhalo tak progresivně, tak dlouhodobě a u kterého zatím nemáme nejenom momentálně lék, ale ani ve výhledu 10, 15, 20 let vlastně nepředpokládáme, že by se našla nějaká účinná léčba, tak to je prostě cosi zatím výjimečného a právě ta, zřejmě ten summit, který se bude konat v Ženevě v polovině března a který vlastně svolává se Světovou zdravotnickou organizací britská vláda, respektive britský ministr zdravotnictví, tak ten summit bude poukazovat právě na tyhle ty skutečnosti, že Alzheimerova choroba jako nejčastější příčina demence, ale také ostatní neurodegenerativní onemocnění se stávají skutečně problémem 21. století, ke kterému se musíme nějak stavět, nějak konstruktivně.
moderátorka:
A já jsem si přečetla, že britští vědci vyvinuli novou diagnostickou metodu, díky níž bude možné odhalit Alzheimerovu chorobu až 12 měsíců před tím než pacient pocítí první typické obtíže. To nevidíte jako průlom v léčbě a diagnostice?
Iva HOLMEROVÁ:
Já bohužel jsem skeptická. Nevidím tyhle ty nové, vždycky se objevují, periodicky se objevují zprávy o nových objevech, ale zatím žádný ten objev nepřinesl průlom. My umíme relativně dobře diagnostikovat Alzheimerovu chorobu a bohu…, nevím, jestli mám říci bohužel, ty první známky onemocnění se už objevují třeba 10, 20 let před tím než první příznaky. A takže hovoříme o preklinických stádiích. Ale řekněte mi, kdo chce diagnostikovat Alzheimerovu chorobu 10, 20 let před tím, než skutečně vypukne? Vemte, jaké dů…, důsledky by to mohlo mít třeba i pro pojišťovací systémy a podobně. Takže to přináší spoustu etických dilemat, která jsou opravdu ještě stále neřešená a mnohdy neřešitelná.
moderátorka:
Ale pacient by to možná považoval za záhodné, protože by mohl začít s tou léčbou mnohem dřív.
Iva HOLMEROVÁ:
To je druhá otázka s léčbou. My totiž zatím nemáme lék, který by oddálil nebo zpomalil průběh toho onemocnění. Nemáme, řeknu to anglicky /anglický text/ to je, to je terminus technicus. To znamená lék, který by významně změnil prognózu toho člověka. My máme pouze léky, které, když už se ten syndrom demence rozvine, tak jej nějakým způsobem po určitou dobu zmírní. A to není vlastně důvod k tomu, abychom chtěli znát…
moderátorka:
Ano, rozumím.
Iva HOLMEROVÁ:
Diagnózu 20 let…
moderátorka:
Rozumím.
Iva HOLMEROVÁ:
Něco jiného je s roztroušenou sklerózou, kde už ty léky jsou. Tak tam to má význam. U Alzheimera zatím ne.
moderátorka:
Ještě k jednomu veselejšímu tématu. Paní docentko, vy jste vydala knížku Minimum akademického bontonu, aneb, Jak neuklouznout nejen na akademické půdě. Co vás to napadlo věnovat se bontonu, takhle si odskočit od stáří?
Iva HOLMEROVÁ:
Co mě napadlo? Možná právě to, že se zabývám docela vážnými tématy a někdy musím psát také věci, do kterých se mi příliš nechce. Já nevím, jestli ten pocit znáte. Já, myslím, že jej známe asi všichni. A toto léto jsem vlastně tak nějak oprášila své staré texty, které jaksi jsem měla připravené v rámci Fakulty humanitních studií, týkalo se to čtení odborných publikací, přípravy odborných publikací, ale já se vlastně léta letoucí už zabývám takovou myšlenkou, že v podstatě mnoho z nás v tom akademickém světě pořádá různé akce, zúčastňuje se různých akcí a že třeba mladí akademici, když se do toho světa dostanou rovnýma nohama vlastně bez nějaké přípravy, tak se setkávají s různými situacemi, do kterých přicházejí nepřipraveni. A ty situace se týkají třeba komunikace, odborné komunikace nebo reakce na to, když jsem někam pozván, jak to mám přijmout, mám-li. Potom já mám taky takový pocit, že v Česku nejsme dostatečně sebevědomí. Jo, že prostě nedokážeme se postavit za to, co děláme, nedokážeme to někdy dost dobře prezentovat, potom se cítíme ukřivděně a uraženě mnohdy, že prostě si nás nikdo nevšimne. Takže jsem se tam snažila nabádat k takové jaksi akademické asertivitě a tak jsem to všechno psala a psala jsem to v létě, kdy jsem odpočívala na zahradě a bylo mi docela příjemně a vzpomínala jsem na takové i různé legrácky a rady, se kterými jsem se setkala a situace i v podstatě humorné, a tak jsem…
moderátorka:
Řekněte nějakou.
Iva HOLMEROVÁ:
No já taková docela dobrá finta, se kterou, kterou jsem brala jako legrácku, je to třeba, že jeden kolega se takhle, a myslím, že to bylo takhle nějaké večerní posezení, říkal: Dám vám návod, jak dobře reagovat na zahraničním kongresu, když nerozumíme ta, nerozumíte tazateli. Tak všichni jsme říkali, no jak to dělat, že jo samozřejmě, to je často problém. A on říkal: no tak poprvé se zeptáte, co tím tazatel myslel, no a když nerozumíte ani podruhé, tak odpovíte.
moderátorka:
Čili jste takový Guth-Jarkovský na poli akademickém.
Iva HOLMEROVÁ:
Ale tak to bych neřekla, ono to zase není tak, takové bych řekla striktní, nejsou to žádné předpisy, jsou to možná jenom taková, takové poznatky a zkušenosti. Já jsem samozřejmě čerpala z nějaké literatury, čerpala jsem třeba z etiky pana profesora Sokola, velice si vážím třeba také pana doktora Špačka, který si myslím, napsal velice krásnou knížku o bontonu neb v tom, v tom společenském slova smyslu a já si tam vážím právě takové ty, takové té jaksi neformálnosti a vstřícnosti, že skutečně ta lidská interakce, mně to tak připadá v té jeho knížce, je důležitější než některé naprosto formální procedury, i co se týká třeba představování, podávání rukou a podobně. Takže z toho jsem hodně čerpala. To bylo mojí velkou inspirací. A vytvořila jsem tedy, nebo psala tu knížku nebo, já jsem spíš psala texty a bavila jsem se jimi v létě. A když jsem to potom dala přečíst několika známým a oni se tomu smáli…
moderátorka:
A je to třeba, pochopí to i lidé, kteří nejsou akademici, bude jim to připadat také vtipné…
Iva HOLMEROVÁ:
Ono to je, ne, ne, ne, já si myslím, že to je právě psáno takovým srozumitelným jazykem, nesnažila jsem se vůbec o odborný text, taky tu knížku nikdy nevykazuju mezi vědeckými publikacemi, ale zase na druhou stranu jsem ráda, že snad jaksi renomovaní recenzenti, pan profesor Blahoš a paní primářka Jurášková uhlídali, že tam nejsou opravdu nějaké nepravosti nebo nesprávnosti a také jsem vděčna našemu spektabili panu děkanu Beňovskému za laskavý úvod a také humorný docela.
moderátorka:
Ještě přišly dva maily. Děkuje vám paní Nina Baláčková moc za váš dlouholetý boj o zlepšení podmínek starých lidí a lidí s demencí. Také za to, že jste zařídila snížení velikých doplatků na léky zmírňující Alzheimera a ještě by ráda napsala, paní Baláčková, že například v Asii přistupují s mnohem větším soucitem k postiženým lidem či starým. Že to ví z celosvětové konference v Tchaj-pej.
Iva HOLMEROVÁ:
Ano.
moderátorka:
Je to tak?
Iva HOLMEROVÁ:
Je to tak. Paní Nina Baláčková, mohu-li říci, ale já vím, mám její souhlas, protože se známe s paní Ninou léta, ona je členkou Evropské skupiny lidí s demencí, ona léta trpí Alzheimerovou chorobou, naštěstí je terapie dobře nastavená, tak patří k těm, kde skutečně se ten proces zpomalil a paní Ninu vyslala Česká Alzheimerovská společnost právě na světovou konferenci Alzheimer /nesrozumitelné/ International a jak vidíme, ona ty zkušenosti předává dál. Takže i já vám děkuji, paní Nino. A já vám strašně moc děkuji za to, že vlastně vy jste jedna z mála lidí ochotných hovořit o této problematice.
moderátorka:
A na závěr jsem si nechala ještě jeden e-mail od paní Marie Fialové, která píše, trochu to přeženu, ale nebylo by dobře zase razit myšlenku, že tak, jak se rodiče starají o děti dokud jsou malé a bezmocné, tak by se měly dobré a slušné děti starat o bezmocné rodiče. Tak myslím, že to ani není přehnané.
Iva HOLMEROVÁ:
Není to přehnané a já myslím, že to je možná i hezký závěr našeho povídání, že se pod to můžeme podepsat.