Stále více na nás působí stres, který se stává chronickým, a přibývá nejrůznějších nevyřešených emočních potíží. Máme tendenci je odkládat a tlumit. Lidé se dokonce tváří, jako by žádné negativní emoce ani nebyly. „V prožívání vnitřních věcí jsme hodně osamoceni, protože se nejen před okolím, ale i sami před sebou snažíme vytvářet dojem, že jsme silní, nezlomní a emoční bolesti a ztráty se nás nedotýkají. Každý nezpracovaný a neprožitý silný afekt však vede k somatizaci. Psychická bolest se ale může promítnout do fyzické roviny. Naše psychika je propojena s tělem v ucelený systém, společně by proto měly utvářet rovnováhu. A když se stabilita naruší, pak s velkou pravděpodobností onemocníte,“ vysvětluje doktorka Neudertová.
Člověk churaví na psychické úrovni. Důsledkem je vysoký nárůst užívání antidepresiv a psychiatrické péče. Nebo onemocní na úrovni těla. Pacienti s psychosomatickou komorbiditou tvoří v ordinacích praktických lékařů více než čtvrtinu. „U mladších kolegů se setkávám s pochopením, ti starší jsou k psychosomatickému vnímání nemoci spíš neteční,“ říká vedoucí Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice Brno Hana Neudertová.
Přímočaré uvažování
Na vzrůstající přítomnost psychosomatických onemocnění stále není většina zdravotnických profesionálů dostatečně připravena. „Má to svou historii. Od dob Reného Descartese nastal odklon od celostního uvažování. Lékaři byli fascinováni tím, jak funguje tělo. Potřebovali jej popsat a detailně pochopit jeho fungování až na úroveň genu, ale zapomněli vnímat psychiku.
Psýché se přitom těžko měří a objektivizuje. Tělo však lze objektivizovat velmi dobře. Na základě logického uvažování můžeme pochopit, jak funguje. Už za novověku se přirovnávalo k činnosti stroje. U tělesných systémů je logická návaznost, která při správném fungování či maladaptaci
vychází z tzv. lineární kauzality, při níž vnímáme příčinu a následek. Proto jsou na lékařských fakultách už po několik století medici vzděláváni a cvičeni v tomto stylu uvažování. To má samozřejmě své opodstatnění například v epidemiologii, při etiologii infekčních chorob, v chirurgii či traumatologii nebo při rozvoji různých zánětlivých stavů,“ vysvětluje Hana Neudertová.
Cirkulární kauzalita
Psychosomatika je podle slov vedoucí klinické psycholožky FN Brno charakterizovaná změnou myšlenkového paradigmatu. Ustupuje se z pozic lineární kauzality a klade se důraz na kauzalitu cirkulární. Změna byla inspirována nejen antropologickými filozofickými směry, ale i moderními teoriemi kybernetiky. Odborníci si uvědomili, že člověk je sociální bytost a je součástí sociální sítě, která se zpětnovazebně sebereguluje. „Na základě teorií o attachementu víme, že kvalitní vztahy s rodiči, sourozenci a dalšími důležitými autoritami jsou nutnou podmínkou pro rozvoj zdravě strukturované osobnosti. Odtud je už jen krůček k systémovému myšlení. Fungujeme stejně jako internet. I my jsme totiž založeni na propojení lidí, věcí a poznatků. Víme také, že na nás působí děje na makro úrovni (ekonomické, politické, umělecké, filozofické).
Proto moderně pojatá psychosomatika používá systémové pojetí.
Na člověka zvnějšku i zevnitř se díváme jako na celek. Nemoc přichází v okamžiku, když v člověku podpůrné mechanismy selžou.
I člověk, tedy tělo a psýché, funguje na základě homeostázy a zákona o zachování energie. Na to je dobré si vzpomenout, když nevidíme řešení v lineárním uvažování a když nám přestává klasická medicína nabízet efektivní způsoby léčby vedoucí k uzdravení,“ upozorňuje doktorka Neudertová.
Subjektivní prožívání musíme akceptovat
Jak to vypadá v praxi? Pacient podle Hany Neudertové přichází s tím, že je nemocný. Léky, které u jiných lidí běžně fungují, u něj ale nezabírají.
„Nemoc je subjektivní prožitek a je třeba to tak brát. Když nemáme objektivně zodpovězenou otázku, jaké je organické pozadí choroby, měli bychom akceptovat i subjektivní stesky a subjektivní prožívání nemoci. Pokud tedy pacient řekne, že se cítí nemocný, musíme to brát vážně.
Psychosomatický výklad vzniku a rozvoje nemoci nám pak může významně pomoct. Když totiž uvažujeme v klasickém biomedicínském přístupu a lékař nenachází zjevnou příčinu problémů, nemůže pak ani dobře léčit následek, tedy konkrétní nemoc. V tu chvíli je bezmocný. Když se pak začne dívat optikou cirkulární kauzality a připojí k celkovému obrazu rovněž psychický stav pacienta
i jeho sociální pole, pak se značně rozšíří možnosti léčebných intervencí, které nemusí být založeny jen na farmakoterapii. Podle kontextu onemocnění je zapotřebí přizvat i další odborníky, ať to jsou psychoterapeuti, fyzioterapeuti, nebo kliničtí psychologové. Tím se nemocný snadněji dostane do požadované rovnováhy,“ pokračuje Dr. Neudertová.
Somatogenní guidelines
Dnešní praxe je podle klinické psycholožky taková, že se u nemocného vylučovací metodou hledá příčina nemoci. Projde ordinací praktického lékaře, vyšetřením u odborného lékaře, hospitalizací, CT, laboratorními i diagnostickými vyšetřeními. „Kdyby na začátku celého procesu stál zkušený psychiatr nebo klinický psycholog, mohly by se mnohem dříve zachytit psychosomatické či psychiatrické faktory, které se spolupodílejí na rozvoji a udržování nemoci. Na ně totiž dobře reagují antidepresiva a účelná psychoterapie,” soudí Neudertová.
Zdůrazňuje také rozdíl mezi psychogenním, tedy psychiatrickým, a psychosomatickým neboli psychosociálním problémem. Člověk, který má psychogenní onemocnění, jež se somatizuje na fyzické úrovni, je psychiatrickým pacientem. U psychosomatického onemocnění je podle Neudertové důležitý kontext. „Jsou typicky psychosomatické choroby - žaludeční vředy nebo atopický ekzém. O tom nikdo nepochybuje. Ale řeknu-li onkologům, že některý z karcinomů má psychosomatickou podstatu, pak bude mnoho z nich protestovat. Odpověď je přitom v souvislostech, které mohou rozvoj onkologického onemocnění spoluvytvářet,“ říká Neudertová, která psychosomatiku na Lékařské fakultě MU Brno učí.
Rituály a psychiatrické nebezpečí
Postoje k pacientům se časem mění. Lékaři před dvaceti či třiceti lety posílali své pacienty na psychiatrii. Dnes si jsou psychosomatických souvislostí vědomi. „Pacient nemusí být psychiatrický. Je to často člověk, který je unavený životem, vyhořelý, přepracovaný. Možná prožil silný emoční otřes nebo intenzivní psychické trauma. Potřebuje tedy nějaký čas na regeneraci a odpočinek. To naše společnost ale příliš neumožňuje,“ objasňuje problematiku Neudertová.
Lidé se v posledních desetiletích zbavují běžných rituálů. Zármutek, truchlení, držení smutku, nic z toho se dnes nenosí a neudržuje. „Lidé sice říkají, že nechtějí upozorňovat na svůj zármutek, ale já to nepovažuji za příliš moudré. Myslím, že společensky tradované rituály upozorňují okolí, že je třeba něco vyřešit, být poctivý k odžití smutku ze ztráty blízkého. Zároveň je to důležitá ochrana pro truchlícího. Je tím zřejmé, že prožívá pocity, kdy se mu nechce smát a veselit.
Snažíme se hyperkompenzovat smutek tím, že se tváříme, že se nás v běžném životě netýká, i když to není pravda. Otázkou pak je, kdy si vlastně událost odtruchlíme. Ztráta rituálů je tedy jeden z důležitých psychologických momentů pro možné budoucí psychosomatické potíže.“
Farmakoterapie není samospasitelná
Neudertová se domnívá, že mladší generace lékařů, tedy pětatřicátníci a mladší, už umí psychosomatické onemocnění velmi dobře rozpoznat. „Pokud má pacient tzv. ‚nemoc v hlavě‘, pak ho starší kolegové v lepším případě předávají psychiatrům a nemoc se řeší v rámci farmakoterapie. Často se neuvažuje o tom, aby byl nemocný léčen nefarmokologicky, tedy pomocí psychoterapie či fyzioterapie.
Nemluvě už vůbec o tom, že lékaři často neumí rozlišovat mezi jednotlivými psychoterapeutickými směry a jejich efektivností u různých diagnóz a klinických obrazů. To je důležité pro správnou indikaci následné péče. Ve FN Brno teď rozvíjíme výzkum na zjišťování prediktorů přežití po operaci u pacientů s karcinomem pankreatu s přihlédnutím k mechanismům zvládání stresu. Přišli s tím sami chirurgové. Všimli si totiž, že různé styly chování a rozvoj různých copingových mechanismů, jež pacienti měli ve vztahu k nemoci, měly za následek různou délku přežití,“ uzavírá Hana Neudertová.
Vedoucí Oddělení klinické psychologie Fakultní nemocnice Brno Hana Neudertová